11.10.2010 13:05


Jak prohrát všechny peníze a cítit se jako vítěz

Autor: Vojtěch Šprdlík | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Na koho si vsadíš, zeptal se mě jeden můj kamarád, když jsem mu řekl, že jedu na Velkou Pardubickou. Proč bych měl sázet, jedu se přece podívat na dostihy a ne sázet. Ale pak mi to začalo vrtat hlavou. Co si člověk představí, když se řekne dostih? Závod koní. Obrovské klobouky. A… sázky.

Vložil jsem do peněženky nějakou tu stovku navíc, že také zkusím své štěstí. Na pardubickém závodišti není, pro pultíky se sázkami, ani kam plivnout. Vybral jsem si jeden poblíž mé tribuny a začal rádoby znale studovat kurzovní lístky.Všude kolem mě postávali zkušení sázkaři,kteří horlivě škrtali a kroužkovali ve svých brožurkách, aby následně s kamennou tváří přistoupili ke slečně za pultem a vyslovili svůj tip.

Bude nejlepší, když se budu držet při zemi. alespoň zezačátku. Nejnižší kurz znamená nejlepší kůň a největší šance na výhru. Vsadil jsem první stokorunu a odebral se na tribunu sledovat, jak si povede můj favorit. A konečně jsem okusil ty pravé dostihy. Křičel jsem, fandil, zatínal pěsti, blaženě se usmíval i obracel oči v sloup. Holt jak jde o peníze, nezná člověk bratra.

Můj kůň byl dozajista vynikající. Doběhl třetí. Bohužel bez jezdce. Což jak známo není povoleno. Zklamaný jsem se odebral zpět k pultíku se sázkami a vybíral nového adepta na výhru a zalepení díry v mé peněžence. Risk je zisk, řekl jsem si a vybral jednoho ne zcela nemožného, ale ani úplného favorita. Měl být pověstným „černým koněm“ dostihu. Zvláštní, že to byl bělouš.

Samozřejmě že nezvítězil, ale aspoň doběhl i se svým drahocenným nákladem na hřbetě. To znamenalo další stovku do chřtánu lačných sázkových kanceláří. Začal jsem propadat lehké beznaději. Kapsy se mi plnily sežmoulanými tikety, kdežto peněženka se mi naopak povážlivě vyprazdňovala. Před legendární Velkou Pardubickou se v ní krčilo  jenom pár desítek korun

Už to muselo přijít. Jediný ze seznamu žokejů, kterého jsem znal, byl Josef Váňa. Loni všem vypálil rybník, tak proč ne i letos? Vzal jsem svých posledních padesát korun a naložil je na jeho bedra. A jako by to věděl, pádil se svým koníkem jak o život. Na žádné z překážek nezaváhal, když se s dusotem řítil do cílové rovinky na prvním místě, hlas mi z křiku přeskakoval. Mával jsem svým tiketem nad hlavou v opojení z vítězství.

Po potvrzení výsledků jsem se triumfálně vydal vybrat si svou výhru, která činila něco přes stokorunu. Co na tom, že dohromady jsem byl hluboko v mínusu? Vyhrál jsem a to bylo hlavní. V restauraci na pardubickém hlavním nádraží jsem si dal za zbylé peníze jedno plzeňské. Nikdy tak dobře nechutnalo.

Takže co člověka napadne, když se řekne dostihy? Závod koní. Obrovské klobouky. Sázky. A… Josef Váňa?

Klíčová slova: Velká Pardubická, sázky, dostihy

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.