24.03.2015 18:45


Jak pojedu studovat na sever aneb Stockholmský syndrom na dosah

Autor: Klára Galová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Vždycky jsem chtěla na Erasmus. Toto posvátné slovo pro mě bylo jednou z motivací k tomu jít studovat vysokou školu. Vždycky jsem se chtěla podívat na sever. Finsko, Norsko nebo Švédsko. Severský styl života, minimalistický design všeho, specifická kultura. Teď se to asi stane skutečností. Jak se s tím vyrovnávám? Tragikomicky, mírně řečeno.

Moje dřívější zbožné přání o vycestování během studia se teď asi stane realitou. Ano, přijali mě na Erasmus, do Stockholmu. Sen, sen, sen, řekla bych si bez váhání před nějakým časem. Čím blíž jsem však byla rozhodnutí přihlásit se na studijní pobyt, tím více mi tuhla krev v žilách, opouštělo mě nadšení. Začala jsem si totiž v konkrétních obrysech představovat, že bych byla půl roku pryč od lidí, kteří jsou pro mě nepostradatelní. Musela bych řešit peníze, víc než u nás, a nejspíš bych musela slevit ze svých životních standardů (sbohem impulzivní nákupy oblečení). Opustila bych svůj místy pohodlný až lenivý styl existence. Co kdyby se tu stalo něco podstatného a já bych u toho nebyla? To bych tam byla jako úplně sama? Zvládla bych to? Stejně jako se skvěle umím pro věci nadchnout, jsem také v určitých situacích opravdu brilantní v malování čerta na zeď. Přihlášku jsem ale nakonec odeslala, protože vím, že bych si vyčítala, kdybych to aspoň nezkusila.

Pak skončilo období podávání přihlášek a já jsem občas, aby se neřeklo, kontrolovala e-mailovou schránku. Když jsem byla na jeden den v Rakousku, došla mi sms zpráva od spolužačky, která si také podávala přihlášku na Erasmus. „Tak co, vybrali tě?“ stálo v ní. Začala jsem panikařit a pomocí wifi sítě jsem se snažila dostat do e-mailové schránky, ale bezvýsledně. Dorazila jsem domů večer, unavená po celém dni na snowboardu. Večer u televize jsem opět otevřela elektronickou poštu. A bylo to tam. Kouzelná formulka začínající slovy: „Dobrý den, gratulujeme…“ Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Tak to asi bude pravda, prolétlo mi hlavou. Nadšení, které by se dalo čekat, se však nedostavovalo. Spíš obavy a nic než obavy. Vlastní do detailu dotažené katastrofické scénáře, imaginární dramatická hudba v podkresu.

Lidé mě ujišťují, že to bude nejlepší půlrok mého života, mně však v souvislosti se Švédskem momentálně v mysli vyvstávají severským sluncem zalité scény z thrilleru Muži, kteří nenávidí ženy, natočeného na motivy knihy švédského autora Stiega Larsona. A když jsem si nedávno vzpomněla na odborný termín z psychologie, potažmo viktimologie, nesoucí poetický název stockholmský syndrom, byla to tak absurdní situace, že jsem se musela smát sama sobě.

Je tu ale další věc, která docela rozhodila moji vnitřní (ne)rovnováhu. Moje povaha hypochondra má ve zvyku vyhledávat na základě příznaků možné choroby a sama si je následně diagnostikovat. Většinou skončím na diskuzních fórech pro matky s malými dětmi a vždycky se dozvím, že mám něco, na co nejspíš umřu nebo minimálně budu mít následky do konce života. Zkrátka se vždy dozvím přesně to, co nechci vědět. Teď se mi ale stala docela divná věc. Když jsem vyhledávala diskuzní fóra o Erasmu, všude jsem se dočetla, že to je zážitek do konce života a vůbec ne v tom negativním smyslu. Ano, asi mě to poznamená, ale údajně jedině v dobrém. To mé masochistické já libující si v nejistotě a stresu trochu znejistilo. Kde jsou hysteričtí lidé, když je potřebuju? 

Nedávno jsem se potkala s kamarádkou, která byla přijata na Erasmus do Dánska. Čekala jsem, že mě nakazí svým nadšením. To ona ale bohužel čekala ode mě taky. Loučila se se slovy: „Teda, myslela jsem, že to budeš mít na háku, ale evidentně jsi z toho ještě ve větším stresu než já.“ Díky pěkně.

Nechápejte mě špatně. Sama věřím, že to bude zážitek, jen mě teď čeká trochu administrativy, jsem z toho všeho zmatená, a to já nerada. Zato ale ráda věci zveličuju (čehož jste si ale určitě nevšimli) a čím víc je vyháním ad absurdum, tím víc si uvědomuji úsměvnost situace a to mi pomáhá.  Až se prokoušu vším zařizováním a naskočím do módu švédský sen, nakonec za to všechno budu ráda a k tomuto článku se budu vracet jako k jedné z mnoha humorných etud v mém životě. Jsem si tím jistá. Pokouším se totiž věřit tvrzení, že dobrodružství a zábava začínají tam, kde končí komfortní zóna. Několikrát se mi to potvrdilo, povětšinou byla ale bolest z opuštění komfortní zóny zmírněna alkoholem, a ten je prý ve Švédsku setsakra drahý.  Moje známá mi dokonce řekla, ať se ničeho nebojím, že spíš se bojí ona, že tam zůstanu napořád (teď tedy doufám, že to nemá mít žádnou spojitost s těmi severskými detektivkami nebo zmíněným syndromem). No a konečně - můj status s oznámením, že mě přijali na Stockholm University se na Facebooku setkal s poměrně velkým ohlasem v podobě palců nahoru, což je pochopitelně velice zavazující, takže z toho teď logicky nemůžu vycouvat, no ne?! Já se snad budu muset začít i těšit.

Klíčová slova: Erasmus, Švédsko, Stockholm, zahraničí, studium, fejeton

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.