08.04.2015 11:46


Jak novináři přicházejí o iluze

Autor: Karousová Iveta | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Jako malá jsem chtěla být princeznou. Když jsem trochu povyrostla, toužila jsem po kariéře zpěvačky. Jenže už na prvním stupni mi učitelka sboru řekla, ať jen tiše otevírám pusu, protože zpívám falešně a ostatním dětem to kazím. Můj sen se rozpadl. Rozhodla jsem se tedy, že ze mě bude novinářka.

Na žurnalistiku jsem nastupovala plná krásných ideálů. Chtěla jsem být jako Rory z Gilmorových děvčat nebo Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě. Cítila jsem se nadšená a pyšná sama na sebe. Lidé mou euforii většinou sdíleli. „Panečku, ty studuješ žurnalistiku? To jsi fakt dobrá,“ říkali. Já jsem jim jen přikyvovala.Iveta Karousová. FOTO: Eva Bártová

První rozčarování mě čekalo už během počátečních dnů studia. Zjistila jsem, že to s tou novinařinou asi nebude až tak žhavé.

Stres. Polévky z pytlíku. Infarkt v pětatřiceti. Vskutku nadějné vyhlídky. Osobní život? Neexistuje. Rodina? Na tu nemáte nárok. Volné víkendy? Kde to žijete. A jako bonus vás po vystudování čeká perspektiva dlouhodobé kariéry na úřadu práce, protože kdo dneska čte noviny.

Profesi novináře nám naši noví vyučující vykreslili opravdu barvitě. Najednou mě opustila chuť hrát si na Rory Gilmorovou. Jenže už nešlo nic dělat. Však oni nás jen straší, uklidňovala jsem se. To jsem ještě netušila, že skutečnost je mnohem děsivější.

Na některé věci nás zkrátka připravit nemohou. Zaprvé, nikdo nám nikdy neřekl, jak těžké je komukoliv se dovolat. „K čemu ten mobil máš, když mi ho nebereš?“ nadávala mi maminka. Lidem, kterým volám já, asi maminka nikdy nic podobného neřekla. Když sedím nad rozepsaným článkem a už popáté vytáčím stejné číslo, začínám si sama připadat dost vytočená. Když volám podesáté, padá na mě beznaděj.

Dalším problém nastává, když už se druhá strana uráčí telefon zvednout, protože často nemá čas. V drtivé většině případů ani nedisponuje potřebnými informacemi. A absolutně nikdy se jí nechce s nikým vybavovat. Už vůbec ne se studentkou žurnalistiky. „To jako píšete do novin? Ne? A kam teda? Jo aha, do školy.“ Tak vypadá typická reakce. Po těchto slovech lidé ztrácí motivaci vést se mnou jakýkoliv rozhovor.

Samostatnou kapitolu představují fotky. Novináře, který neumí fotit, točit video, stříhat nahrávky, stepovat a barvit u toho velikonoční vajíčka, už dnes nikdo nepotřebuje. Bohužel, oběti mého objektivu nepostojí a nepostojí. A když postojí, najede do záběru tramvaj. Nebo autobus. Nebo maminka s kočárkem. Z půlhodinového pošlapávání ve sněhové vánici mám akorát prst přimrzlý na tlačítku spouště a sto padesát rozmazaných patlanin.

Studium je řehole. To nám říkala už naše němčinářka na gymnáziu. Studium žurnalistiky toto rčení potvrzuje na sto deset procent. Možná ještě není pozdě na to, abych si splnila své dětské sny, a stala se princeznou. Slyšela jsem, že princ Harry teď s nikým nechodí.

Klíčová slova: studium, žurnalistika, iluze

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.