09.12.2014 14:58


Jak mi Agatha Christie zkazila všechna překvapení

Autor: Zuzana Richtrová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Na knížkách Agathy Christie jsem vyrostla. Miluju její překvapivá rozuzlení, vystupňované pointy, zkrátka vše. Postupem času jsem ale do jejího způsobu myšlení začala pronikat a zápletky mi přišly čím dál tím průhlednější. Nejdříve jsem to přisuzovala snad až fanatické znalosti jejích knížek. Odhalovat vrahy jsem však začala i při čtení mně zcela neznámých knih.

Miluju detektivky. Pamatuju si, jak jako malá holka sedím s rodiči v obýváku, drobím po sobě bábovku a nemůžu odtrhnout oči od obrazovky, kde si právě malý Belgičan chystá před sálem plným podezřelých svoje překvapivé odhalení vraha. Jen co zpracuju, že ten hodný doktor, který se celou dobu podílel na vyšetřování, je největším padouchem, už sahám po ovladači a přepínám na druhý program, kde právě začíná další případ vyšetřovaný všetečnou slečnou Marplovou. Večer si potom před spaním otevřu ještě detektivku z prostředí starověkého Egypta, kterou má opět na svědomí královna toho žánru Agatha Christie. Postupem času jsem tedy zhlédla všechny série britského zpracování vyšetřování geniálního Hercula Poirota - pouze ale ty s Davidem Suchetem, jiného herce totiž v této roli nesnesu – přečetla všechny knihy, které od mé oblíbenkyně vyšly v českém překladu, a nedávno jsem začala ještě se čtením anglického originálu.

Takováhle pravidelná dávka vražd mě ale poznamenala. Ne tím, že bych při každém podivném zvuku, který se mi v bytě ozve, očekávala svůj brzký konec. I když musím přiznat, že po zhlédnutí televizního zpracování Vraždy v Mezopotámii, kde je jedna z vražd provedena výměnou skleničky s vodou, kterou nebohá oběť měla u postele, za skleničku s kyselinou, jsem svoje noční osvěžování velmi výrazně eliminovala. Ne, všechny tyhle detektivky mě naučily číst mezi řádky, všímat si nejnepatrnějších detailů a odhalit vraha dřív, než se na místo vyšetřování stihne dostavit nějaký popletený místní konstábl. Možná je to i tím, že se královnou detektivek inspiruje čím dál více spisovatelů a pachatele dělají z těch nejnenápadnějších postav příběhu.

V honbě za napětím, které jsem chtěla při čtení opět zažívat, jsem se rozhodla změnit krajinu. Opustit konzervativní Anglii a dát příležitost drsnému vražednému stylu Seveřanů. Sáhla jsem tedy po bestselleru norského spisovatele detektivek Jo Nesbø - Nemesis. Po přečtení recenzí jsem zhodnotila, že tento zapeklitý příběh na více než pět set stran zaměstná moje přemýšlení více než dvousetstránková verze od slavné Britky. S nadšením jsem se tedy pustila do prvních stran. Po přečtení necelé poloviny knihy se mi čím dál tím jasněji začala vyvstávat myšlenka na rozuzlení. Ale vzhledem k tomu, že mi byl odbornou kritikou slibován naprosto překvapivý, nepředvídatelný a fantastický závěr, nevěnovala jsem svým předpokladům pozornost. Vlastně naopak, ještě jsem si pochvalovala, jak je autor schopen malými náznaky vést čtenáře na falešnou stopu, kterou nenápadně od začátku podporuje různými detaily.

No, nebudu to prodlužovat, asi je jasné, k čemu došlo. To, co jsem považovala za vedlejší stopu, která je čtenáři servírována na stříbrném podnosu, se ukázalo býti oním slibovaným bombastickým vyvrcholením. Ani mezi sněhem zapadanými uličkami norského hlavního města jsem se nevymanila z vlivu britské spisovatelky. Svoje zklamání jsem se pokoušela napravit u Sue Graftonové, Dicka Francise i Eda McBaina. Marně. Jen se stále snižuje číslo stránky, na které se mi v mysli vybaví rozuzlení příběhu. Takže nákup nových a nových zklamání už teď bojkotuji a místo toho si chodím do trafiky pro Ženu a život, Elle nebo Cosmopolitan. A řeknu vám, napnutá jsme do poslední stránky!

Klíčová slova: detektivky, Agatha Christie, Jo Nesbo

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.