11.04.2015 11:22


Jak mě balet zbavil předsudků

Autor: David Jan | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Aréna praská ve švech. Tribuny zaplněné diváky nadšeně burácejí. Rozlehlým prostorem se každou chvíli ozývá potlesk, mnohdy povzbudivé výkřiky. V centru dění je právě zuřivý souboj dvou odvěkých rivalů, zápas takřka na život a na smrt. Hlavní aktéři soustředěně oddechují, po tváři jim stéká pot. Napětí by se dalo krájet. Nesedím však na rozhodujícím utkání brněnské Komety. Přede mnou se odehrává představení Labutí jezero. Poprvé v životě jsem na baletu.  

Představení Labutí jezero v podání baletního souboru Národního divadla Brno. FOTO: Patrik Borecký Brno – Janáčkovo divadlo v Brně nabízí svým divákům již 112. reprízu patrně nejznámějšího baletu na světě. Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského zná zřejmě každý. Dokonce i já, člověk tancem, natož baletem, úplně nepolíbený. Úryvky příběhu Labutího jezera si však paradoxně pamatuji pouze z hollywoodského snímku Černá labuť. V něm hlavní hrdinka skončila tak špatně, že bych se bez dalšího drastického zážitku raději obešel. Balet mě ani náznakem neláká jako diváka, už vůbec si nedovedu představit, jak budu reagovat na mužské tanečníky, kteří scénickému tanci v upnutých oblečcích zasvětili celý život. Partnerské povinnosti však velí jinak. Dnes si na sebe z donucení oblékám sako, abych zakusil, zda jako doprovod dokážu na ryze dámské zábavě, jak jsem se bláhově a předpojatě domníval, neupadnout do tvrdého spánku.

Už osazenstvo zaplněného hlediště mě vyvádí z omylu. Genderově, věkově a snad i politicky je naprosto vyvážené, rozmanitost publika je překvapující. Údiv číslo dvě přichází vzápětí, sotva usedám na pohodlnou sedačku, nabízející příjemné spánkové prostředí. Tanečníky bude doprovázet živá hudba! Definitivně se tak potvrzuje mé kulturní barbarství, tohle mě přece napadnout mohlo. O pár okamžiků později se už ozývají první tklivé tóny, kužely světel míří na obrovské podium, na němž právě své úvodní sólo zahajuje hlavní taneční dvojice. Špičky baletních piškotů klapají o zem. 

Sedíme na balkóně, a tak nejsem z dálky schopný rozeznat ani tváře tanečníků. Možná je to dobře, alespoň se nemusím zabývat klíčovou otázkou dnešního večera – holí si baleťáci nohy? Odpovědět nedokážu, zato si nemohu nevšimnout vypracovaných hýždí všech tanečníků, k čemuž dopomáhají dokonale obepínající kostýmy. Dámská část publika musí být nadšená. Pánům se bohužel takové podívané nedostává, nedílnou součástí oděvu baletek jsou rozměrné sukně dotvářející jejich labutí vzezření.

Představení Labutí jezero v podání baletního souboru Národního divadla Brno. FOTO: Patrik BoreckýPo dobu mých povrchních úvah se ale na jevišti zatím dějí věci. Početný soubor předvádí neuvěřitelnou sehranost, ohebnost i úctyhodnou schopnost vyprávět příběh pohybem. Má potupa v podobě studu za vlastní předsudky se pomalu dostavuje. Než bude dokonalý kopernikovský obrat dotvořen, musím zvládnout další dvě hodiny představení.

Po každé scéně a jednotlivém baletním výstupu diváci tleskají. Tleská se tu více než při hokejových brankách, těch rozhodně nepadá tolik, kolik náročných sestav musí vystupující zvládnout. A počet synchronně se pohybujících bílých labutí přede mnou mě zaujme natolik, že je musím do jedné spočítat. Zamilovanost ústředního dua prostupuje celým prostorem, začínám projevovat city! Po chvíli se ale zase zahloubám do vlastních myšlenek, tentokrát o něco drastičtějších. Jak asi chutná labutí maso?

O jídlo tady ale opravdu nejde, navíc vedle mě každou minutu představení spokojeně hltá má přítelkyně – vegetariánka. Proto se soustředím raději na příběh, jehož hlavní myšlenka mi díky mé nulové empatii dlouho uniká. Když už se do toho konečně dostávám a skoro se chci okolí svými objevy pochlubit, nastává přestávka. Z první devadesátiminutovky jsem ale natolik vyřízený, že zůstávám rozvaleně sedět bez hnutí. Nedokážu si představit, jak vyčerpaný musí být denně trénující soubor tanečníků. Upřímně, nezávidím jim to. Já ale dnes svádím vlastní souboj, po potlesku taktéž lačnící.

Druhá polovina baletu nás zavádí na ples, kde se v boji o princovu ruku předhání zástupy nápadnic. Pirueta střídá hbité skoky, ze série na sebe navazujících prvků a otoček se mi točí hlava. Z akrobatických pozic, bolestivých i pro diváka, předklonů a zvedaček se zase tají dech. Mají vůbec kosti? Z publika se ozývá nadšené „Bravo!“ Nejprve mě napadá, zda někdo z mých pánských kolegů mylně neslaví konec představení. Záhy mi ale dochází, že se jedná o bezprostřední uznání umu dnešních hrdinů. Při provazu jedné z baletek si vzpomenu na dokument o plačících asijských olympijských gymnastkách a nechci si snad ani představit, kolik bolesti, potu a dřiny museli protagonisté pro divákovo kulturní potěšení, a samozřejmě i naplnění vlastních snů, vytrpět. Rétorika jak z Churchillova nejznámějšího projevu, napadá mě.

Představení Labutí jezero v podání baletního souboru Národního divadla Brno. FOTO: Patrik BoreckýSálem se ozývají dynamické tóny známé skladby, schyluje se k finále. Nemám ponětí, jak příběh nakonec dopadne. Začínám se obávat o krásnou Odettu, mé falešně silácké srdce si přeje šťastný a pohádkový konec. Potí se mi ruce, do rytmu si na kolena bubnuji konečky prstů, nevědomky propínám špičky. Ještě jeden výskok, další famózní spletenec pohybů, poslední Odettin dotek s princem Siegfriedem. A je konec.

Diváci skandují, někteří povstávají. Dokonce i ti na balkóně, kde je tanečníci prostě nemohou vidět. Baletní soubor se několik minut uklání, představitelé hlavních rolí dostávají květiny, obdiv všech směřuje také k početnému orchestru. A já? Stydím se. Nestal se ze mě za jeden večer milovník baletu, v blízké době se asi na další porci talentu těch druhých nechystám. Přesto odcházím z divadla v netradičním rozpoložení. Uplynulý čas mě donutil uvědomit si, že kritizovat a světácky se pošklebovat druhu zábavy, jenž není v principu nijak odlišný od mých oblíbených filmů či sportovních přenosů a jemuž nadšeně tleskají miliony lidí po celém světě, bylo prostě až příliš české.

Balet najednou řadím na seznam momentů, jejichž působení s chutí nazývám zážitkem. V šalině mám skoro chuť vyděsit spolucestující nečekanou rytmickou otočkou. A třeba se mi bude v noci zdát o krásných labutích. Ráno se sice probudím znovu jako stejný člověk, ale kdo ví. Třeba své zkrácené šlachy aspoň trošku procvičím, abych se na dalším baletu necítil jako úplný břídil. Ale to vlastně stejně budu.

Klíčová slova: Labutí jezero, balet, Janáčkovo divadlo, předsudky

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Martin Turek | 17. 04. 2015, 11:21
Styděl bych se něco takovýho napsat. Když autora balet nezajímá, tak ať tam proboha nechodí. A když už tam jde, tak ať si odpustí takový stupidní články. "Holí si tanečníci nohy?", "Jak asi chutná labutí maso?"... Pokus o vtipný článek, který skončil absolutně tragicky. Úroveň extra.cz...
Michael Kořínek | 12. 04. 2015, 20:47
Hezký den Vám všem Jmenuji se Michael Kořínek a starám se o PR / promotion /marketing Baletu Národního divadla Brno Velmi děkujeme za Váš článek. Máme radost, že naše kampaň s názvem "Žádné předsudky - Užij si balet" má význam a funguje. Podívejte se na naše video Ballet Graffiti, zbavte se předsudků, přijďte na balet a nechte se nadchnout. www.youtube.com/watch?v=krqlh6Ra10s Sledujte novinky a příspěvky na facebook.com/baletndb a sdíleje estetiku a kouzlo baletu. A Labutí jezero? Poslední dvě představení v této sezóně - sobota 18. 4. 19:00 / středa 29. 4. 19:00 Balet NdB se na Vás těší