Jak jsme poznali Solnou komoru z výšky

Ráno vylézám ze stanu a pozoruji velkou skalnatou stěnu, která se tyčí přímo nad kempem. Jelikož čekáme na příjezd dalších dvou členů naší skupiny, nikam nespěcháme a užíváme si pohled od jezera Mondsee na okolní hory. Když se pořádně zadívám do dálky, vidím i most mezi skalními věžemi, přes který ještě dnes půjdeme. Je to velkolepý pohled, který nahání trochu hrůzu. Název Drachenwand, v překladu dračí stěna, nemá tato skála tyčící se nad jezerem jistě pro nic za nic.

Na vrchol kopce vede i klasická turistická cesta, ale abychom si výstup zpestřili, využíváme ferraty, která je zde vybudovaná. Via ferrata, německy označovaná jako klettersteig, znamená zajištěná cesta. Vede horolezeckým terénem po skále, ale díky jištění, obvykle ocelovým lanem, mohou tuto trasu zdolat i nehorolezci. A po této cestě se vydáváme.

Přístup ke skále vede lesem a trvá přibližně půl hodiny. Zamrzí nás, že i po vydatném dešti z předchozí noci, je potok, kolem kterého procházíme, úplně vyschlý. I když je docela chladno, když se dostáváme ke skále, jsme všichni zpocení, a proto sundáváme svršky. Nasazujeme sedáky a helmy a připínáme speciální ferratovou výstroj, která je na tuto cestu nezbytná.

Začátek cesty není nijak zvlášť náročný. Pro usnadnění postupu jsou ke skále připevněny žebříky a ocelové stupy. Po prvních pár výškových metrech se dostáváme na plošinu, ze které je krásný výhled na jezero pod námi. „Vypadá to tu skoro jako u moře,“ pochvaluje si Jana. „To je paráda,“ přidává se k ní Bohuš, který je na ferratě dnes poprvé. Na jezero vidíme po celou dobu výstupu. Podle průvodce je tato cesta v oblasti Solné komory jednou z nejfrekventovanějších. Máme ale štěstí, protože ještě nezačala hlavní turistická sezona a v Rakousku je dnes běžný pracovní den. Potkáváme se pouze s pár dalšími Čechy a Slováky.

Asi ve dvou třetinách cesty nás čeká most, který jsme viděli zezdola. Nádherné výhledy z něj si ale příliš neužívám, protože se na kymácející lávce necítím příliš jistě. Hned za lanovým mostem stojí lavička přibitá na skále. Na ni si ale nemám odvahu sednout. Závěr zajištěné cesty vede po hřebenu jako po hřbetu draka. Když dolezeme na vrchol, nemáme možnost pořádně vydechnout a nasvačit se, jelikož se nad námi stahují mraky. Proto raději vyrážíme klasickou cestou dolů.

Lanové centrum v soutěsce

Druhý den se vydáváme na Postalmklamm klettersteig, speciálně vybudovanou ferratu v soutěsce, která je místní atrakcí. Jejím cílem není usnadnit horolezecký výstup na vrchol, ale co nejvíce pobavit návštěvníky. I když nám počasí moc nepřeje a od rána prší, našeho cíle se nevzdáváme. „Stejně by tam bylo mokro kdykoliv, když cesta vede kaňonem s řekou,“ povzbuzuje celou partu náš nepsaný vůdce Honza.

Specialitou tohoto klettersteigu jsou různé lanové mosty. Hned na začátku prověří odolnost vůči závratím první z nich. „Ten mi přišel asi jako nejtěžší. Když to zvládnete, už je to v pohodě,“ dělí se o své zkušenosti Filip, který tudy šel už dříve. Očekávám podobný přechod po mostku jako předchozí den. Udržet se zde je však mnohem složitější. Mám boty od bláta a na dřevěných prknech to strašně klouže. Hned po prvních pár krocích mi podkluzuje noha. Jen taktak se udržím. Jsem ráda, že jsem jištěná. Když všichni zvládneme přejít zrádný most, pokračujeme po cestě ve skále podél vody. Nejnáročnější na této ferratě je to, že je velmi kluzká. Další atrakcí je lanový most, který je často k vidění v lanových centrech. Z jedné strany na druhou je nataženo lano a z horního lana jsou připevněny provazy, kterých se člověk drží. Méně odvážní se mohou držet přímo horního lana, pak je cesta snazší, ale méně zábavná.

Zajímavým zpestřením cesty je pak hlavně pro menší lezce přeskok mezi skalami. Vyšším klukům se stačilo přidržet lana a natáhnout nohu, ale já s Janou jsme se musely za lano zavěsit a přehoupnout se na druhou stranu. Celou cestu pod sebou vidíme řeku, která ve skále vymlela zajímavé přírodní útvary. Po přechodu posledního jednoduchého mostku se dostáváme na lesní cestičku, která vede k menší skále. Na ní se nachází dvě varianty cest, jedna obtížná a druhá extrémně obtížná. Jdeme se kouknout na obě možnosti. Honza s Pepou, kteří se věnují i horolezení, se chystají na těžší variantu. „Ty tam ale nepolezeš,“ rezolutně mi extrémní trasu zakazuje Honza. Na tu jsem se ani nechystala. Stačí mi vidět, jak s náročným převisem zápasí ti dva. Já zvolím tu méně náročnou variantu a i z té mě hodně bolí ruce. Naštěstí dále už žádný opravdu těžký úsek není a čeká nás pouze sestup po silnici.

Zácpa na skále

Třetí den se přesouváme k jezeru Attersee, nad kterým vede zajištěná cesta na vrchol Mahdlgupf. Už při nástupu na ferratu potkáváme větší skupinku rakouských turistů. Chystají se na zdolání stejné trasy jako my. Dáváme jim proto náskok a v klidu posvačíme, aby nás po cestě nezdržovali. Bohužel těch pár minut přestávky nestačí. Zjišťujeme, že se jedná o skupinku úplných začátečníků a zatím vylezli jen pár metrů nad nás. Chvíli proto ještě čekáme, ale po pár dalších minutách vylézáme na skálu za nimi.

Jelikož není možné tuto skupinku obejít, musíme postupovat jejich tempem. Po prvních sto výškových metrech se rozhodneme dát si další přestávku a počkat až trochu poodlezou. Po deseti minutách před námi nikoho nevidíme a vyrážíme dál. Po chvíli ale zjišťujeme nemilou věc, i skupinka před námi zrovna odpočívala v úkrytu jeskyně nad námi, kde jsme je neviděli. Vylézají právě ve chvíli, kdy se chystáme jít dál i my, a tak jsme ztratili možnost je předběhnout.

Výstup je dnes velmi pomalý a únavný. Musíme čekat, až se uvolní místo na laně, abychom se posunuli o pár metrů dál. Za námi už přicházejí další lezci. Všichni jsou otrávení z pomalého postupu a ani si neužívají výhledů na jezero. V jedné obtížnější části se zase celá kolona zastavuje. Pozorujeme lezce nad námi. Jedna paní má velké problémy, aby se dostala nahoru. Vypadá to, že jí docházejí síly. Když v tom sklouzává dolů. „Mein gott!“ slyším jen výkřiky nad sebou.  Naštěstí ji jištění zachytilo a sklouzla jen pár centimetrů, stejně se ale všichni, kteří to pozorují, vylekají.

Po tomto úseku se naštěstí nachází klidnější pasáž, kterou rakouská skupina využije opět k odpočinku. Tentokrát využíváme příležitosti a jdeme před ně. Dále už cesta pokračuje bez problémů. Avšak téměř hodinové čekání na skále se na nás projevilo a jsme mnohem více vysílení než normálně. 

Po náročném výstupu na Mahldgupf naše dobrodružství na ferratách v Solné komoře končí. Přesvědčila jsem se o tom, že z výšky jsou opravdu nádherné pohledy na okolní krajinu a ráda se sem podívám znovu.