09.04.2015 16:34


Jak jsem šla spát na Noclehárnu pro lidi bez domova

Autor: Horváthová Terezie | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Asi se vám to taky občas stane – na ulici vás zastaví člověk a chce po vás peníze. Jeho argumenty, proč byste mu měli pár korun nebo alespoň cigaretu věnovat, bývají různé, od těch dojemných k pravdivým až po ty očividně vylhané. Někdo tyhle žádosti přitahuje víc, někdo míň – já patřím rozhodně do první kategorie. Dlužno dodat, že jako druhý obor studuji sociální práci a kamarádi se mi smějí, že mám sociální cítění za ně všechny.  Nedávno jsem však zažila konverzaci, která se trochu vymykala klasickému průběhu debaty – potřebuji peníze, protože…

Kdybys tam jednou spala…

Ten den bylo počasí, že by psa nevyhnal, a já mrzla i ve dvou svetrech a bundě. Spěchala jsem na přednášku a také ke stánku Kofi Kofi – káva bodne, už aby to bylo. Tomu klukovi, co mě kousek od Malinovského náměstí zastavil, bylo stěží pětadvacet. Kudrnaté vlasy, oči jako uhel. Chtěl třicet korun, což jsem si automaticky spojila s cenou přenocování na Noclehárně pro lidi bez domova spadající pod Diecézní charitu Brno. To kafe si můžu dát i zítra, běželo mi hlavou, zatímco jsem peníze tahala z kapsy a ptala jsem se, jak dlouho už takhle přespává. Ukázalo se, že můj předpoklad je zcela mylný – na Noclehárnu rozhodně nemířil. Na mou otázku, proč přespává po parcích, když má tuhle možnost, se smutně usmál. „Kdybys tam jednou spala, neptáš se,“ řekl tu osudnou větu.

Jeho slova mi vrtala hlavou celý den a ten další to nebylo o nic lepší. Uvědomila jsem si totiž, že automaticky předpokládám, že jsou služby pro lidi v tíživé sociální situaci dostačující, aniž bych si to kdykoli jakkoli ověřila. Po chvilce surfování na internetu jsem se rozhodla, že si to prostě musím zkusit a naplánovala si na jeden večer  návštěvu Bratislavské 58.

Od osmi do osmi

Noclehárna je v provozu od osmi večer do osmi ráno, každý den. Příjem klientů je v osm, devět, o půl desáté a v deset večer, noční klid začíná v jedenáct – do té doby je možnost uvařit si čaj nebo si ohřát jídlo. Budíček je ráno v sedm, o půl hodiny později se uzavírají pokoje. Objekt má omezenou kapacitu čtyřiatřiceti lůžek, z toho deset pro ženy. 

Vybavena informacemi z webových stránek Charity se ve vytahané staré mikině a s čepicí naraženou až do očí vydávám směrem do centra brněnské vyloučené lokality alias Bronxu, do jehož území Bratislavská spadá. Cestou žmoulám nachystaných třicet korun a jsem trochu nervózní – nemám páru co mě čeká.

Když se pohádáte s partnerem nebo spolubydlícími a vzduch zhoustne, přespíte u rodičů nebo kamarádky, zanadáváte si, možná stáhnete trochu vína a dáte o pár cigaret víc než obvykle. Máte azyl, zadní vrátka. Předpokládám, že by vás ani nenapadlo sbalit se a jít spát na Bratislavskou. Lidé, v jejichž blízkosti dnes budu usínat, však jiné možnosti nemají nebo je už vyčerpaly. Pominu teď na chvíli okolnosti a série rozhodnutí, které k tomu přispěly, pominu všechny individuální příběhy a nuance, diskuzi o sociálním systému, o motivaci pracovat a tak podobně. Jde o to, že  zatímco pro mě se jedná o adrenalinovou záležitost na jednu noc, pro některé lidi tento azyl představuje jedinou možnost, jak nestrávit noc venku nebo v nedůstojných podmínkách. Do smíchu mi při tom pomyšlení rozhodně není.

Všichni jsme tu stejný špíny.

Rozhoduji se jít na Noclehárnu pěšky. Ze Šilingrova náměstí, kde bydlím, je to kousek. V igelitce pod paží mám kartáček na zuby a pastu, teplé ponožky a deník na poznámky. Je něco před osmou večer, pomalu se stmívá a okolí brněnského nádraží, kudy procházím, začíná ožívat. Z Körnerovy ulice odbočím na Bratislavskou a už z dálky vidím hlouček lidí čekající přede dveřmi. Zjišťuji, že se tu všichni znají – čtyři ženy a tři muži se oslovují křestním jménem. Téměř všichni vypadají, že je jim přes čtyřicet. Jeden z mužů má sněhobílé vlasy a spoustu vrásek, tipuju mu přes padesát. Věnují mi jen letmý, ale zkoumavý pohled. Jsem neznámý element, ale žádný velký zájem nevzbuzuji. Zachumlaná v mikině pozoruju po očku cvrkot. Je asi za deset osm, a lidí začíná přibývat.

Za chvíli přichází další starší žena a žádá postupně každého o cigaretu. Překvapuje mě, s jakým pohrdáním hlouček odmítá. Jedna z žen ji po poměrně tvrdém komentáři naviguje o pár vchodů dál, že prý tam leží docela dobrý vajgl. Žena se ještě jednou rozhlédne po všech přítomných a mlčky odchází. Za několik minut se vrací s nedopalkem v ústech, ani na několikátý pokus se jí ho však nepodaří připálit. Mlčím jako zařezaná.

Po mém boku se náhle objevuje starší muž, tipuju mu zhruba padesát let, s naditou sportovní taškou a podobně stará žena o hůlce. Slovensky zdraví ostatní. Minuty ubíhají, momentálně se diskutuje o práci – jedna z žen vypráví, že měla sehnané uklízecí práce, ale v úterý ráno se stalo něco (přes šum dalších hlasů jí nerozumím, co to bylo), co jí v tom zabránilo. Říkám si, že popojdu blíž, abych slyšela rozhovor jasněji, náhle však přímo u vchodu do noclehárny zastavuje auto, za jehož volantem sedí velmi otylá mladá žena. Nevěnuji tomu větší pozornost do chvíle, než na mě ze staženého okna začne hulákat.
„Hej, ty, malá v mikině, pojď sem!“
Věnuji jí rychlý pohled. Nikdy jsem ji neviděla, ani mi nikoho nepřipomíná, jakkoli už je docela šero, takže ji nevidím úplně jasně. Stojím na místě a vyhýbám se jí pohledem.
„Hej Věro, Věro! To je tvoja dcera?“
Starší žena s hůlkou po mém boku jí věnuje pohrdlivé odfrknutí.  
„Nech ju bejt a běž do …., všichni jsme tu stejný špíny, tak co po ní chceš?“

Tiše svírám svou igelitku a hlavou mi běží útržky z webových stránek Charity - cílovou skupinou jsou především osoby bez přístřeší, dále osoby žijící v bytových podmínkách ohrožující zdraví či život, osoby ve stavu hmotné či sociální nouze, osoby bez zázemí, se špatným uspokojováním jejich základních potřeb.

Cena adrenalinu?

Auto odjíždí. Začíná mě drobit zima. Je pět minut po osmé a z původního hloučku je hrozen lidí. Horečnatě počítám přítomné ženy, je jich i se mnou přesně jedenáct. Mám tep tak sto dvacet.

„Už jde Adam,“ řekne kdosi a já zkouším dedukovat, o koho se jedná. Za chvíli přichází až k nám starší muž a vytahuje z kapsy klíče. Někteří z přítomných jej zdraví.

Dívám se na ženu vedle sebe, která se mě tak nečekaně zastala. Nevypadá, že by ji ta příhoda nějak zaujala. Brblá jenom něco v tom smyslu, že nesnáší, když ji cizí lidé oslovují jménem.

Dveře noclehárny se otevírají. Hlavou mi běží vodopád myšlenek. Kapacita lůžek pro ženy bude plně obsazena již v osm hodin večer, při dalších vpuštěních tedy i kvůli mně  na někoho nezbyde místo. Jasně, tohle je realita, když tam nebudu spát já, přijde někdo jiný. Jenže vědomí, že někdo možná bude spát na lavičce kvůli dvacetileté holce, které rodiče vždycky dopřáli všechno, co mohli, a která nikdy neměla hlad déle než jedno odpoledne, docela mrazí. Kvůli holce, která chce jenom napsat „tak trochu jinou“ reportáž, dneska možná někdo žebral o třicet korun zbytečně. Vždyť to není takové drama, už je docela teplo, říká jeden hlas v mé hlavě, dá se přespat v parku. Na co si to hraješ, říká ten druhý, běž tam přespat sama a pak vykládej. Deset minut odsud máš postel, sprchu, jídlo, kreditku. Jsi pokrytec, jestli tam vejdeš.

Trochu jiný konec

Jdu pěšky Cejlem, na Malinovského náměstí nasednu na tramvaj a nechám se vyvézt až na Šilingrovo náměstí. Je mi hodně zvláštně. Za celou dobu jsem ani jednou nepocítila záchvěv strachu či odporu k nikomu z přítomných lidí, jen sama k sobě. Ještě než dojdu domů, volám nejlepšímu kamarádovi a domlouváme se na společné přespání v parku příští týden. Myslím, že dnešní večer naprosto splnil účel, který splnit měl, jen trochu jinak, než jsem si to původně plánovala. 

Klíčová slova: noclehárna, domov, přespání, charita

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

mka | 15. 04. 2015, 14:07
Vyborny clanok ... skoda, ze si neprespala, mohlo to byt dlhsie a zaujimavejsie ...