28.04.2017 14:08


Jak jsem se stal na dvě hodiny ragbistou

Autor: Miroslav Hanus | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ragby patří v České republice mezi méně známé sporty. Mnoho lidí si myslí, že je to násilný sport, který mohou hrát jen fyzicky zdatní lidé. Zda tomu tak je, či nikoliv, vyzkoušel na vlastní kůži reportér internetového deníku Stisk. Dvouhodinový trénink s brněnským ragbyovým klubem Dragon absolvoval společně s dalšími nováčky během náboru do tohoto klubu.

Hráči trénovali kontakt pomocí narážečů. Foto: Miroslav Hanus

Brno - Vyzkoušet si ragby mě napadlo asi na začátku dubna, když jsem si na Facebooku přečetl, že členové brněnského ragbyového klubu Dragon pořádají nábor. Brzy jsem začal pochybovat o svém nápadu, jelikož mých necelých sedmdesát kilo je ve sportu silných mužů opravdu nic. Den náboru organizátoři určili na 25. duben, což bylo za dlouho, a proto jsem si řekl, že se do té doby pokusím nabrat nějaké kilo a začnu pravidelně běhat.

Počáteční nadšení vystřídala tvrdá realita a tak se mé běhání omezilo pouze na dobíhání vlaku či autobusu. Přibrat se mi podařilo, ale půl kila není žádný úspěch.

Před náborem jsem si vyslechl pár rad od spolubydlícího. Stejně spadneš. Hlavně musíš tak, aby sis v nejhorším pohnul jenom s krkem. To je to nejmenší, co se ti může stát,“ řekl mi. Také mi poradil, abych při nárazu zavíral oči. Nechápal jsem proč. „Aby ti nevypadly oči z důlků. I to se stává,“ ujistil mě. Poprvé po několika týdnech jsem ze svého plánu dostal strach. Ani to mě nemohlo zastavit.

V den náboru jsem už tři čtvrtě hodiny před začátkem stál u hřiště. Na něm trénovalo několik dětí. V jejich provedení to nevypadalo náročně. Plný odhodlání jsem vyrazil k pořadatelům. Po vyplnění úvodního formuláře se mě ujímá svalnatý muž. I když jsme oba stejně vysocí, mám pocit, že pokud bych se mu postavil ve hře do cesty, byl bych pro něj asi takovou překážkou, jako papírová zeď pro tank. „Ahoj, já jsem Ruda,“ představuje se mi hráč místního klubu, který mě odvádí do kabiny. Nejsem tu sám. S několika hráči týmu tu sedí i další tři nováčci a já konečně vidím, že tenhle sport není jenom o kilech, ale i mezi ragbisty se najdou štíhlí kluci.

Ragbyový míč není kopačák

Blíží se šestá hodina, začátek tréninku, a je nás tu zatím deset nováčků. Do šatny přichází kapitán týmu a zve nás ven, ať si vyzkoušíme přihrávky. Stavíme se do kruhu. „Vždy řekněte jméno toho, komu chcete přihrát,“ vysvětluje kapitán. Když se ozve poprvé mé jméno, bez problému chytám šišatý míč. „Martine,“ volám jméno hráče, kterému chci přihrát. Dívají se na mě čtyři muži se stejným jménem. Až když na jednoho z nich ukážu, konečně chápou, komu míč hodím. Doufal jsem, že poletí rovně, ale dělá několik přemetů, než přistane v rukou Martina. Popravdě, nedaří se mi to ani po několika hodech. A tak jen tiše obdivuji nováčky, kterým se to daří.

Na začátku tréninku je na hřišti přes padesát mužů, více než polovinu tvoří začátečníci. Počáteční proběhnutí, bežecká abeceda s protáhnutím, to byla procházka růžovou zahradou. Teď už se začíná naplno. Ragbisté si vzali narážeče, což je něco jako boxovací pytel obdélníkového tvaru, a naším úkolem bylo se rozběhnout a hráče, kteří jej mají, odtlačit, pak přijmout přihrávku, hodit ji dalšímu hráči a znovu odtlačit hráče. Rozbíhám se tedy proti hráči, narážím do něj ramenem a snažím se ho odstrčit. To se mi daří.Na další kontakt se více soustředím a snažím se hráče dostrkat až do brankoviště, abych položil svou první pětku, což je ragbyový gól. Urputně se zapírám a tlačím, co to jde. Pod sebou vidím bílou čáru. Pokládám míč. Má první pětka.

Nejdřív si šlapeme na nohy, pak se shazujeme na zem

Pod vedením reprezentačního trenéra Daniela Beneše si zkoušíme přihrávky i pevnou obranu a to formou hry. Stavíme se do kruhu a jen jeden z hráčů zůstává mimo něj a vybere si svou oběť, které se musí dotknout míčem. Ostatní mu v tom bráníme. „Doprava. Přidejte. Doleva. Doprava,“ ozývají se pokyny a kruh hráčů rotuje jako dětský kolotoč. Chvílemi celé naše počínání připomínalo spíše dětskou hru šlapanou, ale na omluvy není čas.

Nedílnou součástí ragby jsou skládky, tedy zastavení soupeře pomocí síly. Těm nás učí trenér týmu Nigel Briggs. „Nemůžete být příliš nízko, ani příliš vysoko. Je potřeba, abyste do hráče narazili ramenem a pořádně ho odstrčili. Proto je nutné, abyste byli správně postaveni,“ vysvětluje s přízvukem zahraniční trenér. Jaké je to být zalehnut hromadou hráčů zjišťuji o chvíli později, když probíhám s míčem a nade mnou se vytvoří obranný val, abych mohl míč předat trenérovi. Na poprvé to není úplně příjemný pocit, zvlášť když nečekaně dostávám nohou do hlavy.

To byl jen začátek. Jdeme na to znovu, tentokrát bez narážečů a s pořádným kontaktem. Naše družstvo brání jako první. Rozdíl mezi nováčky a místními hráči je znatelný. Pořádně nevím, co dělat. „Držte lajnu a buďte spíše u země. Nahoře jste na prd,“ křičí jeden z hráčů, což musí dělat téměř při každém útoku soupeře, protože nikdo z nás pořádně netuší, jak má stát. Trochu se shrbím a dám ruce víc k zemi. Soupeř opět útočí, a i když se ho snažím zachytit, jsem sražen svým zahraničním spoluhráčem a rychle se zvedám ze země. Ale chápu ho. Není lehké hrát s nováčky.

Ragby není o kilech, ale o silném duchu

Útočení je ještě náročnější, asi při páté skládce soupeře toho mám plné zuby. Skoro se až modlím, aby už na naši stranu míč nešel. Každým nárazem se mi více zvedá žaludek. Konečně pokládáme pětku. Máme postupovat znova na druhou stranu. Místo toho si sedám k plotu. „Jsi v pohodě kámo?“ ptá se mě jeden ragbista. „Máš nějaké velké zorničky. Nehulil jsi?“ zeptal se mě upřímně. Na to jsem mu odpověděl, že doping nepožívám a jen nemám brýle. Šel jsem se raději napít a pak už jsem byl připraven do ostré hry.

Obloha nad stadionem tmavne a my dohráváme pod umělým osvětlením. Trenéři naposledy pískají na píšťalku a my se shromažďujeme pod konstrukcí ve tvaru H, která slouží jako branka. Všichni v dresech Dragon Brno se chytáme za ramena jako jeden tým. „Díky chlapi. Bylo to super. Doufám, že se sejdeme ve čtvrtek na tréninku,“ řekl kapitán týmu. Následně do ticha řve „Dragon“ a my mu sborově odpovídáme „Brno“. V tu chvíli začíná pršet.

Když usedám do šatny, oddychuji si. Přežil jsem. Pak si ale uvědomuji, že to nebylo tak hrozné. Člověk by si zvykl. Tento sport není jen o kilech, jak se říká. Není to sport rváčů. Právě naopak. A kdo tento sport nezkusí, nemůže říkat, jak je ragby násilné. Tenhle sport dělá chlapy, protože za ten trénink každý z nás spadl nespočetněkrát, přesto jsme hráli dál. A i o tom je ragby. O překonání sebe sama.

Klíčová slova: ragby, Dragon, Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.