25.04.2019 10:23


Jak jsem se rozhodla darovat vlasy

Autor: Michaela Prucková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Alopecie neboli ztráta ochlupení a chemoterapie jako součást léčby zhoubného nádoru. To jsou dva nejčastější důvody ztráty vlasů. V obou případech je ztráta drahocenných kadeří doporovodným jevem, kterému nelze zabránit. Zmírnit smutek však může například paruka vyrobená z pravých vlasů. V posledních letech své vlasy na tyto účely daruje víc a víc lidí. Minulý týden jsem se mezi ně zařadila i já. 

 

Nemůžeš to teď zabalit. Děláš to pro dobrou věc. Není důvod se bát, určitě nebudeš vypadat jako debil. Sedím v křesle v olomouckém kadeřnictví Kapucín. Nad mou hlavou stojí dvě kadeřnice a dumají, jak nejlépe zagumičkovat prameny mých vlasů, které už za chvíli moje nebudou. Rozhodla jsem se je totiž věnovat Nadačnímu fondu Grácie, který z darovaných vlasů v rámci projektu Vlasy pomáhají vyrábí paruky a příčesky pro onkologické pacienty a lidi trpící alopecií.

Zaučující se kadeřnice Karin Dupalová mi vlasy rozdělí do pěti velkých pramenů a každý z nich pečlivě utáhne gumičkou. V zrcadle na ni upřeně koukám. Trošku začínám doufat, že ke stříhání nedojde. Třeba mi poví, že jsou vlasy příliš krátké, že z nich paruka udělat nepůjde. „To máme dvacet osm centimetrů,“ říká vesele Dupalová, když mi prameny změří.

Sakra. Zaječí úmysly jsou rázem v tahu. Darovat lze totiž vlasy dlouhé nad dvacet centimetrů. „Pět centimetrů padne na zpracování paruky. A vyrábět paruky pod patnáct centimetrů se nevyplatí, není o ně zájem,“ vysvětluje majitelka kadeřnictví Lenka Klimšová. Mé vlasy limit splňují o celých osm centimetrů. Není cesty zpět.

Jde se na věc. Kadeřnice uchopí barevné nůžky a pouští se do díla. Strachem ani nedýchám. Už nemyslím na pacienty s rakovinou. Jediné, co se mi honí hlavou, je, že budu vypadat na čtyřicet, jak mě varovala jedna z mých kamarádek. Kadeřnice ustřihne třetí zagumičkovaný pramen. Že se v zrcadle před sebou bez dvaceti osmi centimetrů vlasů nepoznám, jsem opravdu nečekala.

Po odstřihnutí posledního pramenu začíná ta pravá legrace. Na hlavě se mi totiž vytvořil dost nesouměrný hrnec tvořený ze zbylých vlasů. Dupalová pokračuje v kouzlení. Šmik, šmik, šmik. Srovnává konečky do jedné roviny, dává mému novému mikádu řád. Pomalu se uklidňuji. Pak ale vezme do ruky holící strojek. „Slečna počítala s krátkými vlasy, tak to vezmi pořádně,“ směje jedna z kadeřnic, když vidí můj vyděšený výraz. Na holení naštěstí nedojde – strojek poslouží pouze jako zarovnávač neposedných konečků.

Asi po čtyřiceti minutách je hotovo. Na otázku kadeřnic, jak jsem s účesem spokojená, odpovídám popravdě, že zatím nevím. Koukám na sebe a neznám se. „Ale moc vám to sluší,“ povzbuzuje mě jedna z klientek. Dupalová souhlasně kýve hlavou. „Obdivuju, že jste to udělala,“ říká.

Co ale bude s ne-mými vlasy dál? „Změříme, zvážíme, označíme cedulkou s vašim jménem a zašleme Nadačnímu fondu. Oni vám zase pošlou děkovný dopis s informacemi, kdo vaše vlasy dostal. Za pár měsíců zjistíte, komu jste tu dnes pomohla,“ vysvětluje postup Klimšová.

Znovu na sebe vrhnu nejistý pohled do zrcadla. Ale je mi mnohem líp. Jsem ráda, že jsem to nezabalila. Udělala jsem to pro dobrou věc. Nakonec nevypadám jako debil ani jako čtyřicítka. Možná trochu jako třináctka. Ale to není podstatné, mně vlasy brzy dorostou. Ne všichni však takové štěstí mají. A jednomu z těchto lidí jsem právě pomohla, i když o tom ještě neví.

Klíčová slova: dárcovství, Nadační fond Grácie, Olomouc, paruka

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.