12.05.2014 13:11


Jak jsem se ocitla sama mezi skauty

Autor: Štolfová Michaela | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Za svých osmnáct let života jsem nikdy neznala žádného skauta. Z vyprávění rodičů o nešťastných zážitcích ze skládání přísahy socialistické vlasti v Pionýru jsem nabyla dojmu, že o skauting už dnes nikdo nemá zájem. O to větší šok jsem zažila, když jsem s jedním skautem začala chodit. 

Můj přítel mi na první schůzce sdělil, že je skaut. Zděsila jsem se. Žádného skauta jsem do té doby neznala, jako ne-skaut jsem pouze věděla, že si dávají přezdívky, vážou nějaké uzly a nosí stejnokroje. Ostatní tajemství skautingu mi ale měla být nadobro skryta. Pavel, mezi skauty zvaný Viky, mi totiž hned v další větě oznámil, že již není aktivním členem svého oddílu. Musím uznat, že se mi ulevilo.

Michaela Štolfová. Foto: Tereza NovotnáLoni touto dobou se mě ale Pavel zeptal, jestli s ním nechci jít na Ivančenu. Neměla jsem tušení, co to je. Řekl mi, že takový výlet s jeho kamarády, a tak jsem souhlasila. Ráno v den srazu na autobusovém nádraží jsme zahlédli hlouček lidí, z nichž někteří měli na sobě skautské košile. „Proč je mají?“ ptala jsem se Pavla. „Jdeme přece na Ivančenu, tam se vzdává hold padlým skautům. Ale neboj, nebudou tam jen samí skauti,“ utěšoval mě. No dobře, když to říká, asi to bude pravda, snad nebudu zas tak moc vyčuhovat, napadlo mě.

V autobuse se rozpoutal rozhovor o tom, jak nemám nabízet „čtverkařům“ domácí bábovku, všichni se smáli, až na mě. „Já jsem byl v prvním oddílu,“ sděluje mi Pavel. Aha, hned je mi to jasnější. Po zbytek cesty už jsem se raději na nic neptala. Bála jsem se, že svými neustálými otázkami typu: „Cože, co to znamená?“ vzbudím dojem, že mám IQ ovce.

Těsně před příjezdem do Ostravice si prakticky všichni v autobuse oblékli košile i s šátky. Tak přece jen budu vyčuhovat. Po výstupu z autobusu se najednou všichni začali shromažďovat do kruhů. Těch pár lidí, co jsem znala alespoň jménem, se mi ztratilo a já se ocitla uprostřed kruhu neznámých kluků. „Běž ke svému oddílu!“ křikl na mě chlapec asi tak šestiletý a prudce mě vystrčil. Všichni začali něco pokřikovat a já tam stála sama. Mezi lidmi v košilích, co mě nepustí k sobě do kroužku, a pořád jsem nechápala, proč nemám nabízet jídlo čtverkařům. Začala jsem litovat, že jsem nezůstala doma.

Asi tak v půlce cesty za mnou přiběhli dva chlapci, ze kterého prý jsem oddílu. Když viděli nechápavý výraz, vysvětlili mi, že si dělají jakousi statistiku. „Já ale nejsem skaut,“ řekla jsem. Oznámili mi, že na mě tím pádem nemají kolonku a odporoučeli se pryč.

Po zbytek cesty jsem se neustále něčemu divila. Nechápala jsem, proč tam všichni nesou nějaké prapory, jak to, že desetileté dítě vede nahoru pětileté a nikde ho nezapomene, a hlavně kolik je v Česku skautů. 

Letos jsem na Ivančenu šla podruhé, dobrovolně. Pořád nechápu potřebu nosit stejnokroje, ani potřebu táhnout do kopce, který sotva vyjdu, desetikilový kámen. Ale závidím všem skautům a skautkám jejich přesvědčení a obdivuji jejich odhodlání zachovat tradici a předat důležité poslání Ivančeny mladším generacím.

Klíčová slova: skauting, Ivančena, fejeton

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.