07.10.2014 19:05


Jak jsem se nechala ožírat rybami

Autor: Tereza Ondráčková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Nedávno jsem se rozhodla s kamarádkou vyrazit na rybičkovou pedikúru. A poněvadž jsem člověk zvídavý, jala jsem se o tom nejdříve přečíst nějakou odbornou literaturu. Na stránkách pro ženy jsem se přebrodila články o zpovědích osamělých matek, receptech na celerové bábovky a podzimní módě, až jsem konečně našla to, co jsem hledala. A čekalo mě nemilé překvapení. 

Takové rybičky nejsou jen tak obyčejné, jak by člověk čekal. Jsou to rybičky-přenašečky. Přenáší spoustu infekcí, HIV a žloutenku typu B. Nejprve jsem přemýšlela, jestli něco takové vůbec chci podstoupit. No co, řekla jsem si, přinejhorším si chvilku poležím v posteli a vyrazila jsem novému zážitku vstříc.

V čekárně nám dělal společnost obří sádrový odlitek antické sochy ovinutý umělými rostlinami. Zrovna když jsem se jí pokoušela strčit prst do nosu, zavolala si nás energická paní se slovy: „Vy jste ty dvě ryby?“. Člověk chvíli nevěděl, jestli už je zdegenerovaná prací a vidí všechny okolo sebe s žábrami, ale usoudily jsme, že šlo jen o nevinnou hantýrku a vyděšeně píply, že to asi budeme my. 

Dovedla nás k akváriu, ukázala nám, kde jsou ručníky a beze slova odešla. V nastalém tichu jsme byly postaveny před hotovou věc. Vytáhla jsem nohavice, spolkla představu, kolik nemytých nohou bylo v té stejné vodě přede mnou a vnořila jsem do ní chodidla.

Místnost hned ožila bujarým výskáním. Ryby se na nás bez váhání vrhly a jejich malé, kůži ožužlávající tlamičky děsivě lechtaly. Chvíli jsem bojovala s obavami, zda mi chodidla zůstanou na nohou, nebo jestli mi je ryby prostě neužerou od kotníků dolů. Usoudila jsem však, že při mé výšce 185 centimetrů bych se, co se vzrůstu týče, alespoň dostala do normálu. Představila jsem si svět, kde bych se v autobuse hlavou nebouchala o madla, svět, ve kterém by se ožralí lidé nesázeli, kolik měřím a pak se mě na to nenápadně nevyptávali, zkrátka svět, ve kterém bych nevypadala jako vodojem. Zabořila jsem tedy nohy hlouběji.

Po chvíli to začalo být celkem nudné. Pro zkrácení chvíle jsem tedy kamarádce vyprávěla, jak umřeme na žloutenku, kterou jsme již jistojistě chytily. Potom už nás ani historky o bolestivé smrti nebavily, tak jsme se jaly hrát hru Vylov nohou oslizlý kámen či ještě oblíbenější Chyť si svoji rybu. Zklamání ovšem přišlo se zjištěním, že jsou ryby příliš mrštné a tak už jsme zcela upadly do apatie. Naštěstí za chvíli přišla opět paní, která nás dříve označila za kaprovité a vyprovodila nás ven. Trošku jsem posmutněla, když jsem zjistila, že stav mých chodidel je zcela stejný jako předtím a že ani pár centimetrů ty líné ryby neužraly. Nu, co se dá dělat, asi tam budu muset chodit častěji. 

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.