02.12.2014 11:14


Jak jsem přežila

Autor: Martina Pavelková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Sázela jsem květiny, mluvila s majitelem hradu i nekomunikativními průvodci na výstavě. Viděla jsem drsnou divadelní hru, zpovídala maturanty, běhala po Cejlu se zrcadlovkou v ruce. Fotila jsem ve tmě i s promrzlýma rukama. Jeden semestr, pět týdnů, patnáct článků, osmdesát autorských fotografií, téměř třicet pět tisíc znaků. Tím pro mě byl Stisk. A nejen to.

Při výběru vysoké školy jsem si byla mým budoucím povoláním značně nejistá. Věděla jsem, že chci psát, výběr proto padl na žurnalistiku. Mé iluze o objektivně dobrých studijních výsledcích se rozplynuly při pohledu na statistiku zámek ve španělském jazykovém semináři. Hlavním cílem pro každý semestr se proto stala zelená barva jisté tabulky. A pak přišel okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jakkoliv zbarvené políčko bude velice dobrý výsledek. Ve Stisku jsem náhle měla mnohem důležitější prioritu. Přežít.

mp

Jsem kripl. Chtěla bych napsat, že jenom někdy a jenom trochu. Ale nebyla by to pravda. A novinařina není pouze o psaní u stolu, ale také (a to především) o pohybu v terénu a komunikaci s lidmi. S komunikací nemám problém. S pohybem občas ano. Nejsem líná, ale pacifikace schopnosti zakopnout na úplně rovném chodníku a uklouznout na suché silnici dá jednomu zabrat.

Pár dní před první poradou jsem tedy vyrazila do terénu. V batohu teplý svetr a tabulku čokolády, v ruce foťák a v očích zoufalství. Řidič autobusu nevypadal o nic klidněji a na první křižovatce, kterou jsme projížděli, se mě zeptal, jestli tuto trasu znám, protože on ne. Byli jsme dva. Nakonec mě vysadil na zastávce, která ani nefigurovala v jízdním řádu. Ale abych to zkrátila, v poměru ke zbývajícím událostem onoho odpoledne to byl takový klidný začátek. V několika následujících hodinách jsem dvakrát zabloudila na sídlišti, jednou mě málem přejelo auto a bolest pravé kyčle v dalších týdnech se taky nedostavila sama od sebe (ale ta díra byla opravdu o metr dál). Astmatický záchvat a pád na schodech při zpracovávání aktuální zprávy byly už pouhé pověstné třešničky na dortu. A tehdy jsem pochopila, že tento předmět rozhodně nebude nuda.

Pro další týden jsem si proto vybrala podstatně bezpečnější témata. Na výstavě jsem nic nerozbila a vzpomínky na dětský tábor jsem zesumírovala i bez akčnějších pohybů. Jisté elegantní posazení na rozbláceném kopečku bych nejspíš zvládla, i kdybych nešla na hrad dělat rozhovor s jeho zachráncem. Hlavně že jsem věděla, že s loučemi v boční kapse krosny nesmím procházet pod nízkými větvemi. Jen tak na okraj, schytala to pravá kyčel.

Třetí vydávací týden se nesl ve znamení prudkých teplotních změn. Při tvorbě jedné fotogalerie mi málem umrzly prsty, cestou do divadla nechybělo mnoho, a umrzla jsem celá. Na zisk materiálu do jiného článku jsem se proto pořádně připravila. Počasí také. Vědoma si toho, že zápisník, foťák a kabát v rukách neudržím, jsem se počátkem listopadu rozhodla propotit triko. Nu což, aspoň se z těla vyhnaly bacily.

Poučena uplynulými událostmi a vybavena novými zkušenostmi jsem si pro poslední dvě čísla vybrala témata, při kterých se mi ani nemohlo nic stát. Skončilo to jedním přehlédnutým (ale vybalancovaným) schodem a nervózním troubením řidiče dodávky (na Cejlu fakt chybí přechody). Nápad fotit v brněnském Bronxu polekal spíše ostatní. Když jsem se po přehlédnutém (a nevybalancovaném) obrubníku řítila k zemi, tak jsem spíš než na sebe myslela na půl kilovou zrcadlovku, kterou jsem křečovitě svírala a těsně před dopadem něžně položila na chodník.

Tohle je poslední článek, který do Stisku píšu. Bylo to náročné, ale i sranda, měla jsem chuť brečet, ale také jsem se smála. Rozhodně to bylo zajímavých pět týdnů. Ještě nevím, jakou budu mít známku, a dost možná je mi to jedno. Uznávám, že zelené políčko bude patřičně eliminovat riziko dalších pracovních úrazů. Ale to hlavní je splněno. Přežila jsem.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.