13.05.2014 12:03


Jak jsem pouštěl draky pro dospělé

Autor: Keppert Marek | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Začalo to jako nenápadná nabídka. Nakonec jsem si znovu zkusil jeden z nejzajímavějších sportů, které se dají provozovat i v našem podnebí. Kiting není jednoduchá věc a určitě není pro všechny.

Držím v ruce asi půlmetrovou tyč, ke které je připojena plachta připomínající většího papírového draka. Stojím uprostřed pole a vítr se mi draka snaží vyrvat z rukou. Kštice mi vlaje a nemít na sobě upnutou vestu, tak by mi oblečení odletělo do dáli.

Autor Marek Keppert Foto: Michaela Štolfová„Povol ruce, nebo ti je to zlomí,” křičí na mě Pavel. Pane bože, ono mi to může zlomit ruce, říkám si v duchu. Pavla je ale lepší poslouchat. Byl to on, kdo mě uvrtal do tohoto netradičního sportu. Všechno to začalo jako nenápadná nabídka, jestli si nechci zkusit sport, který moc lidí nezná. Jako nadšenec do prapodivností všeho druhu jsem si řekl, proč by ne.

Vstávám jsem v šest hodin ráno, Pavel a jeho kamarádi na mě už čekají před domem. S tajemným úsměvem mi otevírají dveře od auta. Usadím se a vyrážíme směrem z města. „Kam to jedeme?” nenápadně se zeptám. „To za chvíli uvidíš. Řeknu ti jen, že nejedeme do jiného města nebo vesnice,” směje se Pavel.

Asi po půl hodině cesty po vedlejších silnicích vjíždíme na pole hned vedle letiště. „Už mi konečně řeknete, co tu budeme dělat? Nebudeme snad sázet brambory?” ptám se. Všichni se smějí a vytahují kity, což jsou ty plachty připomínající draky. „Budeme kitovat, ty jarune,” utahuje si ze mě Pavel. Jenže pro mě to není nic nezvyklého, protože kitovat už jsem byl. „To jsi mi mohl říct rovnou, že půjdeme sem. Tohle už jsem zkoušel. A ne zrovna s velkým úspěchem,” říkám.

A tak jsem tu. Stojím uprostřed pole a zase ovládám tuhle monstróznost, kterou když budu špatně držet, zlomí mi ruce. A navíc je škaredě. Zataženo, prší mi přímo do očí a nevím, jestli stojím v kaluži, nebo mám jen tak mokré nohy. „Dneska to moc nepoletí, když tolik prší. Ale pořádně fouká, aspoň si trochu zalítáme,” křičí na mě Pavel z druhé strany pole. Zkouším si s kitem trochu pohrát. Doleva, pokrčit pravou ruku a přechytit ji blíž ke středu tyče. To je ono. Najednou mého „draka” chytá poryv větru a mrská jím o zem.

Jakmile se tohle stane, přichází nejhorší část tohoto sportu. Musím dojít ke kitu, vylovit ho z bahna, rozmotat zamotané šňůry a dostat ho zase zpátky na oblohu. Pomalu rozmotávám provázky držící ho v jednom kuse a přemýšlím. Co je tohle za sport, když tu začátečník musí co chvíli sedět na zemi a rozmotávat špagáty?

Po chvíli se mi daří dostat svého plátěného šampiona do vzduchu a začínám si užívat poryvy větru škubající mi jemně ovládací tyčí v rukách. Připadám si jako vládce větrů a vánků. Chybí mi už jen bratři Slunečník a Měsíčník. Tento pocit chvílí přetrvává, ale zase ho kazí mé neobratné ruce, když mi kite padá do bláta. Pane bože, tohle je opravdu otravné.

Po asi dvou hodinách už jsme všichni tak promrzlí a unavení, že sedáme do auta a vyjíždíme směrem domů. „Jak se ti to líbilo?” ptá se Pavel. Dívám se na něj a upřímně nevím, jak mu odpovědět. Na jedné straně to bylo fantastické. Ovládat něco tak velkého a vrtkavého je zajímavá zkušenost. Na druhou stranu rozmotávání špagátu a dostávání kitu zpátky do vzduchu je úmorné. „Bylo to určitě lepší než můj první pokus. I tak mám ale rozporuplné pocity. Nepřirostlo mi to k srdci, ale určitě nepohrdnu možností ještě párkrát si to vyzkoušet,” odpovídám. Teď už se jen těším, až si doma vlezu do vany a pěkně si v teple odpočinu.

Klíčová slova: kiting, reportáž

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.