11.11.2014 17:44


Jak jsem odvážně darovala krev

Autor: Veronika Hlavinková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Trypanofobie. Panický strach ze zákroků, při kterých je využívaná injekce. Trpí jí desetina dospělé populace a jako jedna z mála fobií může být i smrtelná. Jehly a injekce, jeden z mých největších strachů, které jsem se rozhodla překonat. Upřímně, rozhodovala jsem se několik let, až jsem se rozhodla pro terapii šokem a vydala se do brněnské fakultní nemocnice darovat krev.

Kdo mě zná, ví, že se jehlám a injekčním stříkačkám vyhýbám obloukem. Těžko říct, kdy se to stalo, ale panický strach začal doprovázet každý můj odběr krve i hloupou injekci. Vždycky jsem měla silnou touhu darovat krev a přispět svou troškou k případné záchraně lidského života. Ale jak to udělat a nenastavovat žíly? Jiná možnost není. Tak jsem zatnula zuby a vytasila loketní jamku. 

Sedím v autobusu číslo dvacet pět a analyzuji situaci. Využitím praktik kognitivně behaviorální terapie jsem si týdny prohlížela fotky zdravotních jehel, představovala pocit při odebírání krve a opakovaně studovala průběh dárcovství. Mám za sebou řádnou snídani z ovesných vloček, medu a banánu a tekutiny doháním ještě teď. Víc připravená už být nemůžu, dneska je můj den.

Zastávka Nemocnice Bohunice. Při pohledu na obrovskou stavbu těžce polknu. Nemocniční prostory jsem nikdy neměla v lásce. U brány už čeká kamarádka Terezka. Daruje krev pravidelně a trvala na tom, že mě při mé premiéře doprovodí. Zřejmě věděla proč.

Hned po vstupu mě přátelsky přivítá jedna z pracovnic, která obsluhuje šatnu. Jako ve zrychleném filmu na mne vychrlí pokyny, do jedné ruky mi vrazí čtyři papíry a z druhé vytrhne doklady totožnosti a kabát. Soustředěně pročítám práva dárce a vyplňuji prohlášení o bezinfekčnosti. „Slečna Hlavinková,“ ozve se od okýnka a postarší dáma v bílé košili na mě kývne. Hodím na Terezku o pomoc volající pohled a ona mi na oplátku dodá kuráž. „Na občance vám to sluší,“ usměje se žena za přepážkou. Diktuji kontaktní adresu. „Darujete poprvé?“ vzhlédne na mě přívětivě. Nervózně kývnu.

Na chodbě čekají lidé na odebrání vzorku krve. Zabořím se do sedačky a čekám, až uslyším své jméno. Muže naproti zaujmou má nervózně poskakující kolena. Sestřička otvírá dveře a já jako na rozkaz vyskočím z křesla. „Vyhrňte si rukávy a ukažte mi obě předloktí,“ vyzývá mne žena za stolkem. Vyhodnotí, které z nich je vhodnější, a druhou ruku přiškrtí. Nechci se na to dívat a otočím hlavu. Moc jsem si nepomohla, hned vedle leží krabice plná čistých jehel a zkumavek. Sestřička je naštěstí trénovaná, a tak ani nestačím povolit pěst a už odcházím se savým tamponkem na ruce.

Doktorka, která rozhoduje o vhodnosti dárce, mi měří tlak a kontroluje vyplněný dotazník. Dostávám lístek se souhlasem a mířím do kuchyňky. Cestou papír pročítám a konečně zjišťuji svou krevní skupinu. Málem povyskočím radostí. 0-, jsem tedy univerzální dárce. Liju do sebe sladký čaj a začínám si uvědomovat, že přituhuje. I když můžu od darování kdykoliv ustoupit, vím, že teď už necouvnu. Má hrdost mi to nedovolí. Polknu poslední sousto hnusného bílého rohlíku, abych do sebe ještě dostala nějaké cukry, omyju si pravé předloktí a následuju sestřičku do sálu.

Usedám na zelené křeslo a opatrně natahuju ruku. Drobná, na krátko střižená paní mi stahuje paži a do dlaní vkládá molitanové srdce, které mám v průběhu mačkat. Rozhlížím se po místnosti plné přístrojů, křesel a obrazovek. Všichni vypadají klidně, jen já uvnitř křičím a trnu zároveň. Snažím se chovat vyrovnaně a profesionálně. Se svolením si do ucha strčím sluchátko a pokouším se soustředit na hudbu. U zubaře mi to vždycky pomohlo, tak proč ne teď.

Sestřička sedí vedle mne a sleduje množství odebrané krve. Pravidelně svírám dlaň a říkám si, že to vlastně nic není. Předčasně. Zvládla jsem překonat vpich i pohled na krev proudící v hadičkách. Větší ztrátu krve ale začínám pociťovat po pár minutách. Chvilkama se mi točí hlava a brní mi prsty. Když už cítím, že za chvíli uvidím černo, podívám se na sestřičku a ta telepaticky vyskočí a položí opěradlo křesla do vodorovné polohy. „Pokrčte nohy a dýchejte,“ zavelí a já cítím lehkou úlevu. Kontroluje množství krve. „Jsme už za půlkou a byla by škoda to teď přerušit. Vydržíte ještě chvíli?“ říká přísně. Samozřejmě, že vydržím. Dotáhla jsem to až sem a jen tak to nevzdám.

Odpočítávám vteřiny, soustřeďuji se na vlastní dech. „Odebrali jsme potřebné množství, chyťte si tampon,“ naklání se nade mne sestra a vytahuje jehlu. Cítím, že stačila chvilka a byla jsem bez vědomí. Rozmazaný svět vidím stále ostřeji a dostávám kelímek slazené vody. Do tváří se mi valí krev a v konečcích prstů zase cítím život. Pomalu si sedám a koukám na sestru. „Vypadáte hrozně,“ lichotí mi a obsluhuje další pacientku. Žena na křesle na mě vyděšeně hledí. „Jste celá zelená,“ nedokáže popřít údiv.

Dopíjím poslední doušek nápoje a nejistě spouštím nohy na zem. Gumová kolena zase získávají svou sílu a já se odhodlaně postavím. Vtom přibíhá Terezka a bere mi tašku. „No ty vypadáš, odvážlivče,“ daruje mi lítostivý pohled a odvádí mě ze sálu. Cpu do sebe čokoládu a prožívám smíšené pocity. Asi se stydím, že mé tělo nebylo na takový odběr krve připravené. Jsem ale pyšná, že jsem to zvládla. A neomdlela. A vůbec, překonala jsem sama sebe a darovala. A to se počítá.

Klíčová slova: Darování krve, prvodárce, jehly, trypanofobie

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.