27.10.2014 19:34


Jak jsem jako akrofobik skočila z třinácti metrů

Autor: Denisa Macečková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Jsem akrofobik a taky hypsofobik. Že nevíte, co to je? Je to sice nemoc, ale není smrtelná ani nakažlivá. V podstatě mám „jen“ panický strach z výšek a pádu z výšek. Rozhodla jsem se však, že už nechci být vězněm své fobie a omezovat se. Tak jsem včera prožila svou noční můru. Skočila jsem z třinácti metrů volným pádem na atrakci zvané Power Fan Jump v brněnském lanovém centru Jungle park.

Autor: Kateřina Tvrdoňová, Denisa Macečková

Je sychravá podzimní neděle a já mám namířeno do Jungle parku v Brně Pisárky. Srdce mi buší až v uších a trochu se mi točí hlava. Jdu váhavým krokem po mostě přes řeku Svratku a dostávám se na cyklostezku vedoucí podél řeky. Už jen několik desítek metrů a budu tam. Na jednom z nejhorších míst, které si akrofobik může představit: lanové centrum. Všude okolo jsou vysoké stromy a na nich zavěšená lana, která se houpou v asi čtyřmetrové výšce. Pro někoho, kdo má fobii z výšek, je to peklo. Ovšem já tady nejsem proto, abych prošla lanovou dráhou, kterou zvládnou i děti na prvním stupni základní školy. Já jsem přišla, abych skočila z třináctimetrové výšky.

Ach můj bože! Budu skákat z třinácti metrů a jediné, co mě bude jistit, jsou jakási lana v úvazku. Určitě umřu. Nebo se zraním a už nikdy nebudu chodit. A když ne to, budu mít do konce života noční můry. Jsem blázen. Měla bych zajít k doktorovi, aby mi předepsal prášky na hloupost a bláznovství.

„Všechno je bezpečné. Po žebříku vyjdete na první plošinu a potom po lanovém žebříku na druhou plošinu, odkud budete skákat,“ dává mi ještě poslední radu jeden z instruktorů. 

Schody do nebe jsou noční můra

Jdu na to. Po hliníkovém žebříku vyjdu na první plošinu asi tři metry vysoko. Zatím to není tak špatné, říkám si. Když se ale podívám na kymácející se lanový žebřík, který mě má dostat na druhou plošinu, začínám hyperventilovat. Mé odhodlání je však větší než můj strach a já se po malých krůčcích dostávám na žebřík. Srdce mi buší jako o závod a dýchám, jako kdybych právě uběhla maraton. Lano žebříku svírám tak křečovitě, že mi do prstů snad neproudí žádná krev. Svaly mám napjaté a ztuhlé. Má kolena jsou jako z želé a podlamují se mi s každým dalším krokem, který udělám.

Vrchol je ještě daleko, ale já už nemůžu. Jsem vyčerpaná, panika mě doslova pohltila. Chci skočit. Chci se pustit. Chci být dole na pevné zemi. Kamarádka Katka, která mě přišla podpořit, i pánové od obsluhy na mě pokřikují, že teď to přece nemůžu vzdát, když jsem došla tak daleko. Jejich slova mi dodávají sílu. Foukám si na ledové prsty a pokračuju v cestě vzhůru. Už tam skoro jsem. Jen pár schůdků a budu tam.

Pohled z koruny stromu je pro akrofobika jako rána pěstí

Konečně. Jsem na stromě na uzoučké plošině ve výšce třinácti metrů. Nechápu, jak jsem to dokázala. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady. Klečím a objímám kmen, nehodlám se pustit. Musím si odpočinout a začít opět normálně dýchat. Pohled na koruny stromů, které jsou v úrovni mých očí, mi ovšem zmrazí úsměv na tváři. Teprve teď si začínám uvědomovat, že jsem vysoko a jedinou mou cestou zpátky dolů je skok z plošiny. To nezvládnu. Určitě budou muset zavolat hasiče, aby mě sundali. Bude to strašně ponižující. Proč jsem sem lezla? Nikdy jsem neměla hloupější nápad.

Kamarádka Katka i pánové od obsluhy na mě volají, že musím skočit. Ano, musím. Pouštím se opatrně stromu a pomalu si stoupám na nohy. Stále se držím žebříku, jako by mi snad ten mohl nějak pomoc. „Pojďte na konec plošiny. Pěkně krůček po krůčku. Tak abychom viděli špičky vašich bot,“ povzbuzují mě oba kolegové.

Nohy mám jako ze železa, sotva udělám jeden krok. Jsem doslova přimražená k dřevěné plošině, na které stojím. Snažím se nějak přemluvit sama sebe, abych skočila. „Skáčeš do vody, nic se ti nemůže stát. Dole budeš zase stát na pevné zemi. Nikdo ti tady nahoře nepomůže. Vzchop se a nebuď srab. Dokázala jsi to vylézt, dokážeš to i skočit. Skáčeš do vody,“ opakuji si nahlas a snažím se tomu uvěřit.

Létat jako pták

„Tak jo, můžete mi to odpočítat,“ křičím na ty dole a připravuji se na to nejhorší.

10… 9… 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… Hop!

Udělám krok vpřed a už letím. Ječím a letím. Připadá mi to strašně neskutečné. Dopadám na zem a začínám plakat. „Zvládla jsi to, jsi nejlepší!“ povzbuzuje mě kamarádka a mně pořád tečou slzy. Pánové mi odepínají jištění, sundávají mi přilbu i popruhy. Jsem dole a jsem živá a zdravá. Je to jako sen.

Odcházíme z lanového centra a mně se ještě stále klepou kolena. Ten pocit, když překonáte sami sebe, je snad ten nejlepší, jaký jsem kdy mohla mít. Jsem hrdá na to, že jsem se postavila svému strachu. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků.

A jak říká můj kamarád, zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně že je intenzivní.

Článek si můžete přečíst také na stisk.blog.idnes.cz.

Klíčová slova: akrofobie, strach z výšky, lanové centrum Jungle park, skok, Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.