15.03.2015 11:31


Jak jsem fotila kance aneb nástrahy brněnské dopravy

Autor: Jandová Hana | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Po roce a půl studia v Brně jsem si myslela, že mě místní doprava už nepřekvapí. To jsem se ale ještě nikdy nevydala sama do obory za Kohoutovicemi fotit kance. Proto píšu o tom, jak jsem se tam málem nedostala, přesvědčila se, že malá nepozornost stojí mnohdy hodně času, a hlavně o tom, že pýcha skutečně předchází pád.

„Foťák a šalinkarta. Nic víc nepotřebuju,“ ujistila jsem se a zabouchla za sebou dveře bytu. Sama sobě jsem se podivila. Mám ještě tolik času, než mi pojede autobus. Zpravidla na zastávku dobíhám, tentokrát jsem však mohla vyrazit poměrně klidným krokem.

Jakožto novopečená novinářka jsem se vydala do brněnské obory, abych svou jistě dokonalou budoucí zprávu doplnila ještě lepšími fotografiemi. Já – která jsem v životě fotila pouze své kočky a kamarády! A to foťákem na mobilu. Teď se mi přes rameno houpala brašna ukrývající bratrův Olympus a já si připadala jako ten největší borec na světě. Škoda, že jsem po cestě nepotkala moc lidí, abych je mohla oslnit svým nově nabytým šarmem, který mi ona věc s objektivem jistě dodávala.Hana Jandová. Foto: Eva Bártová.

„Paráda, pět minut busem, to budu hned zpátky,“ naivně jsem si myslela, když jsem ještě doma před odchodem studovala jízdní řády. Jen jsem měla odjíždět ze zastávky, na kterou moc často nechodím. Samozřejmě, to jsem nepovažovala za sebemenší problém. Hned vzápětí jsem se ale přesvědčila o opaku.

Docházím na zastávku, když vtom spatřím přijíždějící autobus. „Padesátka, tou jedu!“ lekla jsem se a přidala do kroku. Jen mi bylo divné, že je tu o tři minuty dříve, než mi sdělil jízdní řád. Pokrčila jsem rameny a přeběhla silnici. Celá uřícená jsem nastoupila. „Mám štěstí, že jsem ho stihla. Stejně pořád nechápu, proč přijel tak brzy,“ přemýšlela jsem a ani si nevšimla, že má aura novopečené novinářky už dávno vyprchala. Následkem dobíhání jsem byla uřícená, rudá a pravděpodobně i pořádně rozcuchaná. Jaký pohled jsem předtím při běhu nabízela kolemjdoucím, na to raději nemyslím. Ani poskakující brašna s foťákem na rameni mi na eleganci jistě nepřidala.

Nyní jsem ale stála v autobusu. To bylo hlavní. Prudce jsem oddychovala a byla na sebe pyšná, že jsem autobus stihla. Moje nadšení však brzy vyprchalo. Zahlédla jsem totiž tabulku se zastávkami. „Aha. A kde je ta moje?“ problesklo mi hlavou. Jedu špatným směrem. Záhada brzkého odjezdu vyřešena. V můj neprospěch. A navíc jsem přejela minimálně jednu zastávku a teprve potom vystoupila. Nutno dodat, že autobus na druhou stranu (tentokrát jsem už směr dokázala určit s největší jistotou správně) měl jet až za dvacet minut. Vydala jsem se tedy nazpátek. Po svých. V tuto dobu jsem už mohla být dávno v oboře a zvířátka by mi vesele pózovala před objektivem. Namísto nich jsem teď mohla fotit maximálně auta, která kolem mě projížděla. A asi bych nikoho nepřesvědčila, že ty plechové blyštivé věci na silnici jsou kanci a selata. I když sebe už možná ano. Po strastiplné cestě jsem skončila zase tam, odkud jsem vyjela. Foťák se stále houpal na mém rameni. Spíš než jako novinářka jsem si připadala jako blbec.

Díky jízdním řádům, trolejbusu a mapě v mobilu jsem nakonec do obory šťastně dorazila. I když z úplně jiné strany než jsem původně chtěla. Raději jsem se ale moc neradovala, půjčený foťák jsem totiž klidně mohla upustit do všudypřítomného bláta. Nebo mě mohli moji vytoužení kanci sežrat. Už by mě vůbec nic nepřekvapilo. 

Klíčová slova: MHD, kanci, obora

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.