15.11.2014 14:53


Jak jsem chtěla pochopit rybáře

Autor: Michaela Hořínková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Lidi si někdy dělají z rybářů legraci. Že prý na ryby chodí jen proto, aby utekli z domova, více než o ryby se zajímají o obsah lahví, které si s sebou berou a pořádnou rybu uloví leda tak v Tesku, aby uklidnili dopálené manželky. Já sama jsem popravdě rybáře nikdy nechápala. Celý den mrznou u páchnoucího rybníka, a když už něco náhodou chytí, zase to pustí.

Když si můj otec po dlouhých letech vzpomínání na své mládí, kdy trávil s kluky celé léto u řeky s pruty v rukou, koupil první opravdovou rybářskou výbavu, moc jsem mu nevěřila. Ale poté, co domů přinesl pár vypasených kapříků a sem tam i nějakou tu štiku, jsem začala rybaření schvalovat (s plným žaludkem pečené ryby to ani jinak nešlo) a více se o něj zajímat. A jelikož jsem ani z taťkova zapáleného vyprávění nebyla dost moudrá, rozhodla jsem se s ním na ryby vypravit.

„Obleč se pořádně“ byla jediná instrukce, kterou jsem dostala. A tak mám na sobě nejhrubší svetr, šálu několikrát omotanou kolem krku a na sedadle spolujezdce mířím v autě na svůj první rybolov. Při pohledu na zamračenou oblohu uvažuju, jestli jsem se raději neměla spokojit s pohledem na rybu jen na talíři. Ale to už jsou vysoké ostravské komíny daleko za námi a my vystupujeme na kraji lesíka. Vyfasuju rozměrnou, poměrně těžkou brašnu přes rameno. Ne, že by můj tatínek nebyl džentlmen – sám nese na zádech velkou hnědou kabelu, která tvarem připomíná pouzdro na kytaru a v rukách drží pruty a složené sedátko. Marně přemýšlím nad tím, co to všechno nese. Odhaduju, že za pár chvil se mi dostane vysvětlení.

Kráčíme zarostlou cestou a mokré traviny se nám ve výšce kolen otírají o nohavice. Potkáváme rybáře, kteří po jednom či ve dvojicích čekají na životní úlovek. Nebo možná jen odpočívají, obojí na pohled vypadá stejně. Když už se začínám strachovat, že nenajdeme vhodné místo, stromy se rozestoupí a před námi se objevuje bahnitý břeh rybníka.Pruty jsou skládací nebo teleskopické. Foto: Michaela Hořínková

Vždycky jsem si myslela, že jakmile rybář přijde k vodě, navleče návnadu, nahodí prut do rybníka, sedne si a čeká. Ale jako už mnohokrát ve svém mladém životě, i nyní jsem se přesvědčila, že celá věc je mnohem složitější. Dřív, než rybář vůbec začne lovit, musí si do rybářského průkazu poznačit datum a revír, ve kterém loví. To pro případ, že by ho přišel zkontrolovat porybný. Na konci pak dopíše svůj úlovek. Porybní tak kontrolují případné pytláky a zároveň i stav ryb. „Někteří rybáři nemůžou přenést přes srdce své slabé úlovky, a tak do průkazu připisují i to, co nechytili,“ dodává s trochu posměvačným úsměvem taťka. A pak jdou do Teska, domýšlím si.

Teprve až je vše řádně zapsáno, rozbaluje taťka svůj rybářský vercajk. Nejdříve roztahuje pruty. Každý rybář může chytat na dva. „Dneska budu lovit na těžko s policajtem,“ vysvětluje mi. Když vidí můj nechápavý výraz, ukazuje mi vymoženost rybářů dnešní doby. Malá černá krabička na kovové tenké tyčce se zarazí do země, připevní se k ní prut s vlascem, a když ryba zabere, hlásič začne pískat jako blázen. Ani rybáři, který tvrdě usnul zmožen úmorným čekáním, žádná ryba neuteče. Tak takhle je to. Mám pocit, jako by mi právě bylo svěřeno nejposvátnější tajemství všech rybářů. Ale o pár minut později mi dochází, že poznat, kdy ryba zabrala, je to nejmenší. To pravé umění je totiž rybu přilákat a donutit ji vůbec spolknout návnadu. V duchu už vidím kroutící se žížalu na háčku a jsem připravená odvrátit pohled, až ji taťka bude napichovat. Nestačím se pak divit, když taťka místo toho otvírá brašnu, kterou jsem předtím nesla, a vytahuje z ní sáčky plné barevných, celkem chutně vypadajících kuliček. „Dneska budu chytat na foukanou kukuřici,“ nečeká taťka na mé zvídavé dotazy a rovnou vše vysvětluje. „Na druhý prut dám zase česnekové boilies,“ ukazuje kuličky hnědé barvy se silným česnekovým aroma. Obě návnady napichuje na háčky. Mám pocit, že krmivo pro ryby je rozmanitější než tátova vlastní svačina. „Ale tohle je pro ryby spíš až zákusek. Hlavním jídlem je těsto, které se ve vodě uvolní a přiláká je,“ udivuje mě taťka poetickým přirovnáním. Do misky nasype hmotu, která vypadá jako směs zrní a dřevěných pilin a zalije ji vodou z rybníka. Dlaněmi uhněte těsto a část z něj připlácá na malé kovové krmítko, které je zavěšené na vlasci asi dvacet centimetrů nad „zákuskem“ z kukuřice. A může se začít hodovat!

Táta vezme první prut a pomalu, aby se vlasec nezamotal, ho napřáhne za sebe. Prut je dlouhý asi čtyři metry a tak raději utíkám do bezpečné vzdálenosti, protože bych nebyla dobrá návnada. Během napřahování taťka kontroluje, jestli se vlasec o nic nezachytil. A pak jedním rozmáchlým pohybem švihne a návnada na vlasci sviští dlouhým letem do hlubin rybníka. Rychle uvolňuje točící klikou vlasec, aby byl co nejdál ve vodě, potom vypíná brzdu. Prut pak přichytává k hlásiči s „policajtem“. A teď už se bude „jen“ čekat.K prutu je vlasec přichycen soustavou kovových oček. Foto: Michaela Hořínková

Mám strach, že teď přichází nudná část. Ale po chvíli musím uznat, že nastálý klid je osvobozující. Listí, které ještě nespadlo z korun stromů, lehce šustí ve větru, který čeří hladinu rybníka. Kdyby se mi nezačala vkrádat zima do konečků prstů, dokázala bych takhle sedět celé hodiny. Ale mé úvahy jsou za chvíli přerušeny pípnutím. Taťka vyskočí, ale zůstává stát. „Byl to asi vítr. Když se chytí ryba, pípá to déle,“ vysvětluje. „Nejlepší je ten adrenalin, když ryba zabere a začnu ji přitahovat ke břehu. Člověk nikdy neví, co se na návnadu chytilo, jestli kapr nebo něco jiného. A pak když už je ryba v podběráku, tak se všechen ten adrenalin vyplaví do těla,“ vysvětluje, co ho na rybaření nejvíce fascinuje a v očích mu téměř vidím zářit hvězdičky. Už chápu, proč rybářům ani tak nejde o to, rybu sníst, ale prostě ji jen ulovit. Chtějí pokořit přírodu, vyzrát na vychytralé vodní tvory. „Když ryby neberou, musím se snažit nalákat je jinak – použít jinou návnadu, nahodit na trochu jiné místo,“ pokračuje ve vyprávění. Takže správný rybář nemůže po nahození prutů rovnou zalomit. Musí být ve střehu a vymýšlet taktiku. 

Hlásič pípá ještě několikrát, ale je jen zbytečně podezřívavý – nikde žádná ryba. Čekáme a kocháme se klidnou přírodou. Teda alespoň já, táta už v hlavě určitě spřádá plány, jaké další kroky k chycení kapra podnikne. Několikrát skutečně pruty vytáhne a vymění návnadu, aby se kapříkům trefil do chuti. Aby je nalákal, rozhodne se je ještě více nakrmit. Ze zbylého těsta dělá kuličky a k mému údivu vytahuje gumový prak, kterým rybí pokrm střílí daleko do rybníka. Jaké ti rybáři mají vymoženosti! Dochází mi, proč taťka potřebuje tolik objemných zavazadel.

Zima už přemohla i sílu mého pleteného svetru a začínám se třást zimou. Zatím to na žádného kapra nevypadá a tak se rozhoduju jít domů. Mám pocit, že už jsem pochopila, co na rybolovu taťku a jemu podobné tak fascinuje. Rybaření je směsicí nejrůznějších dovedností – rybář je tak trochu kuchař, švadlena, sportovec, bojovník i malý kluk. A zároveň je rybaření opravdovým odpočinkem. Rybář zapomíná na všechny starosti s dětmi i pracovní povinnosti. Obklopen krásnou a divokou přírodou se soustředí jen na to, jak nad ní vyzrát.

Odcházím zpět stejnou zablácenou cestičkou a i přes třesoucí se tělo mě hřeje pocit, že jsem to konečně zažila a snad i pochopila. Za úkol jsem dostala odnést domů jeden z prutů, který taťka nakonec nepoužil. Vykračuju si s ním a po cestě potkávám starého muže s šedivými vlasy a chundelatým psem. Jeho pohled padne na prut, který nesu, a ptá se: „Berou dneska?“  Zatetelím se blahem. Byla jsem u vody jen pár hodin a už vypadám jako zkušená rybářka. „Moc ne,“ odpovídám a vím, že na tom stejně nesejde. Cílem rybářů totiž není jen ulovit rybu, ale prostě jen lovit.

Klíčová slova: ryby, rybaření

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.