25.02.2015 12:20


Jak filmoví Oscaři plní svůj účel

Autor: David Jan | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Zatímco po sobotním Českém lvu zůstala jen trpká pachuť trapné eskapády s falešným Jimem Carreym, američtí Oscaři o den později zvládli své předávání s tradiční noblesou. Takřka čtyřhodinová show se obešla bez zásadních překvapení, zlaté sošky si mezi sebou šalamounsky rozdělilo hned několik favoritů.  Sedmaosmdesátý ročník taky potvrdil trend posledních let – vítězové se stále více vzdalují od diváků. A možná je to dobře.

Na rozdíl od let minulých nemají letošní Oscaři suverénního vítěze. Jistě, existenciální drama Birdman mexického režiséra Alexandra G. Iñárritu posbíralo nejcennější vavříny za nejlepší film, režii, scénář i kameru, ostatní soupeři mu však velmi slušně sekundovali. Podmanivý Grandhotel Budapešť získal také čtyři zářezy (kostýmy, make-up, výprava, hudba), neztratil se ani černý kůň ročníku, takřka hudební thriller Whiplash. Kdo ale není přehnaně filmový fanoušek, možná ani jeden z vítězných snímků neviděl. Členové Akademie filmového umění a věd totiž poslední roky ještě výrazněji dávají najevo, že jim imponují malé a skromnější filmy, jejichž úspěch se neměří návštěvností kin ani zájmem fanoušků.

Vždyť jeden z nejprobíranějších kousků uplynulého roku, přeexponované ale výborné sci-fi Christophera Nolana Insterstellar, se na předávání cen sotva mihnul se zaslouženým trumfem v kategorii vizuálních efektů. Antipacifistický American Sniper nominace sice posbíral, úspěchy nikoliv. Třetí Hobit podle očekávání nenapodobil třetího Pána prstenů a večera se jakoby nezúčastnil. O tom, že názory diváků a akademiků se značně liší, svědčí i fakt, že v padesátce nejvýdělečnějších amerických snímků roku 2014 figurují pouze tři kandidáti na sošku za nejlepší film. 

Jan David. Foto: Eva Bártová

Přitom se každoroční udílení cen nenachází v komfortní situaci. Zájem televizních diváků o show průběžně klesá, byť by jí sedmatřicetimilionovou sledovanost mohla její hudební sestra Grammy těžce závidět. Letošní ročník sice splnil všechny základní atributy klasické oscarové zábavy, moderátor Neil Pattrick Harris populární jako Barney Stinson ze seriálu How I Met Your Mother ale nedokázal přilákat tak značnou masu jako vloni známá komička Ellen Degeneres. Rating za rok poklesl o celých 16 %.

Důvody lze spatřovat na více polích. Již zmiňovaný nízký zájem o nominované snímky, nepřekvapivé tahy organizátorů i slabá popularita hereckých es, které nakonec obdržely ceny za nejlepší výkony. Mezi klasické hollywoodské stálice patří snad jen Julianne Moore, která se ze svého prvního zlaťáku radovala díky excelentnímu znázornění ženy s Alzheimerovou poruchou ve snímku Still Alice. Eddie Redmayne (jako Stephen Hawking v Teorii všeho), Patricia Arquette (z časosběru Chlapectví) a J. K. Simmons (jako despotický učitel hudby z Whiplashe) ve svých rolích naprosto excelovali a radovali se právem, jejich jména však průměrný americký divák prostě nezná.

Z Oscarů se tak stává spíše skvělá příležitost, jak ke kvalitním dílům přitáhnout většinového diváka. Dá se očekávat, že minimálně trojici vítězů návštěvnost po oscarovém úspěchu zásadně stoupne a kina se opět pohrnou do jejich uvedení. Včetně těch zahraničních. A je dobře, že filmoví odborníci neskáčou na špek žánrovým blockbusterům sezóny a nesnaží se zbytečně zavděčit. Primární účelem Akademie totiž není nabídnout televizní stanici ABC šokující estrádu, ale ocenit filmaře, kteří dokáží v přemíře současné produkce vnést do filmové zábavy jakýkoliv svěží vítr. A to se dá o letošních výhercích snadno konstatovat.

Náročný Birdman jistě nemůže složitou stravitelností sednout každému, ale svým hlavním hrdinou představuje dokonalou dobovou kritiku dnešního kinematografického pozlátka. Grandhotel Budapešť je zase úctyhodnou poctou filmové klasice v naprosto dokonalém vizuálu, stejně jako Whiplash dokáže diváka dokonale přitáhnout ve zdánlivě nezáživné hudební tématice. Sondou do neuvěřitelných životů géniů Hawkinga a Turinga láká Teorie všeho a Kód Enigmy, filmy po Oscaru právem volající. A své místo měl mezi vyvolenými i přesný Eastwoodův zásah o nejlepším odstřelovači v dějinách americké armády. Do sestavy snad jen nezapadla průměrná Selma, historické drama o životě Martina Luthera Kinga, jež pouze povinně odpovídalo na nutnou rasovou korektnost, která byla i tak letos díky absenci nominovaných černé pleti trapně zpochybňována.

Za jedinou botu uplynulého ročníku pak můžeme označit jen trestuhodné opomíjení Chlapectví, v němž režisér Richard Linklater porušil několik tabu, na dvanáct let si smluvně uvázal veškerý herecký ansámbl a znázornil životy obyčejných lidí, jejichž osudy ve filmech většinou nemají místo. Právě k takovým lidem by ale měly názory kritiků směřovat, aby je přesvědčily, že filmový zážitek se nepojí pouze s tunami snězeného popcornu u prvoplánových Padesáti odstínů šedi. Oscaři jsou tady proto, aby na dobré filmy jasně ukázali prstem a přiřknuli jim zaslouženou pozornost. A zatím se jim to naštěstí daří.

Klíčová slova: Oscaři, Akademie, film, Birdman, Whiplash, Grandhotel Budapešť, ceny

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.