23.03.2015 13:53


Indii opustila kvůli vzdělání a rodině

Autor: Lubomír Dohnal | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Indka Neha Joshi za svůj dosavadní život procestovala skoro celý svět. Teď se možná natrvalo usadila v České republice, kde si našla přítele i novou rodinu. Chybí ji tu jen indické jídlo a teplé počasí. 

Olomouc - „Pokud jste v Indii chytré dítě, na výběr moc nemáte. Buď budete doktorem, právníkem či inženýrem,“ říká pětadvacetiletá Indka Neha Joshi. Jako malá měla velké sny: Chtěla pomáhat světu.  Proto když si v dětství mohla vybrat, jestli pojedou na dovolenou za rodinou na safari v Africe, nebo do Ameriky, neváhala a volila safari.  „Od malička mě to táhlo k přírodě. Vždy jsem chtěla studovat něco s životním prostředím.“  Indie však byla v devadesátých letech rozvojová země, studijních environmentálních programů nebylo nazbyt. 

Coby nezávislá a rozhodná dívka se rozhodla pro vysokou v zahraničí, kde mohla studovat to, po čem toužila.  „Každý byl tehdy posedlý Amerikou. Mě to ale táhlo do Evropy. Je kulturně více rozmanitá, člověk se tam naučí více jazyků,“ odpovídá v angličtině, která je pro ni s hindštinou rodným jazykem. Ovládá také němčinu, španělštinu a minulý měsíc dokonce získala certifikát z češtiny.

Univerzitu v Evropě, která by jí poskytla stipendium, si našla přes organizaci United World Collages. „Indické školství jsem nenáviděla! Žák se musí učit vše nazpaměť, neexistuje žádná vazba mezi ním a učitelem. Vysoké v Německu jsem se nemohla dočkat!“ 

S námořnictvem cestovala po celé Indii

Její otec Pankaj je pilot helikoptéry u indického námořnictva, proto se jako dítě musela každý rok či dva podle jeho aktuálního zakotvení stěhovat. „Byla jsem zvyklá na změnu. Škola, spolužáci, kamarádi, ubytování se mi při každém přemístění změnili,“ vzpomíná.

S přesunem loďstva vzniká na pobřeží provizorní město. Půdorys má zhruba 4 x 4 kilometry.  Civilisté do této zóny nemohou. Děti námořníků a jiného personálu chodí do veřejných škol obrany, ty mohou navštěvovat i děti civilistů. „Volně jsme si s ostatními dětmi hrávaly na hřišti za neustálé přítomnosti stráží se zbraněmi v rukou. Byly jsme v naprostém bezpečí,“ usmívá se Neha. Od školky vystřídala osm takových vojenských škol.

Při cestování jim byla k ruce služka. Stlala postele, zametala dům, uklízela, pomáhala s přípravou jídla. Žila v chýši za domem. „Sluha u nás není podřadná osoba, jak si spousta lidí v Evropě myslí. Nevlastníte je, ale platíte. Když chtějí, mohou odejít,“ vysvětluje. Kvůli stěhování střídali pomocnici zhruba každého čtvrt roku. 

Její matka vždy chtěla, aby Neha šla tam, kam jí srdce táhlo. Ona sama měla po studiu mnoho příležitostí jít do zahraničí. Musela se jich však vzdát, protože se chtěla vdát. „Maminka mi umřela v devatenácti, před šesti lety. Vždy mě v cestování moc podporovala,“ vzpomíná. Zpětně říká, že jí ztráta matky v mnoha ohledech zocelila a hlavně utvrdila v chuti opustit Indii nadobro.

Z Indie jí nic nechybí

Původně se v Evropě jako doma necítila. Stále se vyrovnávala se ztrátou maminky a absencí stabilní rodiny. Na počátku studií v Německu se seznámila s Čechem Martinem, při práci v obchodě se smíšeným zbožím. On byl manažer oddělení tisku a ona sekce s potravinami.  Klapalo jim to dobře. Rok nato spolu začali chodit.

V dětství postrádala domov. Ten teď našla u přítele. “Martinova rodina je pro mě moc důležitá. Je to tak jednoduché cítit se s nimi jako doma. Co jsem neprožila s vlastní rodinou, doháním zde,“ svěřuje se. 

Pracovní život je jí velkou oporou. Po studiu v Německu absolvovala MSc (Master of Science) na univerzitě v Edinburghu, poté doktorát Ph.D. v Kodani se zaměřením na satelitní mapování a ekologii pralesů. V současnosti tak stejně jako celý život cestuje všude po světě. Za měsíc letí pracovně do Peru, v minulých dvou letech pracovala v Tanzanii, Laosu, Mosambiku, Los Angeles. Byla i na stáži v NASA. „To byla nejhorší stáž, jakou jsem kdy absolvovala. Lidé tam byli hrozně povýšení, vše bylo přebyrokratizované. Pracovalo se mi tam opravdu špatně!“ Na otázku, jestli jí něco z Indie chybí, okamžitě odpovídá, že ne. Snad jen teplé počasí a indické jídlo, které je v Evropě hrozně drahé.

Dětský sen se jí splnil – pomáhá celému světu. „Teď mám nejlepší období svého života. Nemám děti - zatím, mám práci, která mě baví a naplňuje, a hlavně žiji s klukem, kterého si chci vzít. Mám vše, co si můžu přát!“

Klíčová slova: Indie, story, Česká republika, cestování, cíl

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.