17.03.2019 21:17


Improvizace je dar, říká tanečnice a herečka Ivana Frimelová

Autor: Kristýna Sklenářová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Šestnáct let vystupovala v Šiklově mlýně. Teď Ivana Frimelová ukazuje ženám z vesnice, že tanec není jen pro mladé, ale i ve vyšším věku mají dovoleno se bavit. Každoročně vystupují na petrovickém masopustu i v okolních vesnicích.

Ivana Frimelová | Autor: Kristýna Sklenářová

Ač jsou Petrovice na mapě sotva viditelné, přinejmenším v okolí jsou známé množstvím kulturních akcí, které pořádají. Dvaapadesátiletá Ivana Frimelová má pod taktovkou Petrovické ženy, jak je sama nazývá. Ochotnický soubor žen, který je známý pro svá zábavná a tematická taneční vystoupení. Vede je jako zkušená tanečnice a herečka, která po mnoho let vystupovala ve westernovém městečku.

Dlouhou dobu jste působila v Šiklově mlýně. Jak na to vzpomínáte?

Teď momentálně tam už nepracuji. Přestěhovala jsem se do Petrovic, zestárla jsem, takže si myslím, že je čas něco změnit. V Šiklově mlýně jsem vystupovala šestnáct let jako herečka, moderátorka, choreografka, švadlena, holka pro všechno. Byli jsme jeden tým, kde jsme si sami vytvářeli všechno od scénáře přes kulisy až k tancům. Takže jsme byli taková ochotnická parta lidí, ale měli jsme profesionální prostředky. Měli jsme živá zvířata, skvělou pyrotechniku. Hráli jsme hlavně venku v přírodním amfiteátru, takže to divadlo bylo úplně jiné.

Takže je s westernem pro vás už ámen?

Ještě jsem úplně Šiklův mlýn nezavrhla. Občas tam jedu moderovat firemní akce nebo festivaly, když si mě pozvou. Možná bych se mohla pochlubit, že jsem loni moderovala s Leošem Marešem. Lidi ho obdivovali, ale já jsem spíš cítila zodpovědnost za to, aby to všechno klaplo. Uváděli jsme jednotlivé interprety, kapely a soutěže. Dokonce jsme tam oddávali přímo na veřejnosti. Byla to další životní zkušenost. Nevím, jak to říct, možná si to v mém věku už můžu dovolit. Když je jeden člověk mediálně známý a druhý není, neznamená to, že nejsou na stejné úrovni práce. Jde o to, že ti mediálně známí lidé jsou úplně stejní a obyčejní jako my.

Co děláte teď?

Teď jsem v Petrovicích. Ve vesničce, kde dělám spoustu věcí. Když se člověk jednou něco naučí a baví ho to, nechce s tím jen tak přestat a mít nějakou nudnou práci. Starám se tu o doškovou chaloupku jako muzeářka. Učíme lidi, jak se žilo v druhé polovině 19. století. Potom dělám tanečky s místními ženami ve věku zhruba od osmnácti do sedmdesáti let. A měli jsme i starší. To dělám už devět let.

 Devět let je dlouhá doba. Co na tom máte nejraději?

Hodně mě to naplňuje. Nejde jen o to, že tančíme a někde se předvádíme. Spíš o to, že jsme dokázali vytáhnout ven ženské staršího věku, které mají pocit, že pro ně skončil život. Že musí sedět doma a nehodí se, aby někam chodily. Ukázala jsem jim, že to tak není. Můžou se klidně bavit, i když jsou starší. Třeba vdovy, které už jsou doma samy, se mohou scházet a něco u toho vytvářet. Mají jiný život než většina starší populace, co sedí doma u televize a dokáže za den shlédnout až pět telenovel.

Promítáte do tanců s Petrovickými ženami něco ze svých vystoupení v Šiklově mlýně?

Určitě. Za šestnáct let má člověk obrovskou zkušenost s divadlem. Ještě v atypickém prostředí s velkým divadelním placem. Hráli jsme pro tři tisíce diváků denně. Člověk musí improvizovat. Když se něco stane, nemáme dubly ani nápovědu. Pokud se improvizaci naučí, je to opravdu dar. Všechno, co jsem se tam naučila, zužitkovávám i tady. Říkám si, že by byla obrovská škoda to nevyužít a neposlat dál. Třeba i do malých dědin. My tady na masopustu vystoupíme a potom si nás zvou do vedlejších vesnic a měst. Tak se naše kultura rozsévá po okolí.

Vystupovat před třemi tisíci lidmi a na vesnickém masopustu je přeci jen trochu rozdíl. Jaké vnímáte největší rozdíly mezi Šiklovým mlýnem a Petrovicemi?

Ono se to asi nedá srovnat. V Šiklově mlýně mě ta práce bavila hodně. Měla jsem tam nesčetně známých a fanoušků. A dodnes mám. Lidi mi píšou, kdy mě zase uvidí hrát. Dělali jsme třeba noční ohňovou show, kdy v přírodním divadle využijete prostor, koně a oheň. Ale Petrovice jsou takové víc domácké. Trošku mě mrzí, že nejsou prostředky na to, aby člověk mohl dělat ještě víc. Někdy jsou i lidé, kteří nechápou, proč kulturu vlastně dělat. Člověk se musí obrnit a prorazit. Nedá se to srovnat. Obojí mě baví, ale jiným způsobem.

Takže byste ráda s Petrovickými ženami prorazila dál?

Ani možná ne. Myslím si, že ony už jsou daleko, vzhledem k tomu, že to jsou jen ženy, které nikdy nevystupovaly veřejně. Už jen tím, že si nás objednávají do okolních vesnic, si myslím, že je to pro ně už dost. Vystupovat před lidmi, aby to nějak vypadalo, je těžká věc. Dokonce se mi je podařilo vzít do městských divadel do Brna. Zatančily si na prknech, co znamenají svět. Neměly jsme veřejné vystoupení, ale diváků bylo dost. I pro mě osobně, i když jsem několik let hrála divadlo, to byla neskutečná věc. Ale nechci je strkat do nějakých soutěží. Myslím si, že jsou takhle spokojené. Spíš je lepší, když se povede udělat reklamu vesnici. Když při otevírání doškové chaloupky sehrajeme divadlo a najednou se tu sejde 350 lidí. Naše vesnice nemá ani tolik obyvatel. Lidé si o tom povídají celý rok.

Připravit taneční vystoupení asi není zrovna jednoduché. Choreografii vytváříte vy?

Dělám choreografii, i když ne úplně sama. Nápady za celý život dojdou, tak vždy poprosím kamarády, třeba i ty ze Šiklova mlýna. Někdy pomohou i samotné ženské. Tančí už devět let, tak mají vlastní nápady a už do toho trošku vidí. Znají mě a ví, jak to skládám. I když zezačátku třeba nechápaly, že když se tanec skládá z pět částí, začnu tou pátou. Někdy je lepší naučit se složitější tanec a potom jít k tomu jednoduššímu.

Držíte se nějakého zajetého stylu?

Podle mě by měl být každý tanec trochu scénický. To znamená, že by měl mít nějaký děj. Nemám ráda tance, kdy účinkující nastoupí na značky, udělají nějakých pět krokových variací, ukloní se a odejdou. Myslím si, že děj je tam důležitý.

Jste teď zrovna spokojená, nebo plánujete do budoucna něco jiného?

Mám plány trošku změnit zaměstnání. Nějak jsem padla dolů a úplně mi to nevyhovuje. Nedělám, co by se mi líbilo. Krom toho všeho, co jsem vám tu řekla, ještě jezdím pracovat na film do Prahy. Šiju dekorace a dělám kostymérku. Takže bych chtěla zkusit brněnská divadla. Práce okolo kostýmů mě baví a chtěla bych zkusit se dostat tady do Brna jako kostymérka. To je teď můj cíl. Když člověk hraje šestnáct let divadlo, tak mu to pak chybí.

A co bude potom s Petrovicemi?

Já už pár let říkám, že je to naposledy. Ať to zkusí někdo jiný. Protože tam nejde jen o nacvičení. Je to pro mě obrovská zodpovědnost.  Když už se jednou vystupuje veřejně pro lidi, musí to nějak vypadat. Nedokážu to pustit jen tak, že „to stačí“. Každý rok říkám, že už budu jen pomáhat, ale nikdy to nedopadne. Ženské říkají, že beze mě to dělat nebudou. Nedokázala bych se na ně jen tak vykašlat. Takže i kdybych měla jiné zaměstnání a dojížděla, tak si myslím, že si tu ještě pár let zatančím.

Klíčová slova: Ivana Frimelová, Petrovice, divadlo, Šiklův mlýn

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.