21.03.2017 09:40


I z chlapa může být anorektik

Autor: Klára Stráská | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Začalo to nenápadně, sportem. Postupně se však z nevinného cvičení stala závislost, která přerostla až v nemoc. Michal Vaculík je důkazem, že anorexie je problém, kterým netrpí jen ženy. I muž může být posedlý hlídáním ručiček vah.

Michal Vaculík dokázal vyléčit anorexii. Foto: Klára Stráská

V šestnácti letech měl Michal Vaculík vážnou autonehodu, po které skončil na několik měsíců v nemocnici. První měsíc strávil na lůžku v umělém spánku. „Doktoři mi dávali jen pětiprocentní šanci na to, že ještě někdy otevřu oči,“ vypráví o své noční můře mladík. Po probuzení si nepamatoval na nic. Nepoznával svoje rodiče, nevěděl nic o sobě, ani své minulosti. Jako kdyby se znovu vrátil do časů svého dětství. Vše se musel učit znovu, úplně od začátku.

Rok a půl mu trvalo, než byl schopný se zase naplno zapojit do normálního života. „Byl jsem ochrnutý na polovinu těla. Lékaři si opět nemysleli, že by to mohlo cokoliv změnit. Naštěstí to moji rodiče nevzdali. A ani já ne“ popisuje Vaculík. Mladíka si do své péče vzala jeho matka, fyzioterapeutka. Cvičila s ním každý den až dokud nebyl schopný se zase sám postavit na nohy. Po rehabilitaci nastoupil na střední školu. S ní ale přišly další problémy.

Kvůli autonehodě, která mu poškodila i levou hemisféru, Vaculík lidem ve svém věku inteligenčně nestačil. „Věděl jsem, že své spolužáky nikdy ve známkách nepředčím. Zaměřil jsem se tedy na oblast, ve které jsem mohl,“ říká o počátcích svého problému mladý muž. Veškerou svoji energii tedy vložil do sportu. Denně běhal patnáct kilometrů. Stravu v počátcích nijak neomezoval. Hubnutí šlo samo. Svoji životosprávu však postupem času změnil. Viděl, že ztrácí na váze a měl z toho radost. Vážil se každý den. Když ryska klesla, byl na vrcholu blaha. Když stoupla, vyděsilo ho to. Stala se z toho posedlost. Začal omezovat porce jídla a navyšovat svůj tréninkový plán. „Mým cílem nebylo zhubnout, jen jsem toužil mít hezkou vyrýsovanou postavu. Pořád jsem měl ale pocit, že tloustnu,“ přiznává Vaculík.

Nemoc začala vítězit. Mladík si ale nemohl pomoci. Bylo to jako by v něm sváděly boj dvě jeho části. Ta zdravá, co mu říkala, že s tím musí přestat, protože si tím ubližuje a pak nemoc, která ho nutila zacházet čím dál tím víc a víc do extrému. Ta druhá část byla silnější. Rodiče i kamarádi si jeho změny všimli. Vyhrožovali mu, že ho pošlou do psychiatrické léčebny. To se nakonec také stalo. Potom, co podvyživený mladík zkolaboval ve třídě, převezli ho lékaři do ústavu v Havlíčkově Brodě. Zařízení se nezaměřovalo jen na lidi s poruchou příjmu potravy, nebylo specializované. On a ještě dvě dívky tam byli jediní hospitalizovaní anorektici. „Ty holky to měly jinak než já. Vůbec nesportovaly, prostě jenom nejedly. Nebo zvracely. U nich se anorexie střídala s bulimií. Zhlédly se v nějaké vychrtlé modelce a dělaly vše proto, aby dosáhly vysněné postavy,“ vysvětluje Vaculík.

Ústav popisuje mladík jako očistec. Psychiatři vůbec netušili, s čím se potýkají. Jediné, o co se snažili, bylo do nich nacpat co nejvíce tučného a mastného jídla. To však hladem stažené žaludky nedokázaly přijmout. Terapie, pokud se tak vůbec daly nazvat, měly vždy podobu dvou jednoduchý vět. „Musíte jíst!“ a „Proč nejíte?“. Mimo to bylo součástí jejich léčby i polykání antidepresiv, které pacientům ve výsledku jen uškodilo. 

Z pomyslného vězení ho nakonec vysvobodili rodiče. Pochopili, že mu léčba přináší více škody než užitku. Po návratu domů nastoupil mladík na učiliště. Se svojí asketickou postavu mezi ostatní žáky příliš nezapadal, což mu téměř denně rádi připomínali. Netrvalo dlouho a opět sklouzl k tomu, co mu přinášelo útěchu. „V tu chvíli pro mě přestalo existovat vše ostatní. Holky ani nic jiného mě nezajímalo. Postupně jsem ztratil i všechny kamarády. Žil jsem jen pro tu nemoc,“ říká mladík.

Tvrdí, že sebevražda mu v tu chvíli přišla jako dobré řešení. Nikdo ho nechápal, nikdo se ho nesnažil pochopit. Lidé kolem něj se z něj snažili udělat obyčejného průměrného člověka, kterým nebyl. Smrt ho neděsila. Po dvou neúspěšných pokusech ho odvezli do zařízení pro lidi s poruchou přijmu potravy v Praze. Opět tam byl ubytován jako jediný muž. „Tentokrát už psychiatři věděli, co dělají. Snažili se dostat k jádru problému, ne nás jen nadopovat,“ tvrdí Vaculík.

Od doby, co mladý muž opustil léčebnu, uplynuly tři roky. Přestože mu tamější pobyt prospěl, říká, že největší vliv na jeho konečné uzdravení mělo něco jiného. „Když jsme se vrátil domů, vzal si mě pod svá křídla majitel posilovny. Nebyl to ani lékař, ani psychiatr, ani příbuzný. Byl to obyčejný chlap, co mi řekl, ať neblbnu,“ zakončuje příběh Vaculík.

Klíčová slova: anorexie, léčebna, autonehoda

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Zdeněk Vašíček | 21. 03. 2017, 09:50
„Ty holky to měli jinak než já. Vůbec nesportovali, prostě jenom nejedli. Nebo zvraceli. U nich se anorexie střídala s bulimií. Zhlédli se v nějaké vychrtlé modelce a dělali vše proto, aby dosáhly vysněné postavy" Trošku tady hapruje shoda přísudku s podmětem, bacha na to ;)