05.05.2019 10:42


I s papírem na hlavu se dá dokázat mnoho věcí, říká studentka

Autor: Eva Blechová | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: MUNI bez překážek

„To, že člověk dostane papír na hlavu, nemusí znamenat konečnou v jeho životě,“ říká Markéta Dohnalová, studentka oboru Sociální práce na Masarykově univerzitě, autorka dvou autobiografických knih a žena s nediferencovanou schizofrenií a panickými úzkostmi.

Audio

    Jak se u mě projevila paranoia
         
    Autor: Eva Blechová

Markéta právě připravuje třetí knížku, která je posledním dílkem její trilogie Homo psychoticus. Kniha je, stejně jako ty dvě předchozí, psaná formou deníkových zápisků a opět vyjde pod pseudonymem Michaela Malá. Markéta v ní odkrývá každodenní boj s psychickou nemocí. „Ta třetí kniha je o soužití s mým partnerem, o autorských čteních, která pořádám a hlavně o bakalářském studiu. Měla by mít happy end v Knížky vychází pod pseudonymem Michaela Malápodobě promoce,“ vysvětluje. Ta ji čeká snad příští semestr.
K psaní knih ji přivedla psychoterapie, při které formou autoterapie popisovala své zážitky, obavy, vzpomínky a dostávala na ně zpětnou vazbu od lékaře. „Tu první knihu jsem přepisovala asi pětkrát nebo šestkrát, než jsem si našla svůj styl psaní. Napsat ji mi trvalo tři roky. Podle vydavatele se také dobře prodává, takže když jsem se zmínila, že píšu pokračování, tak jsem hned dostala smlouvu na druhý díl.“
Knihy vyšly v roce 2015 a 2016. Na té poslední zatím pracuje. Bude popisovat období po dobu studia až k finálním promocím. „Studium jsem na chvíli musela přerušit, protože toho na mě bylo moc, byla jsem ve stresu. Pak přišel propad do deprese a já byla hospitalizována. Nyní jsem ale v posledním ročníku. Všechny povinné předměty mám hotové. Zbývá mi jen angličtina a pak ty, které jsem si musela zapsat, abych splnila potřebný počet kreditů,“ vysvětluje a dodává: „takže nyní studuji i předměty zaměřené na pop-kulturu, přírodní vědy, estetické vnímání krajiny a mediální studia. Do školy proto chodím každý den.“

S psychickými problémy se potýká téměř dvacet let

Markéta Dohnalová vystudovala na VUT v Brně magisterský obor Geodézie a kartografie. Již při studiu této školy se potýkala s problémy. „Svoji psychiatrickou kariéru jsem začala mentální anorexií. Zhubla jsem na pětačtyřicet kilo a nechala jsem se ostříhat strojkem na dva milimetry. Musela jsem přerušit studium a skončila jsem ve Fakultní nemocnici v Brně na oddělení pro poruchy příjmu potravy. Tam jsem byla osm týdnů. Pak jsem chodila na individuální psychoanalytickou terapii a během dvou let jsem přibrala asi na šedesát kilo. Všechno vypadalo dobře, školu jsem dostudovala, zůstala jsem bydlet v Brně na podnájmu se svými spolužáky a našla jsem si práci. Teď byli všichni šťastní,“ vzpomíná a dodává: „jenomže se u mě pomalu začala rozjíždět paranoidní schizofrenie.“ Markéta si přesně vzpomíná na ten okamžik, který to všechno spustil.

AUDIO příběh: Jak se u mě projevila paranoia

„Byla jsem zaměstnaná v jedné geodetické firmě a já jsem si šla uvařit kafe do kuchyňky, a když jsem nesla ten hrneček s kafem do své kanceláře, tak jsem to kafe rozlila na zem. A teď jsem přišla do své kanceláře a měla jsem tam puštěný rádio a najednou ten moderátor v tom rádiu říkal: „Jéé, moje kolegyně na chodbě vylila kafe!“ prostě náhoda, ale najednou jsem byla přesvědčená, že tam jsou někde skryté kamery, že mě někdo pozoruje, že mě někdo odposlouchává, že někdo komentuje to, co dělám a nedělám a začala jsem být strašně paranoidní, podezíravá, vztahovačná. Myslela jsem si že, jsem schopná telepatie, měla jsem pocit, že si vykládám s lidmi, jako byl Jan Kavan, který byl v té době předseda OSN, a já jsem byla přesvědčená, že mu radím, jak mají Spojené státy bojovat s Afghánistánem. No prostě byla jsem totální mišuge.“

Individuální plán studia jsem odmítla, dnes toho trochu lituji

Studium s psychickou nemocí je pro ni náročné. Nedokáže se plně soustředit déle než 1,5 hodiny. Kvůli své nemoci se obrátila na organizaci Teiresiás. Markéta při autorském čteníTi jí vyšli vstříc už při přijímacích zkouškách. „Měla jsem individuálnější přístup, protože jsem nemusela dělat přijímačky s ostatními, ale dělala jsem je v budově Teiresiásu, kde jsme byli asi jen tři nebo čtyři. Měli jsme na to také o polovinu víc času, než měli zdraví studenti,“ popisuje přijímací řízení.
„Pak jsem nastoupila do prvního ročníku a seznámila se s možnostmi, které Teiresiás nabízí a s čím mi mohou pomoci. Například mě omluví u vyučujících, když upadnu do deprese a nejsem schopná třeba tři týdny chodit na přednášky, nebo mi umožní delší časový prostor na vypracování zkoušky.“
V Teiresiásu jí nabídli individuální plán a vysvětlili jí možnosti, kterých může využívat. Individuální plán ale odmítla. „Snažím se studovat jako ostatní, takže jsem rovnou řekla, že individuální plán asi nevyužiju. Dnes toho trošku lituju, protože teď bych nemusela studovat předměty navíc jen proto, abych splnila požadavek dvaceti kreditů. Ale už je na to pozdě,“ přiznává.

Studium na MUNI jí pomohlo i s psychickou nemocí

Se studiem na MUNI začala, jak sama říká, aby se doma nezbláznila. V té době se starala o přítelovu těžce nemocnou maminku a potřebovala zaměstnat hlavu. Začala číst články o tom, že se rozvíjí psychiatrická reforma a začala se o to víc zajímat. Vnímá, že v české psychiatrii chybí sociální rozměr a je málo sociálních pracovníků. „Říkala jsem si, že nechci do konce života pobírat jen invalidní důchod a být zavřená doma, ale chci dělat něco smysluplného. Proto jsem začala studovat sociální práci a ráda bych se tomu věnovala i do budoucna. Mám vlastní zkušenost a vím, jak se člověk po hospitalizaci cítí,“ vysvětluje své motivy studia.
Při studiu absolvovala i studentskou praxi, kterou vykonávala ve stacionáři Práh jižní Morava. Díky tomu si vyzkoušela i práci sociální pracovnice. „Studium mě fakt baví a zajímá. Díky němu jsem se i dozvěděla tak trochu jak sama na sebe a jak se sebou pracovat. V rámci psychologie jsem se o sobě dozvěděla spoustu věcí, třeba co dělám špatně. Takže jsem i dělala sama sobě sociální pracovnici a psychologa, a to mi hrozně pomohlo.“

Nejtěžší moment při studiu bylo studovat druhý obor, který mě nebavil

Státní zkoušky jsou obecně velmi stresující záležitostí a většinou ty nejtěžší momenty studia. Markétě k nim ještě kousek zbývá. Paradoxně jich se bojí nejméně. Díky Teiresiásu je bude vykonávat v klidné místnosti s dostatkem času. V době, kdy Markéta nastoupila do kombinovaného studia oboru sociální práce, musela studovat i obor Genderová studia. „Nejtěžší pro mě bylo studovat gender, který mě vůbec nebavil, a neztotožňovala jsem se s tím, co nás učili. Proto pro mě bylo těžké psát seminární práce o genderových myšlenkách, když mi to vůbec nic neříkalo.“

Studium se blíží k závěru, třetí kniha snad dojde ke šťastnému konci. Markéta Dohnalová se už těší na promoce. K této příležitosti si koupí nové společenské šaty. „Když má člověk invalidní důchod, neznamená to, že nemůže pracovat, studovat a dělat, co ho baví,“ dodává s úsměvem.

Klíčová slova: psychická nemoc, schizofrenie, panické úzkosti, paranoia, Markéta Dohnalová,

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.