07.04.2014 19:21


I přes všechen stres je praxe neocenitelná zkušenost, shodují se studenti žurnalistiky

Autor: Doležalová Markéta | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Studentský servis

Osm hodin denně, pět dní v týdnu, celé tři měsíce. Tak dlouho trvá povinná odborná praxe, kterou musí podstoupit všichni studenti žurnalistiky. Na výběr mají z mnoha tištěných deníků, online deníků, ba i televizí a rozhlasu. O tom, jak se jim v redakcích líbilo a co jim praxe dala a vzala, se podělilo několik studentů.

Brno — Každý student mediálních studií a žurnalistiky v prezenční formě musí za dobu svého studia splnit povinnou dvanácti týdenní praxi v některém z českých tištěných či online deníků, televizi nebo rádiu. Nelze si však vybrat zcela podle své chuti. Vybrané médium musí být seriózní a tematicky nezaměřené, takže Blesk nebo třeba Vlasta jdou stranou. A komu nestačí česká média, může si praxi domluvit v zahraničí. Je tu však jedna podmínka - před jakoukoliv praxí musí student absolvovat předmět Stisk, kde si vyzkouší redakční práci a připraví se na tu opravdovou, co ho teprve čeká.

Pro úspěšné absolvování praxe je zapotřebí hned několika věcí. Důležité samozřejmě je, aby student doložil dostatečné množství své publikované práce v médiu. Nejméně polovina z nich musí být zpravodajská. Konkrétní počet zveřejněných prací není stanovený, záleží totiž především na tom, jak jsou rozsáhlé a kvalitní. Další podmínkou pro uznání kreditů za praxi je účast na seminářích a také hodnocení studentovy práce z redakce.

A jaké mají tedy studenti zkušenosti s redakcemi různých médií?

Nikola Jakubová – Brněnský deník

Brněnský deník jsem si vybrala proto, že to bylo v Brně a já tak nemusela nikam komplikovaně dojíždět. Další brněnské redakce už navíc byly většinou obsazené. Také jsem do toho šla proto, že mi ostatní spolužáci říkali, že praxe tam není žádný med a člověku to hodně dá. A co si budeme povídat, taky nám za to slíbili nějaký peníz ke konci praxe. U mě třeba peníze hrály důležitou roli, protože jsem zvyklá si přivydělávat sama a tím, že jsem byla na praxi, jsem musela přestat chodit na brigádu. Díky praxi jsem zjistila, jak to v reálu opravdu vypadá, že je to náročná a stresová práce, u které se člověk otrká. Vzala mi ale hodně času a nervů. Byla to neocenitelná zkušenost, do které bych sice podruhé nešla, ale i tak jsem za ni ráda. Už asi vím, že žurnalistice se věnovat v budoucnu nebudu.

 

Marek Ustohal – Mladá fronta DNES, Brno

Na praxi jsem chodil do Mladé fronty DNES v Brně. Na svých facebookových stránkách napsali, že mají volné místo, tak jsem jim zaslal svůj životopis a vyšlo to. Vybrali si mě. V první řadě to byla obrovská zkušenost, kterou nenahradí ani 5 let na škole. Tři měsíce navíc bohatě stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, zda tu práci dělat chce nebo ne. Já v jihomoravské Mladé frontě DNES zjistil, že tudy pro mě cesta nevede - možná právě i kvůli téhle zkušenosti, jelikož komunikace a práce pod některými lidmi je zde často velmi nepříjemná.

 

David Nekvinda – Česká televize, Brno

Praxi jsem absolvoval v brněnské redakci České televize. Oproti jiným spolužákům, kteří byli v jiných televizích, jsme tady publikovali výrazně víc příspěvků, což bylo skvělé. Stálí redaktoři na nás byli docela milí, bylo ale znát, že nejsme úplně plnohodnotnými členy pracovního kolektivu. Vybral jsem si to proto, že se nebojím vystupovat před kamerou a to se do televize hodí. Dalo mi to první životní zkušenost se skutečným pracovním režimem. A poznal jsem zajímavá místa jižní Moravy.

 

Nela Patschová – Právo, Brno

Vybrala jsem si Právo, protože ho doma odebíráme a je to taková menší brněnská redakce, což mi vyhovovalo, protože se mi moc nechtělo do velkých přeplněných redakcí. Praxe byla fajn, redaktoři byli moc milí, nechali mě pracovat i na vlastních věcech, když jsem s nimi přišla. Vyšlo mi toho poměrně hodně, mohla jsem si víceméně z témat vybírat. I když jsem chodila třeba na věci, na které se jim nechtělo, ale mně to vůbec nevadilo. Dostala jsem se do klasické brněnské novinařiny. Zažila jsem si i hádání a urážky po telefonu, soudy s drogovým gangem, který brutálně týral lidi, křest kalendáře postižených dětí. Zažila jsem všechno možné - často i nepříjemné věci, ale stálo to za to. Jen žánry, které se tam píšou, jsou dost omezené. Takže jsem psala de facto jen zprávy. Bylo skvělé, že jsem za vydané články dostávala i zaplaceno - příjemná odměna za povinnou praxi, kterou mnozí neměli vůbec anebo jen symbolickou. Nejvtipnější bylo, že první, co jsem slyšela, bylo: „Zapomeň na to, co umíš ze školy.“ Je to skutečně tak, že každá redakce si lidi vychová podle sebe. A základy z naší žurnalistiky jsou sice dobré a možná to člověku usnadní práci, ale také ji to může ztížit, když se někdo nedokáže zbavit některých zažitých pravidel. Vlastně mám pocit, že vzdělání je v tomto oboru poněkud zbytečné - co se týče psané žurnalistiky. Dnes píše do novin kde kdo.

 

Tereza Kadrnožková – Český rozhlas, Brno

Český rozhlas jsem si vybrala proto, že mě psaná novinařina až tak nebavila a televizi sama nemám. Také ráda pracuji s hlasem. Líbilo se mi tam moc, protože tam byl skvělý kolektiv, kolegové vždy pomohli a poradili, i když byli zavaleni prací. Brali mě jako sobě rovnou, rozhodně ne jako někoho, kdo jim dělá kafe a točí svodky. Přineslo mi to kromě výborné zkušenosti a vhledu do novinařiny i práci samotnou, protože mi po třech týdnech nabídla šéfová externí spolupráci, takže v rozhlase jsem teď už jako redaktorka.


Lucie Sitarová – Hospodářské noviny a IHNED.cz, Praha

Hospodářské noviny jsem si vybrala proto, že jsou zřejmě nejserióznějším médiem. Byla jsem v nich na stáži už dřív, v zahraniční rubrice, a její vedoucí pan Ehl mi nabídl, abych tam byla i na praxi. Toho jsem samozřejmě s radostí využila, i když jsem ještě nevěděla o pravidle s více jak 50 % článků z domácího zpravodajství. Tak jsem byla vždy jeden týden v domácí rubrice IHNED a další týden v zahraničním a hlavně byznysovém tisku. Hned první den jsem měla volat kvůli vyjádření Vítu Bártovi a Karolíně Peake, kteří tehdy ještě hýbali politikou. A jak jsem jim psala zprávy, kdy mají čas, tak jsem je omylem napsala obráceně - trapas rovnou první den. Nebo jsme třeba s kolegy měli obvolávat sto lidí kvůli druhému pilíři důchodového pojištění, během čehož mě úplně přešel strach z telefonování. Paradoxně jsem si vlastní kreativní a zjišťovací práce užila víc v tisku, kde jsem pracovala na vlastních článcích. V IHNED jsem hlavně dělala práci "zprávaře", což je v podstatě překlápění zpráv z ČTK s občasným voláním pro vyjádření. Praxe mi dala větší vhled do toho, jak se dělají noviny, a taky mi vzala iluze. Díky této praxi jsem se v podstatě rozhodla, že se takto novinařině věnovat nechci - hlavně kvůli tomu, že novinář v podstatě nemá nikdy volno. Ale jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela, dalo mi to ohromnou porci zkušeností, sebedůvěry a občas i skvělého pocitu z dobře odvedené práce.

Adriána Mečiarová - MY Hornonitrianske noviny 

Prax som absolvovala v regionálnom týždenníku v mojom rodnom meste. Vybrala som si ho práve kvôli tomu, že ide o jediné spravodajské noviny v našom okrese. Bola to malá redakcia, okrem šéfredaktorky tam bol len jeden redaktor a jeden športový redaktor. Dostala som podľa mňa veľkú slobodu, čo sa týkalo výberu tém, s väčšinou som prichádzala ja sama, s tým, že sme so šéfredaktorkou prediskutovali to, či sa do toho pustiť alebo nie. Keďže spravodajský redaktor sa príliš nevenoval kultúre a bola k tomu aj "uhorková sezóna", písala som predovšetkým o nej, čo mi vyhovovalo. Jediným problémom bolo to, že pre týždennú periodicitu som nemala až tak veľa článkov a na vydanie niektorých dlhších článkov som musela čakať, kým sa skrátka nájde nejaké to miesto. Veľmi sa nepamätám na nejaké negatíva, ale určite to pre mňa bolo zo začiatku dosť stresujúce, kým som v tom nebola zabehnutá. Na Slovensku nie sú zvyknutí na to, že im tam niekto príde na prax a chce skutočne aj praxovať. Boli vcelku udivení z toho, že u nás sa požaduje trojmesačná prax, ako aj z toho, že som chcela napísať viac ako jeden dva články za týždeň.

 

Kateřina Šafářová – Mladá fronta DNES, Pardubice

Na praxi v Mladé frontě dnes v Pardubicích stále jsem, ale končím za dva týdny. Vybrala jsem si ji, protože je relativně blízko mému bydlišti, tedy Ústí nad Orlicí. V Brně jsem měla tento semestr málo předmětů, a kdybych byla na praxi tam, musela bych si také platit bydlení a ani bych nedostala stipendium k praxi. Stejně tak bych si ubytování musela platit v jiných městech, takže to byly ekonomické důvody. Dále jsem slyšela dobré reference od jedné slečny, která v ní byla. Mladá fronta DNES je hodně čtený deník a má dobré jméno - lákalo mě to daleko víc než okresní deník. Hlavním důvodem byla asi ta prestiž. Chodím tam čtyři dny v týdnu a jeden jezdím do Brna do školy. V redakci trávím většinou sedm až osm hodin, což je relativně hodně, ale baví mě to. Dalo mi to dobrou zkušenost, poznala jsem super lidi. Kdybych měla hodnotit, co mi to vzalo, tak je to určitě spousta volného času. Myslela jsem, že budu stíhat psát i bakalářku a to bylo dost naivní. Někdy je ta práce dost stresující. Celkově jsem ale z praxe nadšená, měli jsme teď seminář, kde z různých médií lidé říkali své zkušenosti a rozhodně si nejvíc chválili Mladou frontu. Dělat praxi v ní bych určitě doporučila a pardubická redakce je dobrá.

 

Kristýna Motlová – Boleslavský deník

Redakci jsem si vybrala hlavně kvůli poloze blízko domova. Druhá možnost byla Brno, ale tam bývá takový přetlak, že jsem to vlastně ani nezvažovala. O praxích v Denících se říkají hlavně dvě věci - že tam často není bůhvíjaká úroveň novinařiny, ale na druhou stranu, že se zase díky velikosti redakci k práci opravdu člověk dostane. Obě věci se mi potvrdily. Práce jsem měla dost, zkusila jsem si různé žánry i témata. Největší pozitivum vidím hlavně v tom, že jsem si vyzkoušela všechno možné, a když jsem dostala něco zadaného, nezbývalo než se s tím popasovat. Musela jsem volat místním politikům, dělat rozhovory o tématech, o kterých nic nevím, nebo zoufale pobíhat po ulicích a hledat respondenty do ankety. Vzalo mi to ale prázdniny a celé léto, neměla jsem čas na nic jiného, volno jsem měla všehovšudy dva dny. Jako další negativum vidím náklady. Přestože jsem to do redakce neměla daleko, doprava mě vyšla poměrně draho, k tomu navíc nutnost jet v průběhu praxe dvakrát do Brna na seminář. Jednoduše mi to stipendium nepokrylo. A je docela nepříjemné být pět dní v týdnu na praxi a přitom si ještě hledat nějaký přivýdělek na víkendy, abych ji vůbec utáhla. Je ale pravda, že ve spoustě redakcí nějaké alespoň symbolické peníze dávají. V tomhle jsem měla holt i trochu smůlu.

Klíčová slova: praxe, žurnalistika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.