24.11.2018 12:44


I Kriplíci jsou lidé

Autor: Veronika Kolaříková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Divadlo Járy Pokojského je divadelní soubor složený z herců na vozíčcích a s různými typy hendikepu. To jim ale nebrání věnovat se jejich zálibě, divadlu. Ukazují každodenní překážky hendikepovaných a dělají si srandu sami ze sebe i z ostatních. Jejich představení bývají v divadle Barka v Husické ulici. Původně hráli jen hry Járy Cimrmana, dnes repertoár rozšířili. 

Je čtvrteční večer a hosté se pomalu začínají scházet do divadla Barka. Z venku budova vypadá jako jakékoliv jiné divadlo, ale uvnitř se liší jednou podstatnou věcí. Celé divadlo, vstupy, hlediště, šatna i jeviště, jsou přizpůsobené pro hendikepované.

Hned u vstupu nás vítá moc milý muž, který má na první pohled problém s nohama. Stará se o vstupné, které je dobrovolné. Tenhle večer jdeme na představení s názvem Kriplíci pro Klára pomáhá, tudíž přispíváme i my. Kabáty dáváme moc milé šatnářce a jdeme zjistit, jak je to se sezením. Na lístky tady totiž nikdo nehraje. Hodně zajímavé je, že se sedí na jevišti. Diváci tvoří kolem herců něco jako půltribunu. Nejsme si jisté, kam bychom si měly sednout. Můžeme si ale vybrat a volíme podle nás ta nejlepší místa.

Ještě ani pořádně nesedíme a už k nám přijíždí moc milý muž na elektrickém vozíku. „Dobrý večer, děvčata, rád vás vidím. Vzadu v koutku si můžete dát víno nebo pivo. Neváhejte a dejte si, budete to dneska potřebovat,“ oslovuje nás s úsměvem. Působí na nás velmi sympaticky. Dáváme proto na jeho radu a volíme víno.

Usazené a spokojené sledujeme, se sklenkou vína v ruce, ruch kolem nás. Tribuna se postupně zaplňuje a v divadle vládne atmosféra plná očekávání. Od nových diváků i nás, protože pořádně nevíme, co máme od dnešního večera čekat. Z herců vyřazuje napětí i nadšení.

Ještě než začne představení, je jasné, že se herci dělí na vozíčkáře a nevozíčkáře. Muž, který nás lákal na víno, mi dává do ruky zelené desky. „Napište nahoru prosím datum a název představení. A pokud se vám něco bude líbit, nebo vás to rozesměje, napište to. Je to pro nás zpětná vazba od diváků, že hláška funguje a scénka se jim líbí,“ prosí mě. Vypadá, že to tady má celé na starost. Jezdí z jedné strany jeviště na druhou, vesele komunikuje a koriguje diváky i kolegy herce. Je neskutečně pozitivní.

„Dobrý večer, kamarádi, kolegové a všichni hosté. Dnešní představení nebude klasická hra, jak jsme z divadel obvykle zvyklí. Zahrajeme vám několik scének ze života vozíčkářů, které jsou částečně improvizační. A schválně zkuste poznat, která z nich se ve skutečnosi nestala,“ uvádí muž na elektrickém vozíčku a představuje nám herce.

Třemi hlavními herci jsou vozíčkáři. Od začátku působí moc mile. Nejvíce mě osobně překvapí muž s dětskou mozkovou obrnou – Džíno. Je mu sice trošku hůř rozumět, ale na jeho výkon to nemá vůbec vliv a secvičené scénky zvládá perfektně. A hlavně je vtipný, očividně sleduje politiku v Česku. „Kampaň, celé je to kampaň!“ začne zničehonic vykřikovat Džíno a rozesměje celé publikum.

Herci hrají první příběh a publikum se skvěle baví. Nikdy by nás nenapadlo, že lidé s postižením si dokáží udělat srandu jak sami ze sebe, tak z jiných. Skeče jsou plné ironie, černého humoru a jistého cynismu, protože si se spoustou situací si musí poradit jinak než většina společnosti.

„Přemýšleli jste, že byste si dali vajíčka naměkko? A máte postižené ruce? To je teprve výzva!“ sdělí publiku třetí z herců na vozíku – Pepa. A s Džínem nám předvádí, jak celý proces vypadá. Pro nás je uvaření vejcejedna z nejjednodušších věcí. Pro ně to ale může být velký problém. Pukáme smíchy, protože Džíno si umí naprosto parádně poradit. Jak to vyřešit, když ruce úplně neposlouchají, pult je docela vysoko, v hrnci je vroucí voda a vy jste na vozíků? Strčte vajíčko do ponožky! Opravdu, funguje to. Herci nás všechny perfektně baví. Sami si atmosféru viditelně užívají a pomáhají jim jejich asistenti fungující jako herci a zároveň hudební doprovod.

Soubor má vymyšlené skvělé hlášky. Sami o sobě mluví jako o "kriplech". Ale pro ně to není nadávka, ani nechtějí soucit. Moc dobře vědí, jak na tom jsou, ale nelitují se. Užívají si život, jak je to jen v jejich situaci možné.

Většina Brňanů vlastní šalinkarty. To vozíčkáři a hendikepovaní mají úplně něco jiného. Jezdí na takzvané kriplkarty. Ze scénky je nám jasné, že i s kriplkartou je cestování pěkně náročné. Přece jen musí čekat, než přijede tramvaj s plošinou, jinak tam svoji kriplkáru totiž nedostanou.

Večer je pro nás až neskutečný. Většina příběhů je velmi vtipná. Celé publikum se dobře baví a herci si to užívají. Skeče mají hloubku a opravdu ukazují, kolik nástrah musí postižení každodenně překonávat.

Odcházíme nabité a poučené. Kriplíci, ať už na vozíku nebo bez, nechtějí lítost a soucit. Chtějí účast. Jsou rádi, když jim pomůžeme, ale zároveň se s nimi budeme normálně bavit. A klidně se s nimi zasmějeme. Nejvíc přece spojuje a pomáhá smích a úsměv.

Klíčová slova: kriplíci, Divadlo Járy Pokojského

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.