25.02.2015 11:35


Hry nejsou původcem násilí, ale mohou být jeho spouštěčem, říká šéfredaktor webu o počítačových hrách

Autor: Maca Tomáš | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Počítačové hry se v novém tisíciletí staly velice populární volnočasovou aktivitou. Jejich vliv na chování cílové skupiny složené převážně z mladých lidí se ocitl v hledáčku psychologů, sociologů i médií. Jsou hry návykové? Přestávají hráči vnímat dělící čáru mezi hrou a skutečností? Způsobují násilné hry agresivní reakce? Na otázky, které si veřejnost často pokládá, odpovídal i jeden z hráčů, šéfredaktor webu Battleforce.cz Marek Tran.

Jednadvacetiletý Marek Tran prvním rokem studuje obor mediální studia, marketing a public relations na pražské Metropolitní univerzitě. V současnosti působí jako šéfredaktor webu Battleforce.cz, který svým čtenářům přináší novinky ze světa počítačových her. Zároveň stíhá pracovat v PR oddělení společnosti prodávající elektroniku. Na první pohled boří mýtus, že hráč musí být nutně zlenivělý adolescent bez plánů do budoucnosti, kterého živí rodiče. O počítačových hrách, jednom ze svých koníčků, napsal práci, kterou před dvěma lety ocenila i porota středoškolské odborné činnosti.

Marek Tran

Co přesně obnáší práce herního novináře?

Základem je hrát hry a hodnotit je. Nezbytnými předpoklady práce herního novináře je dnes kromě samotného psaní také práce s multimédii, například úprava videí. Hry většina redakcí získává prostřednictvím distributorů, kteří zastupují vývojáře her. Před vydáním hry distributoři kontaktují média s nabídkou na její zrecenzování. Za to, že nám hru zdarma poskytnou, požadují zpětnou vazbu ve formě článků.

Kdy a jak se vám naskytla příležitost psát o počítačových hrách?

O hry jsem se začal zajímat už na základní škole. V té době jsem objevil český herní časopis Score, který mě později inspiroval k psaní vlastních článků o hrách. Nejdřív jsem publikoval na různých herních portálech své čtenářské recenze. V sedmnácti letech jsem pak náhodou ve Score narazil na nabídku práce v redakci, se kterou časopis spolupracuje. Na inzerát jsem odpověděl, poslal jim pár ukázek své práce a oni mě přijali. Tehdejší šéfredaktor později odešel a já jsem ho nahradil. Od té doby redakce trpí pod mou tyranií.

Jaké věkové a vzdělanostní skupiny nejčastěji hrají počítačové hry?

Hry jsou relativně mladé zábavní médium, ale hrají je všechny věkové vrstvy. Nejsilnější skupinou hráčské obce jsou podle většiny statistik středoškoláci. S nástupem mobilních zařízení roste i velice mladá generace hráčů, kteří třeba teprve nastupují na základní školu. Ani v Česku, kam se dostaly hry o něco později a s většími obtížemi než do západních zemí, ale není nijak vzácné narazit na vášnivého hráče v důchodovém věku.

Kolik hodin denně strávíte hraním počítačových her?

V době, kdy jsem studoval na gymnáziu, jsem hraní občas věnoval i deset hodin za den. Měl jsem v té době spoustu volného času, a tak mi nic nebránilo v náruživém hraní. Dnes jsou sice hry součástí mé práce, ale paradoxně mi zaberou kratší dobu než dřív.

Může se stát člověk na počítačových hrách závislý?

Prioritou tvůrců je, aby byla hra zábavná. Když je však příliš zábavná, může si na ní hráč vybudovat závislost. Znám jednoho kluka, který hrál tři dny v kuse. Jenom když byla únava příliš nesnesitelná, dopřál si krátkou přestávku a na hodinu si zdřímnul. Závislost na hrách ale rozhodně není tak nebezpečná jako závislost na drogách. U každého případu záleží na tom, o jak psychicky silného člověka jde.

Nevede hraní počítačových her u některých lidí k větší izolovanosti od kolektivu?

Ostýchavější lidé obecně více tíhnou k hraní počítačových her a místo budování sociálních vazeb sedí u počítače. Podobné je to ale i s filmy nebo knihami, které mohou v takových případech plnit podobnou funkci jako hry. Pokud společnost přijme hry jako součást kultury, stane se z nich koníček jako každý jiný. Mnohé hry jsou navíc určené pro více hráčů, takže sociální interakce, i když na virtuální úrovni, mohou naopak podporovat.

Hodně diskutovanou otázkou je, zda hry obsahující násilí vyvolávají sklony k agresi. Jaký je váš názor?

U některých jedinců se může na základě hry objevit násilné chování. Může se to stát i u filmů, i když na rozdíl od těch jsou hry interaktivní, tudíž potenciálně nebezpečnější. Důležité je však poznamenat, že hry nejsou v takových případech původcem násilí, ale pouze jeho spouštěčem. Když se podíváme na tragické události související s hrami, zjistíme, že aktéři byli často zároveň pod vlivem drog, nebo trpěli psychickou poruchou. Působilo tam najednou více faktorů, které byly příčinou neschopnosti jedince rozeznat hranici mezi realitou a virtualitou. Osobně mám od dětství zkušenost s hrami, kde stříkala krev. Přesto jsem nikdy neměl nutkání vzít kuchyňský nůž a vyrazit s ním do ulic.

U některých počítačových her najdeme upozornění o věkovém omezení. Myslíte, že je to dostatečný způsob, jak zabránit tomu, aby se k mladistvým hráčům dostaly násilné nebo jinak nevhodné hry?

Pochybuju o tom. Evropský věkový rating je sice povinnou informací u všech her, ale v naprosto drtivé většině případů jej rodiče mladistvých ignorují. Kromě toho si myslím, že jsou dnešní děti na „blood and gore“ docela zvyklí už z filmů. Pokud rodiče chtějí zabránit tomu, aby měly jejich ratolesti přístup k nevhodným hrám, měli by na to sami dohlédnout. Je to ostatně jejich zodpovědnost mít přehled o tom, co jejich děti na počítači dělají.

Jaká mohou mít počítačové hry pozitiva?

Některé hry už jsou natolik propracované, že připomínají filmy a lze je považovat za umělecká díla. Stejně jako jiné umění mohou být zdrojem inspirace. Mnoho her je zasazeno do historického prostředí a hráči díky nim objeví zájem o dějiny. Rovněž si procvičí angličtinu a rozšíří si slovní zásobu. Velká část her totiž nebývá přeložena do češtiny.

Je možné využít počítačové hry ve vzdělávání?

Samozřejmě, jenom to zatím není příliš rozšířené. V Česku s tímto nápadem experimentoval středoškolský učitel Petr Vašíček. Vytvořil interní sociální síť pro svou třídu. Každý student získal v počítačovém programu svou vlastní virtuální postavu. Za úspěchy ve studiu pak ve hře dostával odměny a mohl tak svou postavu zdokonalit. Studenti mezi sebou začali soutěžit o to, kdo ve hře dřív dosáhne určitého levelu. To je motivovalo dokonce i k tomu, aby se nechali vyzkoušet z probírané látky. Zkrátka škola hrou.

Klíčová slova: počítačové hry

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.