23.05.2016 16:05


Honzíkova cesta současnosti aneb Jak projít pěšky španělskou Galicii

Autor: Růžena Machálková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Pěšky ušel za tři týdny 800 kilometrů do španělského Santiaga de Compostela, a to pouze s pomocí tří párů ponožek a jednoho rozbitého klobouku. Jednadvacetiletý student Masarykovy univerzity Jan Suda je, jak o sobě s nadsázkou sám tvrdí, „idiot na cestách“ a o své pěší pouti po Španělsku vydal knihu s názvem Dobrodružství rozbitého klobouku. Za několik dní se chystá na další pěší cestu, kdy má v plánu obejít celý Island.

Svatojakubská cesta trvala mladému cestovateli tři týdny.

Jednadvacetiletého Jana Sudu od malička přitahovalo dobrodružství. Začalo to drobnými dětskými výpravami a nyní má student Fakulty sociálních studií za sebou prvních 800 kilometrů pěší cesty po španělské Galicii. O celé pouti přitom sepsal ze svých deníkových zápisků knihu s názvem Dobrodružství rozbitého klobouku. Za pár týdnů pak plánuje Jan Suda ve svých „Honzíkových cestách“, jak pojmenoval svou stránku na sociálních sítích, pokračovat pěší túrou kolem celého Islandu.

Co vás přitahuje na pěším cestování?

K cestování mě odjakživa táhne touha poznat něco nového. Co je pro mě důležité, jsou zážitky a zkušenosti, které po cestě získám. Proto se snažím užít si i ty ne úplně nejpříjemnější situace, do kterých se dostanu - většinou kvůli své vlastní hlouposti. Na pěším cestování mám rád hlavně tu svobodu, kterou mi nabízí. Tu bezprostřednost při prozkoumávání míst v jiných zemích. Když někam jdete pěšky, procházíte vesničkami a povídáte si s místními. Celkově je pro mě chůze taková forma meditace a relax pro duši.

Proč jste se rozhodl napsat o svém putování knihu?Kniha Dobrodružství rozbitého klobouku Jana Sudy

Napsal jsem ji nejspíš kvůli samotným lidem, kteří mě sledovali při mé pouti do Santiaga. Po cestě jsem si totiž psal deník, do kterého jsem zaznamenával myšlenky, co se mi honily hlavou, jak jsem vnímal svět kolem sebe a hlavně své zážitky. Zápisky jsem pak postupně sdílel na svůj Facebook. Lidé si je mohli přečíst a zdálo se, že se jim líbily.  Už tehdy jsem tak koketoval s myšlenkou deník později vydat. Nakonec jsem jak cestu, tak knihu dotáhl do konce a pevně doufám, že se knížka lidem bude líbit.

Jaký je váš nejkurióznější zážitek z cesty po Španělsku?

Pro mě nakonec byla dost zvláštní i taková běžná věc, jako je ztráta mobilu. Po jejím ohlášení na místní policejní stanici mi strážníci nabídli, že si od nich můžu někam zavolat. Nabídku jsem přijal a pokoušel se zavolat domů, nikdo ale telefon nevzal. Mamce jsem se poté ozval až po třech dnech, během kterých trnula ve strachu pouze s vědomím, že jí ve tři hodiny ráno volala španělská policie. Dokonce v panice volala i na ambasádu.

Je něco, bez čeho byste se na cestě neobešel?

Můj problém byl hlavně v tom, že já před Španělskem prakticky nic neplánoval. Odjížděl jsem tak, že mi můj známý, řidič kamionu, který mě měl svézt do San Sebastianu, zavolal asi hodinu před odjezdem. V tu dobu jsem neměl v podstatě vůbec nic sbaleno. Nejvíce se mi ale hodil asi foťák a notebook. Možná se smějete, co jsem to za idiota, že si s sebou na 800 kilometrů dlouhou cestu tahám notebook. Upřímně, já to slyšet o někom jiném, tak se směju taky. Laptop mě ale nakonec vlastně zachránil, když jsem ztratil telefon.

Byla někdy doba, kdy jste si řekl, že vydat se na takovou cestu nebyl úplně nejlepší nápad?

Paradoxně to bylo hned první den, kdy jsem dorazil na místo startu, do San Sebastianu. Přijel jsem pozdě večer. Pršelo, já neměl kde spát a nevěděl jsem, co budu dělat. Asi dvě hodiny jsem se toulal po městě a hledal ubytovnu. Všechny ale byly buď drahé, nebo plné. Tak jsem v zoufalství skončil na odloučené zahrádce pod stromem jen ve spacáku. Živě si vzpomínám, jak jsem si tehdy před usnutím říkal, že na to kašlu a zítra ráno jedu domů. Naštěstí jsem nejel.

Jak takovou dlouhou chůzi zvládly vaše nohy?

Bohužel, při mé „přípravě“ na cestu po Španělsku, mě vůbec nenapadlo, že bych si měl koupit nějakou vhodnější obuv, a tak jsem celou cestu ušel v normálních botách, ve kterých jsem předtím půl roku chodil po Brně. Nebudu lhát, byl to horor. Po cestě jsem nicméně přišel na skvělý trik, a to navléknout si naráz tři páry ponožek. Díky tomu jsem dokonce po nějaké době neměl ani puchýře. Mělo to ale i svou horší stránku. Vzhledem k tomu, že jsem měl s sebou jen ony tři páry, stal se z nich postupně neuvěřitelný toxický odpad a po příchodu do Santiaga ihned letěly do koše.

Úspěšný závěr cesty do Santiaga de Compostela

Bylo třeba na takové pouti umět španělsky?

Je samozřejmě jednodušší, když se člověk umí domluvit. Já španělsky neuměl, ale vynahrazoval jsem to angličtinou a lidé docela rozuměli. Našly se ale i situace, při kterých jsem docela litoval, že jsem se španělsky nikdy nenaučil. Třeba když jsem si jednou zapomněl na předchozí zastávce koupit jídlo. Další den jsem procházel dlouhým neosídleným úsekem a hladověl jsem až do pozdního odpoledne. Když jsem konečně našel obchod s občerstvením, už se mi silně motala hlava a já na chvíli omdlel. Když jsem přišel k sobě, stála nade mnou postarší paní prodavačka s vyděšeným výrazem. Samozřejmě neuměla anglicky a já jí musel ‚rukama nohama‘ naznačit, ať nevolá záchranku a že jsem v pohodě.

Řekl byste, že jsou Španělé přátelštější než Češi?

Podle mě jsou lidé všude stejní. Na vesnici jsou obyvatelé nicméně přátelštější a rádi s vámi prohodí pár slov. Ale možná je to jen tím, že v okolí Camina už jsou lidé na poutníky zvyklí. Takže nejsou nijak překvapeni, když si na verandě vychutnávají ranní kávu a kolem nich zrovna prochází polomrtvý a sípající Jan Suda zoufale hledající supermarket.

Za pár týdnů se chystáte na pěší cestu po Islandu. Co od ní očekáváte?

Cesta na Island byla mým snem už dlouho. Island je pro mě hlavně výzva a neočekávám od něj nic míň, než dechberoucí dobrodružství.  Zároveň z něj mám ale velký respekt, protože tam už si nebudu moci dovolit takový voloviny jako jít půl dne bez jídla. Místy totiž půjdu po cestách, kde stovky kilometrů na nikoho nenarazím a pomoc bude hodiny daleko. Na druhou stranu se neuvěřitelně těším na nádhernou přírodu, která mě na Islandu čeká. A taky na horké prameny, ve kterých se plánuju pravidelně smáčet.

 

Jan Suda je studentem sociologie a mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Pochází z Oder a je mu jednadvacet let. Absolvoval Svatojakubskou cestu po španělské Galicii a v současnosti plánuje další pěší cestu. Tentokrát se chystá obejít celý Island. O své cestě napříč Španělskem napsal a vydal knihu s názvem Dobrodružství rozbitého klobouku. 

Klíčová slova: cestování, Jan Suda, pěší cesta, Camino de Santiago

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.