28.04.2020 13:02


Hodně informujeme, ale málo vysvětlujeme, říkají autorky podcastu Za Humny

Autor: Kateřina Hlaváčková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

V podcastu Za Humny se dostávají za hranice republiky i našich znalostí. Absolventka studia mezinárodních vztahů Hana Martínková a studentka teritoriálních studií Barbora Chaloupková popisují vznik svého podcastu o mezinárodním dění, důležitost kontextu i dopad globalizace nejen na česká média.

Podcast Za Humny založily Hana Martínková a Bára Chaloupková ve chvíli, kdy se viděly podruhé v životě. Foto: Archiv Za Humny

Viděly se podruhé v životě, oběma ale bylo jasné, že spolu založí podcast. Hanu Martínkovou a Báru Chaloupkovou sblížila vášeň pro mezinárodní vztahy. „Je dobré si čas od času popřemýšlet o věcech, které naše životy ovlivňují, i když to na první pohled nevidíme,“ vysvětluje záměr podcastu Chaloupková. Kamarádky spojuje také žurnalistická profese. Obě začínaly v Respektu, Hana později odešla do DVTV a Bára do Českého rozhlasu.

Proč jste pro váš obsah zvolily formu podcastu?

Hana: Je to vlastně docela romantická příhoda. Než Bára odjela na půl roku studovat do Ameriky, potkaly jsme se naživo jen jednou. Když se pak vrátila, rovnou jsme se na podcastu domluvily. Nezávisle na sobě nás napadlo, že ho spolu chceme dělat, tak jsme to vzaly jako osud. Povídání si o všech těch věcech je něco, co nás baví i normálně, akorát spolu sedíme u mikrofonu, a ne u kafe. Myslím si taky, a možná to bude znít povznešeně, že máme obě štěstí na vzdělání. Získaly jsme schopnost pracovat s informacemi, a proto je tak trochu naše „společenská povinnost“ je zužitkovat.

Bára: Když jsem přemýšlela o tom, s kým bych podcast chtěla dělat, Hanka byla jediný člověk, který mě napadl. Ne proto, že by tehdy byla blízká kamarádka, ale protože jsem měla pocit, že má zápal pro stejné věci jako já. Náš přístup k podcastu pak měl jakýsi logický vývoj. Prvotní myšlenky směřovaly k tomu, jak podcast uděláme, třeba i po technické stránce, a jestli si nás vůbec někdo poslechne. Nepřemýšlely jsme nad větším dopadem. To přišlo, až když nám začala chodit zpětná vazba.

Na konci epizody hodnotíte téma od jedné do deseti. Čím nižší číslo, tím víc je téma, dle vašich slov, pro šprty. Vysoké hodnocení znamená, že by mělo zajímat všechny. Často jsou ale vaše známky spíš nižší. Proč by měli podcast poslouchat i lidé, kteří se mezinárodními vztahy nezabývají?

Bára: Z každého dílu jsme hrozně nadšené, a proto máme možná při bodování obrannou reakci. Snažíme se hodnocení racionálně snižovat a říct si, jestli by díl zajímal třeba naše mámy.

Hana: Nižší hodnocení odráží i to, jak si myslíme, že je téma vnímané českým publikem. I když nám přijde hrozně zajímavé, není o něm mezi lidmi velké povědomí. Naše nejposlouchanější epizoda je ale o Afghánistánu, což bych si nikdy netipla. Nejsme ze statistik schopny říct, čím to je. Nemůžeme vlastně moc odhadnout, co posluchači chtějí, a proto děláme témata, která baví nás. 

Před nahráváním podcastu se pouštíte do rozsáhlé rešerše. Jak přesně přípravný proces vypadá?

Bára: Například na poslední epizodu, o pohledu na globální ekonomiku a současnou krizi skrze rok 2008, jsme se připravovaly fakt extrémně. Četly jsme hlavně knihy, přednášky a články akademika Adama Tooze. To byl ale jenom teoretický rámec, zbytek vycházel z článků o současné situaci. Občas trpím „úzkostí“ z toho, jak jsou témata velká a že jsme inovativně spojily věci, mezi kterými nevím, jestli ten most opravdu je. A tak čtu raději dál, abych se ujistila, že jsme neudělaly chybu. Vede to ale ke kruhu, který musím někde useknout. 

Hana: Vždycky si při přípravě nové epizody uvědomíme, co všechno nevíme a musíme ještě doplnit. Příprava má systematickou část, ve které vyhledáváme informace, ta druhá ale vychází z našich znalostí a konzumace literatury a médií. A je pravda, že dost trpíme tím, co všechno se nám do epizody nevejde.

Vaše žurnalistická praxe dala možná vzniknout jednomu z hlavních rysů podcastu, přítomnosti kontextu. Podávají ho podle vás i česká média?

Hana: Nerady bychom se pouštěly do velkého rozboru, protože do fungování médií zase takový vhled ještě nemáme. Myslím si ale, že hodně informujeme, ale málo vysvětlujeme. Předpokládá se, že když čteme zprávu, sami si ji zasadíme do nějakého rámce. Ale ten se musí někde vytvořit. A nejsem si jistá, že jsme na to z povinné školní docházky vybaveni dostatečným kritickým myšlením. Nepamatuji si, že by se mě někdy někdo ve škole zeptal na můj názor. Takže za to nemohou jenom média, která často nemají prostor všechno vysvětlovat, je to problém systému.

Bára: Podle mě jde o vztah mezi nabídkou a poptávkou. Kontextu o mezinárodních vztazích je v českých médiích málo, zároveň bych ale váhala říct, že je to pouze kvůli médiím. Ta totiž existují v určitých tržních a finančních limitech. A pak je tu právě otázka, zda kontext poptávají čtenáři. 

Z jakých důvodů jste si nakonec za svoji profesi vybraly novinařinu a nezůstaly jste v oboru mezinárodních vztahů?

Hana: V pětadvaceti letech jsem změnila kariéru a dostala se do novinářského světa. Do prostředí, ve kterém se lidi zajímají o stejná témata jako já, ale sdílejí je s veřejností. Zatímco akademická oblast je přístupná víceméně jenom pro akademiky. Když v DVTV připravím rozhovor, ovlivním podklady pro video, které uvidí statisíce lidí. Využiji tak znalosti ze školy, které nakonec najdou široké uplatnění. A v tom je pro mě to kouzlo.

Bára: Nemyslím si ale, že se novinařina musí nutně vylučovat s akademickou sférou. Pořád třeba přemýšlíme o možnosti doktorátu. Vidím v tom i výhodu, člověk má vhled do akademických konceptů a zároveň možnost propojovat je s reálným světem.

Jak si v přemíře informací hledáte kontext vy?

Hana: Snažím se najít si rutinu. Odebírám newslettery z Politico, The Guardian a The New York Times, poslouchám taky zpravodajské podcasty, hlavně od Financial Times, BBC a Die Zeit. Každé médium je jinak zaměřené, tím pádem mám pocit, že mám informace vyvážené. Je důležité si uvědomit, že všechno má nějaký hodnotový náboj.

Bára: Mně se zase osvědčilo dávat čas delšímu obsahu a nejít nutně po každodenním zpravodajství. Když si pak přečtu běžné zprávy, dokážu je mnohem lépe zasadit do kontextu. Pokud je náhodou nestihnu, tolik to nevadí, protože se opakují a zapadají do širšího vzorce, kterému nějak rozumím.

Vaše témata často zastřešuje pojem globalizace. Nemyslíte si, že se se světovou propojeností a přemírou informací začne zmiňovaný kontext ztrácet ještě víc?

Hana: Napadají mě slova trpělivost a konzistence. Obrovské množství informací se dá zvládat, pokud jim dlouhodobě věnujeme čas. Svět se mění pořád, ale jenom za nějaký časový úsek. Není proto kam spěchat. Co se mi na médiích moc nelíbí, je touha mít vše první. Chápu, že jde o prestiž, ale do jisté míry tahle snaha pokřivuje účel informací. Většina z nich vydrží do zítřka a nemusíme je vědět okamžitě.

Bára: Jak se vyvíjí a mění stabilní struktury společnosti, nutí to samozřejmě přizpůsobit se i média. Ovlivňuje to jejich způsob práce, možná i cíle. Otvírá se otázka, jestli půjdeme po čtenosti, nebo kontextu. Tyhle úvahy jsou ale trochu sebestředné, protože ne všichni o informacích přemýšlejí do hloubky tak jako novináři. Jde tedy i o to, jak si nastavíme společenské struktury, například jestli bude mediální výuka nebo jak se média do budoucna změní.

Jak moc Česko jako stát střední Evropy globalizace zasahuje?

Hana: Pořád se například řeší, jestli jsme montovna Evropy, nebo ne. Což je téma, které nás s globalizací spojuje, byť to jako její součást vidět, nebo prezentovat, nemusíme. Přijde mi ale důležitější, že rozdělování na domácí a zahraniční dění je do nějaké míry umělé. I když řešíme výsostně domácí události, mají na ně vliv třeba Spojené státy nebo členství v Evropské unii. Ve všem se dají najít globální souvislosti, je jen na nás, jestli to tak budeme vykládat, nebo ne.

Bára: Tohle jsou témata posledních desetiletí. Lidé jsou náchylní k tomu uvažovat o současnosti jako o něčem neopakovatelném a jedinečném. Že člověka ovlivňovalo světové dění, ale platilo i za dob Karla IV. Díky globalizaci jsou jenom ty dopady jiné, možná intenzivnější.

V posledních dílech jste reagovaly také na světovou pandemii. Jaké nedostatky mezinárodního dění podle vás krize odkryje?

Bára: První, co mě napadlo, je nedostatek mezinárodní spolupráce. Četla jsem ale, že světová pandemie je tak nová, že může být rozdílný přístup států výhodou. Nepanuje konsenzus na tom, jak by měl vypadat další postup, teprve se ukáže, co funguje, a co ne. Na jednu stranu tak palčivě pociťujeme, že nám chybí spolupráce, na druhou je možná v nějakých ohledech decentralizovaný přístup výhodou. Úpadek globální spolupráce je ale dlouhodobější trend, který pandemie ještě víc ukázala.

Hana: Navážu na svoji předchozí hlášku, že hodně informujeme, ale málo vysvětlujeme. Počítáme s tím, že lidé ví, jak funguje vědecká metoda, což nemusí být nutně pravda. Čísla, která plují médii, neukazují postup, který se za nimi skrývá. Dám příklad, Belgie má relativně vysoké číslo mrtvých na počet obyvatel, a to proto, že počítají úmrtí na koronavirus i v domovech důchodců, což například Francie v jednu chvíli nedělala, a pak nemá smysl je porovnávat. Tahle informace se ale ztrácí, nikdo se na ni totiž neptá.

Klíčová slova: rozhovor, podcast, Za Humny, mezinárodní vztahy, média

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.