18.03.2019 22:09


Hodina a půl. Čas, za který musíte utéct z vězení

Autor: Sára Davidová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Fenomén únikových her je v poslední době čím dál oblíbenější. Existuje několik různých variant místností, ze kterých se návštěvníci v určitém čase snaží dostat ven. Pomocí řešení hádanek a získávání nejrůznějších indicií pak hledají cestu z místnosti. Jednou z těchto variant je i úniková hra, ve které se hráči snaží utéct z vězení. Té jsem se o víkendu zúčastnila i já. 

 

„Nástup do vězení hlaste na předem smluveném čísle. Vstup do vězení bez doprovodu dozorce je zakázán, vyčkejte jeho příchodu. Ve vězení je zakázáno používat mobilní telefony, kamery a fotoaparáty. Váš právní zástupce nechť počká v kuřárně, o exekuci bude vyrozuměn,“ píše se na malé tabulce na dveřích jednoho z domů, který teda vězení nepřipomíná ani náhodou. Zajímavé! Říkám si, když společně s rodinou čekáme na druhou hodinu odpolední. Za pět dvě se otevírají dveře a po třech schodech se jako první ven kutálí tak dvouleté dítě. Sotva se drží na nohách. Za ním vychází ven dalších pět lidí. Rychle mi hlavou prolétne, že jejich věkový průměr musí být tak o deset let nižší než ten náš. To je dobré, chodí tam i takhle malé děti. Co tam budeme sakra dělat my? – běží mi v hlavě současně s výpočtem.

Náš bachař je docela sympaťák. Hned po tom, co nás odvedl do suterénu, ukazuje tabulku, na které je napsáno 1:31:34. „Ti prcci, co tu byli před vámi, to stihli za hodinu a půl, to je nejdelší možný čas, pak už se ven nikdo nedostane,“ vysvětluje s nadsázkou. 

Mým posledním přáním před uvězněním je dojít si ještě rychle na záchod. „Ale jistě,“ kvituje dozorce stále ještě v přívětivém tónu. Nevím, jestli jsou záchody součástí hry, ale takto nějak si vězeňskou toaletu představuji ve svých nejreálnějších snech. O tom ale až jindy. Reflex mi radí za sebou zamknout. Když v tom najednou přes dveře slyším: „Jé, tohle ještě vyzkoušené nemáme. Slečna je první, kdo se tady zamknul. Tak kdyžtak budete hrát jen v pěti.“ Předpokládám, že to z pusy nevypustil žádný z mých kolegů, jelikož ti hned po dořeknutí téhle šílené věty propukají v smích. Dobře. Jít v jednadvaceti na únikovku ještě tak trapný není. Trapný by bylo zůstat celou dobu na záchodě.

Klíčkem jde ale nakonec bez problémů otočit i zpět. Jsem tedy o jeden únik napřed. Teď je ale na řadě ten „opravdový“ zámek. „Odteď jste muklové, a tady se pěkně seřaďte do řady, výkon trestu vám právě začíná,“ snaží se působit nekompromisně chlapík v teplácích a šátkem na hlavě. Postupně nás rozděluje do dvou místností a zamyká. Takže. Co teď?

V naší cele jsou dvě postele, zamčená skříň, tři lahve od vína, stůl a něco, co vzdáleně připomíná umyvadlo. Záchod tu není. Ještě že jsem šla venku. Na stole leží hrnek s vodou a suchý rohlík, který vypadá, že už pár vězňů zažil. Ten máme prý sníst. „To je takovej ten průhlednej trik, v tom rohlíku musej být klíče,“ křičí s nadšením nejmladší spoluodsouzený a rohlík postupně mizí v jeho ústech. Klíče tam samozřejmě nebyly. Kdybych to řekla já, rohlík nesní ani za nic. Teď si z něj udělal legraci někdo cizí a on se bez mrknutí nechal napálit. Ta hra se mi začíná líbit.

Takže rohlík nikde, klíče taky nikde, a to je zatím asi tak všechno, co jsme vymysleli. „Důležitá je spolupráce mezi oběma celami, měli byste mezi sebou komunikovat,“ ozývá se zvenčí. To zní jako docela dobrá rada, takže na sebe začínáme skrze mříže ve dveřích pokřikovat. V prvních pár minutách ale ani to moc nezabírá. Díky zkratkovitému popisu sousedících trestanců zjišťujeme, jak zhruba vypadá vedlejší místnost a daří se nám vyřešit přibližně jeden a půl hádanky. Pak opět nastává ticho a my se musíme znova rozhlédnout po místnosti a hledat další indicie.

Předem jsme byli upozorněni, že věci oblepené žlutozelenou páskou mají zůstat na svých místech. Což byla ve výsledku docela škoda, jelikož jsme si byli dost jisti tím, že všechny hádanky by byly vyřešeny právě posunutím nábytku, nebo přetočením hasícího přístroje. Ale bohužel. Dokonce ani klíčky u nouzového zvonku do dveří nepasují.

Pět barev, pět slov, pět písmen, pět čísel… píše se na papírku na stole. Než se náš muklovský tým dopátral toho, že vlastně luštíme jen klasickou křížovku, uběhlo asi třičtvrtě hodiny. Obecně většinu hracího času zabralo obcházení pokoje a zabývání se věcmi, které v tu danou chvíli neprozrazovaly o možném útěku vůbec nic. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se podařilo osvobodit dvoučlennou posádku vedlejší cely.

Najednou začíná všechno klapat jako na drátkách. „Ty musíš teď skočit vedle pro trička ze skříně, tady ty karty poskládáme sem, podívej se za ten obrázek na stěně, prohlídněte knížky, jestli tam něco nebude!“ staví se do role organizátorky útěku z vězení má jediná ženská spoluvězeňkyně. Rozkazy plní všichni bez rozdílu. Vlastně až na dva rozdíly. Dvojice nejmladších návštěvníků, pro které byla úniková hra primárně vůbec zakoupena, zaujímá pasivní pozici hlídačů lůžek. „Haló, pánové, vy tady chcete zůstat?“, ptají se ostatní dospělí, kteří v zápalu boje zapomíají, že to je jen hra. Nejsem si jistá, jestli tam zůstat chtějí, nebo ne, ale momentálně jsou začtení do obrázkové knížky.

Nejsložitějším úkolem, alespoň pro mě, je zadávání čtyřmístných kódů do číselných zámků. Když člověk neví, do které pozice jednotlivá čísla nastavit tak, aby se zámek nakonec odemknul, může takový útěk trvat věčnost. Potom, co mě střídá kvalifikovanější odemykač, se nám daří konečně otevřít skříň ve velké cele.

To musí být poslední úkol, protože jsme tady už fakt dlouho! A je to tak. Otevřít malou krabičku trvá přibližně stejně dlouhou dobu, jako zabralo za druhé světové války rozluštění kódu Enigmy. Nakonec se před námi ale jako zázrakem, za zvuku slavnostních fanfár a přítomností přinejmenším desetičlenného zástupu andělů, skví malinký klíček, který patří do zámku poslední mříže. Jsme volní. Díky Bohu!

1:29:47. Tak to si děláte srandu. My se zvládli dostat ven jen o necelé dvě minuty dřív než ta skupinka před námi, které jsme se předtím vysmáli? „Nejkratší čas tady byl něco přes dvaačtyřicet minut,“ snaží se nás lehce ironicky pošťouchnout pan dozorce. No tak aspoň jsme venku. Myslím, že v realitě by nám podobná akce zabrala víc než hodinu a půl. Ale natrénováno máme. 

Klíčová slova: Úniková hra, útěk, vězení

Fotogalerie

  • video-1552899333.mp4
    Popis: Hledání indicií k otevření posledního zámku
    Autor: Sára Davidová

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.