21.10.2016 14:47


Historik Václav Kaška: V historii existuje dobro a zlo

Autor: Michal Šťastný | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

S historikem a učitelem Václavem Kaškou o tom, jak se dnes učí moderní dějiny, jací jsou dnešní studenti a co si myslí o výrocích poslankyně Marty Semelové. 

 Václav Kaška. Foto: Michal Šťastný

Poslední český žijící letec RAF Emil Boček nedávno prohlásil, že přestává jezdit na diskuze do škol. Žáci podle něj nemají o nic zájem. Jediné, co je zajímá, jsou sestřelená letadla. V Anglii údajně mladí dokonce nevědí, že nějaká válka vůbec byla. Média zase každou chvíli plní stránky „šokujícími“ výsledky anket, z nichž vyplývá, že studenti nemají ponětí, co se stalo v srpnu roku 1968 či sedmnáctého listopadu. Je to skutečně natolik špatné, nebo se jedná spíše o přehánění? 

Je to složitější. Některá média potřebují mít kauzy a zprávy, které někdo bude číst. Nevím, s jakým vzorkem dotazovaných média pracují, ale zdá se mi, že si do jisté míry vybírají studenty, kteří nic netuší. Na druhou stranu, co týče nutnosti naučit se zpaměti sumu faktů a ty pak někdy ze sebe vychrlit, tak o tom se konečně vede debata. Čímž myslím, nakolik máme učit studenty tvrdá fakta - letopočty a osobnosti, a nakolik je máme učit obecně přemýšlet, diskutovat, pracovat s prameny, zkrátka pracovat na procesu poznávání. Já jsem zastánce takové střední cesty, tudíž studenti by měli znát základní fakta a letopočty, ke kterým by se měly přidávat další dovednosti jako zmiňovaná práce s prameny a podobně. Obecně je ale smutné, pokud někteří studenti netuší, co se stalo v listopadu 1989. To potom může vést k občanské lhostejnosti.

 

Nakolik je ale možné studenty z neznalosti vinit? Vždyť mnozí kantoři jsou rádi, pokud se vůbec stihnou dostat k druhé světové válce. Na moderní dějiny už potom nezbývá většinou čas.

Toto byl problém zejména v devadesátých letech a zčásti je samozřejmě dodnes. Traduje se, že učitel na střední a základní škole se není schopný dostat přes druhou světovou válku, což se dnes naštěstí dle mého posouvá do oblasti mýtů. V dnešní době je kladen celospolečenský důraz na to, aby se učily nejnovější dějiny. Navíc s generační výměnou už odpadá strach učit dějiny po druhé světové válce. Situace se rozhodně zlepšuje, učitelé se na školách přes válku skutečně dostanou. Dnes už je nová meta, a to dojít ve výkladu až do jednadvacátého století. Například mluvit už i o devadesátých letech v Česku včetně rozpadu Československa nebo o takzvaném sarajevském atentátu z roku 1997.

 

Na druhou stranu, jak chcete vysvětlovat látku, ke které existuje jen minimum pramenů?

Prameny jsou postupně zpřístupňovány, respektive historiky využívány – a z toho už vznikly velmi podnětné práce, například publikace Jiřího Suka Labyrintem revoluce ale i nová učebnice dějepisu. Plus existují další pomůcky jako portál modernidejiny nebo výuková hra Československo 38-89. 

 

K nové učebnici jsem se chtěl dostat. Teprve před dvěma roky vydalo nakladatelství Didaktis ucelenou publikaci, kterou se snaží pokrýt celé dějiny dvacátého století. Vy jste se na ní také podílel. V čem je učebnice jiná? 

Nakladatelství Didaktis se chystá vydat standardní sérii učebnic od pravěku po současnost. I z výše zmíněných důvodů se začalo pracovat odzadu, tedy nejnovější historií, protože potom je hlad, jak mezi učiteli tak mezi studenty. V učebnici se dochází až do jednadvacátého století. Kantoři se mají nyní o co opřít. Za zásadní na učebnicové sadě považuji to, že její součástí je pracovní sešit, to dříve moc nebylo. Pracovní sešit představuje historii jako dílnu plnou obrazů, dobových dokumentů a materiálů. Pokud na práci v sešitě najde vyučující čas nebo vůli, je to skvělá věc. 

 

A co třeba Dovolená v Protektorátu a jiná umělecká díla? 

Dovolená v Protektorátu je brak, ale na druhou stranu se tento druh pořadu může stát výborným materiálem pro výuku. Ukázat studentům, jak se dá s dějinami manipulovat pro potřeby TV show, mohli by si na něm například zkoušet rozeznávat i účel vzniku takových pořadů, záměry tvůrců, co a proč posunuli jinam nebo i dekonstruovat jimi vytvářené nové historické mýty. Samozřejmě, snad vše může být inspirativním materiálem do výuky.

 

Vlastně uměleckým díly podbízet studenty k hlubšímu zájmu? 

Určitě ano, a také chápat dějiny z různých perspektiv, jako záležitost různých a nových interpretací Je pak samozřejmě otázka, kdy studentům umělecká díla promítat, když máte maximálně dvě hodiny dějepisu týdně. Ovšem, řeší to třeba práce s ukázkami z takových děl. 

 

Ještě se vrátím k výuce dějepisu obecně. V poslední době se totiž ve veřejném prostoru objevují návrhy na reformu výuky dějepisu. Zvláště by se mělo ustoupit od strojového učení letopočtů. Může si učitel dovolit letopočty ignorovat? 

Bez nich to nejde. Když se zeptáte takhle vyhraněně, nemůžu vám říct, že to jde. Historie je věda o čase, takže nějaké období, zlomy či periody tam musí být. Co bylo dříve, a co potom, o tom by studenti nějaké povědomí mít měli.  

 

O čem by tedy vědět měli? 

Jsou jisté zlomové pilíře, i když se dějepis neučí na všech středních školách. Celé čtyři roky jsou pouze na gymnáziích. V učebních oborech s maturitou mají dějepis pouze jeden rok ze čtyř let studia. Nebylo by špatné, kdyby se ale základy dějepisu staly součástí maturitní zkoušky jako součást nějakého společného všeobecného základu.

 

Lze nějak při výkladu upozadit občanský názor? 

Plně objektivní samozřejmě být nelze. Primárně by ovšem podle mě měli učitelé k látce přistupovat s určitým odstupem, snahou vyložit látku nestranně, respektive z více úhlů pohledu, abychom nevykládali dějiny jen např. očima vítězů. Ne černobíle, ačkoliv dějepis hlavně na základních školách je také věc příběhů s kladnými a zápornými hrdiny, s nimiž se žáci mohou identifikovat. Teď to zjednoduším, ale když učitel napíše na tabuli: Horáková byla superhrdinka a k tomu dodá, teď se to všichni naučíme, není to dobře. Zároveň bychom se ale neměli tvářit, že neexistuje v historii dobro a zlo.

 

Když jsme u Milady Horákové. Jak se vám poslouchají výroky poslankyně KSČM Marty Semelové, mimo jiné vzděláním také učitelky?

Chápu to v rámci politických bonmotů a její možná jen marketingově předstírané uhlířské komunistické víry. Přiznám se ale, že její popírání procesu s Miladou Horákovou a dalšími jako politického monstrprocesu a justiční vraždy mě děsí, zvláště pokud učí či učila. Když tvrdí, že Horáková se přiznala, tak samozřejmě dochované prameny interpretuje extrémním způsobem a nekriticky, což je mezi soudnými lidmi neobhajitelné. Ona sazí na to, že bude mít vždy nějaké posluchače, kteří baží po senzacích, se poté cítí být jako revolucionáři, jež obhajují údajně zakázanou pravdu. Myslí si, že tak bojují proti dnešnímu podle nich zkorumpovanému a prolhanému establishmentu. Ovšem pravicové strany si zase vytvářejí své obrazy dějin. Historie je zkrátka vykládána z různých, někdy politicky zištných pozic. To je a bude fakt a i to by studenti už na střední školy měli nějak pochopit.

 

Nedávno jsem se dočetl, že byste se i nadále chtěl věnovat fungováním komunistické strany, konkrétně o nemocných členech strany. Stále to platí?

Například někteří nadšení budovatelé nového svět v raných padesátých letech velmi přepracovaní, jak o ně, respektive jejich těla, partaj pečovala? Někteří věřící komunisté zasedali od rána do večera na různých schůzích. Měli třeba deset až patnáct funkcí, a pracovali do pozdních hodin. Strana je pak musela poslat do sanatoria. KSČ se také zajímala o zdravý životní styl svých členů, neměli pít alkohol, chodit po večírcích a podobně. Bohužel k tomuto tématu se nikdy asi nedostanu, neboť chybí čas, možná i ucelenější prameny. Nyní bychom chtěli společně s kolegou Petrem Sedlákem vydat knihu o varnsdorfské aféře z roku 1947, je to tedy hlavně jeho dílo.

 

O co tam šlo? 

Byla to taková příprava na únor 48. Ve Varnsdorfu se ve fabrice vzbouřili dělníci proti navracení továrny původnímu majiteli Emilu Beerovi, což byl židovský předválečný majitel továrny. V celé akci hrála roli komunistická strany, která si v praxi vyzkoušela jak vytvářet nátlakovou demonstraci. Hledáme odpovědi na klíčovou otázku, proč únor 48 proběhl u nás tak snadno a kniha bude psána trochu alternativnější formou – zapleteme do dění ve Varnsdorfu i pověstného Havlova zelináře ze sedmdesátých let.

 

Václav Kaška 

 Rodák z Mladkova (1978). Pracuje už třináct let jako učitel na gymnáziu. Na Masarykově univerzitě vystudoval český jazyk a literaturu, učitelství dějepisu a zeměpisu a odbornou historii. V roce 2013 obhájil na filozofické fakultě disertační práci na téma Vnitrostranická kázeň a disciplinace členů KSČ. Rok nato vydal monografii Neukáznění a neangažovaní věnovanou dějinám KSČ a napsal desítky odborných i populárně naučných článků. Je šéfredaktorem časopisu Kauzy a místopředsedou spolku Conditio humana.

 

 

 

Klíčová slova: historie, komunismus, moderní dějiny, střední škola

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.