10.10.2016 18:04


Hana Rockabillová: Na čaji a jedné tyčince denně jsem vydržela žít rok a půl

Autor: Petra Slavíková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Naproti mně sedí krásná, mladá a inteligentní dívka. Jen těžko bych odhadla, čím vším si musela projít.  Je přede mnou rozhovor s pětadvacetiletou Hanou, která si prošla mentální anorexií a záchvatovým přejídaním.  

Dokážete si vzpomenout na úplný začátek, když jste ještě neměla problémy? Jak to vše začalo?

Už od mala jsem hodně sportovala a žila zdravě. Ve dvaceti letech mi ale umřel tatínek a moje psychika se hodně zhoršila. Jediné, co mi pomáhalo, byl sport, protože u něj jsem mohla vypnout a nemyslet na starosti. A tak jsem sportovala čím dál tím víc. Brzo ráno jsem vstala a šla běhat. Když jsem se vrátila, tak jsem na snídani vypila jen čaj. Po snídani jsem ještě cvičila dvě hodiny v posilovně, pak jsem šla do práce, kde jsem snědla jednu proteinovou tyčinku a to bylo všechno. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu.

Jak dlouho jste to takto vydržela?

Na čaji a jedné tyčince denně jsem žila rok a půl. Dodnes nechápu, jak takový nápor sportu bez jídla a energie moje tělo vydrželo. Každý den jsem spala asi čtyři hodiny, abych stihla cvičit a běhat.

To se na vašem těle určitě muselo nějak podepisovat.

Ano. Přišla jsem o menstruaci, řasy, hůř jsem viděla. V té době jsem měla při svých 180 centimetrech padesát kilo. 

Co na to říkalo okolí?

Dlouho o tom nikdo nevěděl. Bydlela jsem se svým tehdejším přítelem a normálně vařila. Vždycky jsem mu ale řekla, že už jsem jedla. Uzavřela jsem se do sebe a s nikým se moc nebavila. Myslela jsem jen na sebe a na cvičení. Přišla jsem o hodně přátel a málem i o rodinu. Nikam jsem nechtěla chodit, musela bych tam totiž pravděpodobně jíst, a tomu jsem se chtěla vyhnout. Později už si toho mí nejbližší začali všímat a snažili se mi pomoct, ale já o pomoc nestála. 

Kdy jste si sama uvědomila, že máte problém?

Až když jsem se složila a odvezli mě do nemocnice. Moje tělo to tenkrát nezvládlo. Podlomily se mi obě nohy a nic jsem neviděla, neslyšela a jen se třepala. V nemocnici jsem si uvědomila, že musím jíst, ale ještě nebylo vyhráno. Přišla druhá fáze, což bylo přejídání. Strašně jsem se cpala a chtěla to všechno dohnat. Tehdy skončil i můj vztah. Přítel nevěděl, jak mi pomoct a už to nezvládal. Přestala jsem i sportovat, protože mě všechno bolelo.

Jak to pokračovalo?

Poznala jsem svého přítele, se kterým jsem do dnes. Tenkrát nechápal, jak můžu být tak hubená a zároveň tolik jíst. Váha totiž začala narůstat až po půl roce přejídání. Po třech měsících jsme spolu začali bydlet a on postupně přišel na to, co mi je. Strávil hodiny u počítače pročítáním různých článků o mentální anorexii a záchvatovém přejídaní, aby mi dokázal pomoct. A dokázal.

Jak se mu to podařilo?

Otevřel mi oči. Nevím jak, ale přehodnotila jsme svůj život a chtěla jsem z toho pekla pryč. Nešlo to hned, ale postupně se to začalo zlepšovat. Teď mám 63 kilo, ale posilovny jsem se nevzdala. Miluju to. Teď dokonce pracuju jako trenérka a výživová poradkyně. Už si nedovolím spadnout do toho znovu. Díky práci pomáhám dívkám, jako jsem dřív byla já.

Díky práci trenérky a výživové poradkyně?

Ano. Nevěřili byste, kolik dívek, které chodí do posiloven, má tento problém. Já už to poznám. Někdy přijdou samy a žádají o radu. Svěřuji se jim se svým příběhem a snažím se jim otevřít oči, jako to udělal přítel mně. 

Klíčová slova: Mentální anorexie, porucha příjmu potravin, záchvatové přejídání

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.