02.05.2020 10:54


Fejeton: O tajích pasivního sportování

Autor: Kateřina Benáčková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Pasivní sportování je bezpochyby doménou mužů, a tak jsem  stejně jako spousta žen – nikdy necítila silnou potřebu se podobných činností účastnit. Ale jak už to ve vztazích bývá, kompromisy mě dohnaly k nečekanému. A bylo to rozhodnutí, kterého teď všichni, včetně našeho hokejového týmu, musí litovat.

Pasivní sportování je bezpochyby doménou mužů. (Foto Earth.com)

Ke kolektivním sportům mě přivedl rodinný zápal pro pasivní sportování. Ačkoli se mi několikrát opravdu stalo, že jsem  z jakési omluvitelné pošetilosti – v brzkých ranních hodinách vstala a úmyslně sledovala deset vypolstrovaných mužů honících se za pukem, nikdy jsem podobným excentrickým výjevům doopravdy nepropadla. Hulákání a pořvávání na sportovce všeho druhu mi zkrátka nepřinášelo žádnou radost ani potěšení, nýbrž spíše vyvolávalo otázky o psychickém rozpoložení fandícího jedince.

Má-li sportovec zlepšit svůj výkon, jistojistě mu nepomůže něčí vzteky zrudlý obličej ani neúnavné mávání šálou před televizní obrazovkou. Jelikož se považuji za člověka klidného a konfliktům se vyhýbám jako čert kříži, nedávala mi celá věc se zapáleným fanděním pražádný smysl. Úmyslné riskování srdeční příhody a kolektivní nepříčetnost byly mým volnočasovým aktivitám zkrátka příliš cizí. A tak jsem se vždy, když se z obývacího pokoje začal linout komentátorův vzrušený hlas, raději odklidila do vzdálených končin a přenechala televizní zábavu zbytku rodiny. Zvědavost a nátlak ze strany mužského protějšku mi však nedaly spát. Chtě nechtě, bylo načase okusit atmosféru fandícího stadionu.

Dnes mohu s klidem v duši říci, že cesta k pasivnímu sportování není snadná. A když už se žena rozhodne se podobných aktivit účastnit, odměnou jí sice je mužův pýchou rozzářený obličej, ale  jak jsem se sama přesvědčila  tím to občas nekončí. Pasivní sporty přináší do života jedněch radost, vzrušení a rozptýlení, životem druhých občas otřesou ve formě traumatického sebepoznání.

Nutno říci, že sledování živého hokejového zápasu má něco do sebe. Divák sice křičí, bubnuje a nadává, ale jednotlivé emoční výlevy se v akustice sportoviště ztrácí a vše splývá do jakési silné atmosféry kolektivního pocitu sounáležitosti. Sledování vyloučení, potyček a zakázaných uvolnění už mi ale tolik neimponovalo. Lepší to bylo s góly. Pravdou však je, že během mých působení na lavičce třebíčského zimního stadionu mnoho puků v soupeřově bráně neskončilo. A tak se stalo, že problémem najednou nebyl fakt, že je pasivní sport mým nepřítelem. Z čista jasna šlo o to, že jsem jeho nepřítelem já.

Poznala jsem to brzy. Už to vypadalo, že si sledování hokeje téměř oblíbím a zařadím je mezi své pravidelné činnosti, když se najednou všichni mí blízcí spojili a vyřkli jednoznačný rozsudek: „Od té doby, co chodíš na hokej, jsme ani jednou nevyhráli. Už radši nefandi.“ A tak se stalo. Přijala jsem svoji životní roli kazisvěta a poté, co jsem Horácké Slavii Třebíč překazila poměrně slušně rozehranou sezónu, jsem se zařekla, že přestanu vyjadřovat jakékoli sympatie k hráčům kompetitivních sportů. Nefandím Čechům na mistrovství světa, nefandím, když můj protějšek suverénně poráží soupeře v online hrách, skoro se zdráhám fandit i sama sobě při skládání zkoušek. Ale je to stigma, s kterým se dá žít. Představa, že už mě kvůli tomu nikdo nikdy nenechá koukat na televizní sporty, mě drží při životě.

Klíčová slova: fejeton, sport, pasivní sport

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.