21.10.2018 13:57


Eutanázie ano, ale ne tady a teď, hodnotí onkolog Ondřej Sláma

Autor: Ondřej Mazoch | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Eutanázie jako sebevražda, nebo jako možnost volby? Tématem legalizace se zabývali na jedné z Masarykových debat její zastánci i odpůrci. Jeden z diskutujících, předseda České společnosti paliativní medicíny Ondřej Sláma, vysvětlil v rozhovoru své stanovisko.

propagátor paliativní medicíny Ondřej Sláma v ordinaci

Brno – Asistovaná sebevražda a eutanázie jsou dnes možnými východisky pro nevyléčitelně nemocné pacienty v několika málo zemích světa. V dalších státech a také u nás, se na toto téma vede diskuze již léta. Odborníci z obou táboru a s nimi i Ondřej Sláma se však na jednom shodují, že v tuto chvíli by to v České Republice nebyl dobrý nápad.

Jaký je váš postoj k eutanázii obecně?

Bavíme-li se o eutanázii jako o prostředku, o který pacient požádá lékaře, aby mu pomohl ukončit život, tak tuto praxi beru jako naprosto krajní, a určitě by neměla být součástí běžné klinické praxe. Přestože se jedná o extrémní řešení, víme, že paliativní péče i přes výbornou redukci somatických potíží, psychickou podporu a spirituální, neumí zmírnit všechno především v závěru života. Proto připouštím, že pro některé pacienty, kterým paliativní péče jejich trápení ulehčit nemůže, naopak může být eutanázie tím jediným a pro mě v zásadě přijatelným řešením.

Zmínil jste paliativní péči. Mimo jiné jste známý jako průkopník paliativní medicíny v ČR. Jak je na tom v současnosti úroveň tohoto druhu léčení v tuzemsku?

Jako paliativní péči označujeme takovou komplexní péči, která se dostává pacientům s nevyléčitelným onemocněním. Nejedná se jen o jejich tělesné potíže, ale i o psychologickou a sociální stránku věci, aby ustáli tu těžkou fázi závěru života. Do jisté míry by takovou péči měl poskytovat každý lékař a každá sestra v léčebních zařízeních. Potom jsou tu ale specializovaná centra, jako je hospic, anebo dnes moderní formy paliativních konziliárních týmů v nemocnicích. Dostupnost obou typů péče je v Česku velmi nízká. Nejlépe na tom jsou lůžkové hospici, mohutně se teď rozvíjí i domácí neboli mobilní hospicová péče. Místa, kde ale nejvíce pacientů umírá, tedy v nemocnicích, je ta dostupnost poměrně nízká.

Může to být dáno celkovým nedostatkem personálu ve zdravotnictví?

Myslím, že to je dané relativní novostí celého konceptu. Paliativní péče není jen o nějakých technických fíglech, jak vyřešit bolest, ale spíš o novém stylu péče, kdy lékař nepracuje s pacientem pouze jako s nositelem diagnózy, ale jako s osobou, která má svůj životní příběh, do kterého ta nemoc vstupuje. Tento druh medicíny má podle mě ambice ovlivnit zdravotní systém týkající se ne pouze závěru života, ale i jeho průběhu. Takový individuální přístup by měl být přítomný v každé interakci lékaře s pacientem. To, že to tak není, je druhá věc.

Je možné, aby v situaci, kdy má praktický lékař průměrně přes tisíc pacientů byl takový přístup zachován?

U praktických lékařů to funguje jinak než v nemocnicích. Tam když přijde pacient s angínou to není tak, že by se lékař zabýval celou jeho osobní historií. Tyto situace mají často poměrně jednoduché řešení. Nastávají ale i chvíle, které vznikají například v souvislosti s chronickými nemocemi, kdy se člověk ocitne na křižovatce dalších postupů a zvažuje jakou léčebnou cestu jít. Tam je potom ten individuální přístup zásadně důležitý. Takový přístup by měl být přítomen při veškeré medicínské praxi. Na význam ale nabývá právě v kontextu pokročilých stádií chronických onemocnění.

Rozumím tomu tedy správně, že se paliativní medicína snaží snižovat symptomy v terminálním stádiu nemoci?

Nejenom v terminální stádiu. Aby pacienty nic nebolelo, aby se jim dobře dýchalo a měli dobrou kvalitu života, je to důležité nejen během posledních týdnů života, ale po celé jeho trvání. Samozřejmě v závěru, kdy přichází více potíží, je třeba i větší důraz na tuto péči.

Jak by vypadala taková legislativní úprava eutanázie? Na jedné straně máme například člověka v terminálním stádiu nějakého onkologického onemocnění, na straně druhé člověkA s duševní chorobu, který také zažádá o asistovanou sebevraždu.

To se dotýkáte jedné ze zásadních otázek, která se rezonuje napříč názorovým spektrem jak odpůrců eutanázie, tak jejich příznivců. Totiž jestli jsme schopni vymezit kritéria, za kterých člověk o eutanázii může žádat, a jestli jsou tyto podmínky dostatečnou ochranou proti rozšiřování nových diagnostických vstupů, ve kterých bude eutanázie přípustná.

Jak to funguje v jiných zemích?

Praxe nám říká, že tento trend skutečně existuje. Například v Belgii šlo původně výhradně o dospělé jedince, dnes i o děti a mladistvé. Kritici eutanázie toto označují za kluzký svah, kde se budou dané hranice rozšiřovat do neurčita, a že žádný zákon tomuto není schopen bezpečně zamezit. Já souhlasím s tím, že to je velké riziko. Není to věc jen legislativy, spíše kulturní. Jaké formy utrpení jsou brány jako nesnesitelné, které by měly člověka kvalifikovat k legitimitě žádosti o eutanázii. Například nedostatečně léčená těžká deprese může pacienta přivádět do stavu kdy se mu jeví život jako nesnesitelné utrpení, a kdyby měl v této fázi možnost legálně ukončit svůj život, tak by byl připraven o život člověk, který by byl při dobré léčbě za čtrnáct dní v úplně jiném stavu. U takových psychiatrických onemocnění bych byl zásadně proti, aby se v česku vůbec zvažovalo přípustná eutanázie.

Jaký převládá názor mezi lékaři? Oni jsou prakticky těmi, kteří by byli v případné exekutivní roli.

To je zajímavá otázka. V ČR neexistuje žádný výzkum, který by nám na tuto otázku odpovídal. V některých skupinách ale na toto téma děláme ankety.  Výsledky ukazují, že většina českých lékařů je proti eutanázii. Hlavní důvod není principiálně etická přípustnost eutanázie, ale spíš to, že všechny doposud diskutované zákonné úpravy předpokládaly právě lékaře jako vykonavatele. Toto je problém například i v Holandsku, kde je vážně diskutovaná otázka, kdo by měl být v této roli. Jsou země, kde je to řešeno zákazem eutanázie a povolením pouze asistované sebevraždy. To znamená že je pacientovi podána látka, ten ji ale užije sám.

Klíčová slova: Medicína, eutanazie, paliativní medicína, univerzita

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.