03.04.2015 20:12


Erika Bezdíčková prošla osvětimskou továrnou na smrt. Dnes o tom vydává svědectví

Autor: Blechová Štěpánka | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Erika Bezdíčková se narodila na počátku třicátých let. Nečekal ji přívětivý život. Ve dvanácti letech byla se svojí rodinou deportována do Osvětimi, kde přišla o všechny blízké. Putovala dohromady čtyřmi koncentračními tábory. Výčitky a otázka, proč přežila právě ona, ji neopustily dodnes.

Erika pochází ze Slovenska. „V Žilině, kde jsem se narodila, jsme s mojí rodinou žili spokojený život. Nikdy jsem se nesetkala s projevy antisemitismu až do doby, kdy začaly platit Norimberské zákony,“ vysvětluje. Nemohla chodit do školy, a tak se společně se spolužáky scházeli po bytech, kde je vyučovali židovští učitelé. Jako Židovka dokonce ani nesměla mít žádné zvíře. „Sebrali mi psa. Tehdy jsem si uvědomila, že doba je opravdu zlá. Dětí bylo čím dál míň. Z Popradu pak v roce 1942 vyslali transport židovských osmnáctiletých děvčat. Nikdo z nás netušil, že existují koncentrační tábory. Polákům, kteří utíkali do Maďarska a jiných zemí, nikdo nevěřil,“ vzpomíná.

Erika Bezdíčková. Autor: Česká televize.

Po zatčení Eriku s maminkou, babičkou a sestrou převezli do věznice. Odtud je přesunuli do sběrného tábora v Seredi. Otce později také dopadli. Při transportu do Osvětimi Erika poprvé ucítila nasládlý pach spáleného lidského masa. Jeho původ pochopila až po několika týdnech v táboře. „Po příjezdu začalo rozdělování Židů. Muži zvlášť, ženy zvlášť. Tehdy jsem tatínka viděla naposledy,“ říká. Když se jí esesák zeptal, kolik má let, držela matku za ruku. Popravdě odpověděla, že je jí třináct, ačkoli jí rodina kladla na srdce, aby lhala a vydávala se za šestnáctiletou. Jen starší šestnácti let mohli pracovat a přežít. Její sportovní postava však Němce přesvědčila o tom, že schopna práce je. Poslali ji napravo. Matka oděná do nejteplejšího oblečení působila starším dojmem. Příkaz zněl vlevo. „Dodnes si vyčítám, že jsem maminku nedržela pevněji. Pak bychom snad zůstaly spolu,“ svěřuje se.

Domy, kde Židé bydleli, byly přes noc zamknuté. Jako postele sloužily čtyři pryčny nad sebou vystlané slámou. „Ti, co spali dole, si museli zvyknout na moč, která stékala shora,“ vzpomíná Erika. V táboře fungovala tvrdá disciplína, kterou zajišťovali esesáci. Nejhorší ale byly dozorkyně z Německa a Polska. Hrdelní zločiny, za které byly většinou vězněné, jim byly odpuštěny, pokud šly pracovat do táborů. „Ten, kdo si nedal pozor a dostal se jim pod ruku, skončil všelijak,“ říká.

V Osvětimi zůstala Erika sama. Nikoho kolem sebe nepoznávala. Ujala se jí ruská partyzánka, která ztratila dceru. Tak našla Erika strážného anděla. Brzy ale i ji poslali do plynu. Erika doufala, že to pro ni také rychle skončí. „Protože maminka závodně plavala, brala mě na všechny závody a cvičení. Díky plavání jsem tak nejspíš měla tuhý kořínek a všechno nakonec zvládla,“ usuzuje.

Jednoho dne přijel muž v koženém kabátu a vybíral práceschopné lidi. „Vystoupila jsem z řady a řekla, že ještě mohu pracovat,“ vzpomíná Erika. Společně s ní naložili dalších stopadesát žen do dobytčích vagónů a odvezli je do Genshagenu. Tam stála u pásu v továrně na výrobu leteckých motorů. Ve srovnání s Osvětimí se Erika měla daleko lépe. Dostávala lepší stravu a pracovala pod střechou. To bylo v porovnání s vyhlazovacím táborem, kde neustálo pršelo, sněžilo a panovala neuvěřitelná zima, jako nebe a dudy. V továrně si také našla spřízněnou duši, kamarádku Rutku. Za oběma chodily ženy, které je lákaly v noci k sobě na lůžko. „Nechápaly jsme, co po nás chtějí,“ líčí Erika. Až posléze zjistily, že tam kromě Židů pracovali také lesby a gayové.

S přibližujícím se koncem války byli Židé posíláni na pochod smrti. „Při pochodu jsme se s děvčaty naučily, že prostřední může spát. Takto jsme se v řadě střídali a trochu si odpočaly.“ Eričině přítelkyni Rutce docházely síly. V dálce uviděly boudu. Rozhodly se, že se k ní budou plazit. Pokud je nacisté uvidí, zastřelí je. Pokud ne, přežijí. Děvčata se nepozorovaně doplazila do boudy, kde usla. Probudili je Rusové, kteří jim oznámili konec války.

Když se Erika vrátila po válce do Žiliny, zjistila, že nikdo z její rodiny ani kamarádek nepřežil. Známí, u kterých rodiče uložili cennosti, jí nic nevrátili. Roky se toulala a žila na ulici. V bratislavské židovské obci nakonec Erice zprostředkovali adoptivní rodinu ve Velké Británii. Než však stihla v roce 1948 vycestovat, nastal únor a dveře organizace, jež cestu zprostředkovávala, byly zapečetěné. Erika se posléze vdala za muže, který se s ní po několika letech kvůli jejímu židovskému původu rozvedl. Komunisté totiž nahlíželi na Židy jako na nespolehlivé. Když manžel připravil Eriku o syna, byla to pro ni další rána.

Dnes žije v brněnských Řečkovicích jako česká občanka a poskytuje svědectví o lidské krutosti na školních besedách či prostřednictvím knihy, kterou sama napsala. Má hodně dětí a vrátil se k ní od otce i syn. Když se o její početné rodině dozvěděl jeden přeživší Žid, konstatoval, že musela Hitlera opravdu rozčílit, když z jedné Židovky vzešlo tolik dalších.

Klíčová slova: holocaust, Erika Bezdíčková, koncentrační tábor, Osvětim

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.