06.03.2017 18:56


Dva roky studia v České republice mě změnily téměř k nepoznání, říká ukrajinská studentka

Autor: Klára Stráská | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Snem studentky Valerie Kovtunové pocházející z městečka poblíž Kyjeva bylo studium na jedné ze zahraničních univerzit. Přání se jí splnilo před více než dvěma lety, kdy přicestovala do České republiky. Postupně si zvykla na odlišnou kulturu, naučila se český jazyk, který nikdy dříve nestudovala a našla si nové přátele. Doufá, že časem se její rodina přestěhuje za ní. Na Ukrajinu by se už vrátit nechtěla.

Audio

    Valerie Kovtunová hovoří o nostrifikaci
         
    Autor: Klára Stráská

                                Valeria Kovtunová

 

Valerie Kovtunová začala přemýšlet o studiu v zahraničí v posledním ročníku střední školy, přestože její rodina, ani ona sama nevěřila, že by se jí to mohlo skutečně podařit. Lákala ji především vyšší kvalita vzdělání a lepší životní úroveň. Nakonec se jí sen splnil. V sedmnácti letech se přestěhovala do České republiky.

Její první kroky vedly do Prahy, kde se měla setkat se zahraničními koordinátory a dalšími studenty. Na cestě ji i s nespočtem zavazadel doprovázela její matka a otec, kteří si pro tuto příležitost vyřídili jednotýdenní vízum. „Původní plán byl takový, že hned po úvodní schůzce pojedeme všichni do Brna. To by se tam ale rodičům nesmělo tak zalíbit,“ popisuje svůj plán dívka. Nakonec zamířila do Brna jen se svými spolužáky.

Nejtěžším byl pro mladou studentku první týden. Chyběli jí její příbuzní, neuměla ani slovo česky, a navíc se nacházela v cizím městě, ve kterém se nedokázala ani zorientovat. Její koordinátor jí v tomhle směru příliš nepomohl. „Ukázali nám jen cestu z kolejí do jazykové školy a obchodu s potravinami. Asi měli dojem, že to nám pro přežití stačí,“ kroutí hlavou studentka.

Prvního půl roku se Kovtunová věnovala češtině. Naučit se cizí řeč, se kterou nikdy dříve nepřišla do styku, jí nedělalo příliš velké problémy. Říká, že právě jazyková blízkost českého a ukrajinského jazyka je jedním z hlavních důvodů, proč se velké množství mladých lidí rozhodne studovat právě v České republice. Zároveň s tím se i pomalu začala připravovat na nostrifikační zkoušky, které musí složit každý student z Ukrajiny, pokud chce dále studovat na jedné z českých vysokých škol. Napoprvé jí to ale nevyšlo. „Zjistila jsem, že mé znalosti ze školy mi ani zdaleka nestačí k tomu, abych testy složila,“ přiznává dívka.

Na zkoušku, která se skládala v češtině, si mnoho lidí přivedlo překladatele. Přestože Kovtunová napoprvé nostrifikaci nezískala, má na tlumočníky jednoznačný názor. „Lepší je se dorozumívat rukama a nohama, než si na zkoušku přivést někoho, kdo vám s tím bude pomáhat.  Zkoušející se na vás hned koukají jinak, když vidí, že se snažíte,“ říká studentka. Po roce přišla ke zkouškám znovu. Tentokrát slavila úspěch.

Rok strávila na Vysokém učení technickém a nyní již šest měsíců studuje na Veterinární fakultě. Teprve s nástupem na vysokou školu se začala stýkat i s místními studenty a rozšiřovat si svoji slovní zásobu. Ta do té doby obsahovala převážně jen fráze a slovíčka týkající se studia. „Prvních pár měsíců jsem bydlela na pokoji s jednou Ruskou. Samozřejmě jsme se česky moc nebavily. I kvůli tomu jsem vzala brigádu ve skladu, že spojím příjemné s užitečným. Dost mě překvapilo, když jsem přišla poprvé do práce a první co jsem slyšela, byla ukrajinština,“ směje se. Největší problémy jí na nové škole dělaly ústní zkoušky. Ne však z toho důvodu, který by asi člověka hned napadl. „Teprve má profesorka biologie pochopila, že za moje mlčení nemůže jazyková bariéra, nýbrž jen vrozená nesmělost,“ vysvětluje Kovtunová.

Postupem času se však dívka změnila. „Rodiče i přátelé mi říkají, že jsem teď úplně jiný člověk,“ potvrzuje studentka. Největší vliv na její proměnu mělo jednoznačně prostředí, ve kterém se nyní nachází. Říká, že Češi jsou daleko přátelštější a společenštější než lidé na Ukrajině. „Je to úplně jiný svět. Už jen ty studentské středy, kdy mladí vyráží do klubů a barů. To u nás se chodíme bavit tak maximálně jednou za měsíc a vždy jen o víkendu,“ popisuje dívka.

Už je to dva a půl roku, co se Kovtunová přestěhovala. Ne všichni její krajané tady tak dlouho vydrželi. Mnoho z nich totiž kulturní šok a odloučení od rodiny nezvládlo a odcestovalo zpět do rodné země. Mladá dívka by si však ráda po získání diplomu našla práci tady. Na Ukrajinu by se vrátila jen kvůli rodině. „Mít tu alespoň jednoho blízkého člověka, bylo by mé rozhodování o poznání snazší,“ dodává Kovtunová.

Klíčová slova: studentka, story, Ukrajina

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.