10.04.2017 21:40


Duševních onemocnění se nemusíme bát, říká studentka psychologie

Autor: Marta Svačinová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Nevypusť duši je kampaň založená studentkami z Brna, Prahy a Olomouce. Zaměřují se především na duševní zdraví a rozvoj individuální péče o něj, pořádají workshopy ve školách i firmách a snaží se svůj relativně malý tým rozšířit o další dobrovolníky. Kampaň představily například na psychologické konferenci Diagnóza strach na přelomu března a dubna v Brně. Lucie Kučerová v kampani působí téměř od jejího založení. Nyní v ní má mimo jiné i seriál zaměřený na duševní hygienu.

Lucie Kučerová je Brňačka studující druhým rokem magisterskou psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Foto: Marta Svačinová.

Je dobré se něčeho bát?

Myslím si, že je to přirozené. Není člověk, který by se nebál ničeho. Některé obavy jsou přirozené a mohou nám zachránit život. Nebylo by dobré, kdybychom stáli na okraji propasti a strach necítili.

Je podle vás dobré strach násilně překonávat? Když se někdo bojí pavouků, jít do zverimexu a koupit si tarantuli?

Teď nám jeden odborník na semináři říkal, že se sice skoro všichni bojí pavouků, ale za celou svoji kariéru se s arachnofobií téměř nesetkal. Je to něco, co člověk dokáže překousnout, zavolat manžela nebo zabít smetákem. Strach se stane problémem ve chvíli, kdy začne ovládat a komplikovat náš život. Takovou situaci je třeba řešit. Nicméně není třeba se stydět, každý se něčeho bojí.

Souvisí téma kampaně Nevypusť duši s tématem psychologické konference Diagnóza strach?

Můj příspěvek se strachem úplně nesouvisel, protože jsem jej měla ve studentské sekci. Kolegyně Lucka Peřinová měla přednášku k strachu o blízkého. Jak mu pomoct, co můžu udělat, když vidím, že má nějaké psychické problémy a mám o něj strach. Druhý typ strachu, který s tím souvisí, je stigma, které v naší společnosti ještě pořád přetrvává. Podle průzkumů se opravdu velké procento Čechů duševně nemocných bojí, jsme na tom hůře než v Británii a jiných zemích.

Jak by se lidi měli chovat k duševně nemocným? Jako k normálnímu člověku?

Je dobré projevit o toho člověka zájem, ukázat mu, že se ho nebojíme. Zeptat se ho, jak mu je. Zajímat se o to, jak mu můžeme pomoci, pokud je na tom špatně. Když se nám chce svěřit, měli bychom ho vyslechnout a odpustit si dobře míněné rady, že by například měl jíst více zeleniny nebo cvičit.

Měli bychom přehlížet jeho onemocnění?

Duševní onemocnění je téma, o kterém ne každý chce mluvit. Není dobré z nemocného tahat, co přesně mu je. Ale není třeba se bát být s ním v kontaktu. Naprostá většina případů jakýchkoliv duševních onemocnění není nebezpečná, nemusíme se těch lidí bát. 

Na konferenci jste měli stánek. O co tam konkrétně šlo?

Propagovali jsme naši kampaň Nevypusť duši. Chtěli jsme o sobě dát vědět, oslovit studenty psychologie, kterých tam bylo hodně a zaujmout k potenciální spolupráci. Celkem se nám to rozjíždí a náš tým je občas docela vytížený. Tak nabízíme spolupráci i v rámci praxe, kterou jsme schopni studentům potvrdit. Můžou být odkudkoliv z České republiky. Uvítáme, když budou z jiných měst, než je Praha, Brno, Ostrava. Nedávno se k nám přidal první kluk a rádi bychom byli víc genderově vyvážení.

Členové vaší kampaně jsou jen z těchto měst?

Jsme poměrně malý tým, hlavně z Prahy a Brna. Sháníme proto lidi i z jiných měst, abychom se dostali i do jiných oblastí. Přijde nám důležité šířit téma duševního zdraví, o kterém se na českých školách moc nemluví. Často pak nikdo neví, jak se k duševně nemocnému žákovi chovat nebo jak problém poznat. Nejde o neochotu, ale neznalost. Proto se naši kampaň snažíme rozšířit do škol, o tomto tématu je třeba mluvit.

Jezdíte na základní školy nebo na střední?

Spíše se soustředíme na střední školy.

Pracujete v Brně či po celé republice?

Měli jsme nějaké pilotní workshopy, zkoušeli jsme, co nám funguje a co ne. Na základě zkušenosti z těchto workshopů jsme vytvořili programy pro školy, se kterými bychom rádi oslovili školy po celém Česku, tohle téma se týká všech.

Patří vaše kampaň pod nějakou fakultu?

Nefungujeme pod žádnou fakultou. Kampaň založily dvě slečny. S nápadem přišla Terka Růžičková a Maruška Salomonová, které studovaly v Anglii a měly nějakou vlastní zkušenost. Terka v Anglii pořád studuje a otevřeně mluví a píše i na stránkách kampaně. Inspirovaly se zahraničními kampaněmi, jako například kampaněmi o duševním zdraví z Anglie, a chtěly něco podobného nabídnout i lidem v Čechách. 

Jak dlouho fungujete?

Asi rok a půl. Na facebooku jsme začaly v listopadu 2015.

Jak dlouho vaše kampaň potrvá?

Máme pocit, že se to rozjíždí, že se nám teď daří. Všechny nás to zatím baví. Myslíme si, že je důležité o tomto tématu mluvit. Chceme náš tým zvětšit. Ale samozřejmě nelze přesně říct, jak to bude. Máme zatím spoustu témat, kterým by bylo možné se věnovat. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží.

Máte každá nějakou speciální oblast, které se věnujete?

Maruška je naše hlavní tahounka, má na starosti hlavně organizační věci, komunikuje s různými institucemi, se kterými spolupracujeme. Já mám momentálně na starost seriál Duševní hygiena, který zveřejňujeme tak jednou, dvakrát za měsíc. Na spoustě věcí spolupracujeme. Obvykle se domlouváme podle toho, jak máme čas. Všechny to děláme dobrovolně mezi prací a školou, občas je potřeba si pomoct navzájem.

Kdy jste se do kampaně přidala vy? Hned ze začátku?

Ano, od začátku. Přiznám se ale, že první rok jsem se nezapojovala tolik jako teď. Zrovna jsem začínala magisterské studium, neměla jsem tolik času, kolik bych ráda.

Hlavní cílovou skupinou vaší kampaně jsou děti?

Teď je hrozně těžké říct, co je naše cílová skupina. Na facebooku nás sledují lidé všech věkových kategorií. Takže si myslím, že to děláme pro všechny. Ale workshopy teď chceme dělat hlavně ve školách a taky ve firmách.

Vždy nejde poznat, že je druhý duševně nemocný, ani já sama to na sobě nemusím poznat. Když mám podezření, že mám já nebo můj blízký nějakou psychickou poruchu, mám hned vyhledat pomoc odborníka?

To je celkem těžká otázka. Určitě je dobré vyhledat odbornou pomoc ve chvíli, kdy mi to buď začne opravdu vadit, cítím se dlouhodobě zle nebo to třeba hodně výrazně omezuje můj každodenní život. Možnosti jsou různé, pro každého je vhodné něco jiného a každý preferuje jiný typ pomoci. Někdo preferuje psychologa, někdo si zajde do poradny, koupí si knížku. Ne každý se třeba cítí na to jít někam osobně a raději vyhledá internetovou poradnu.

Může diagnóza nebo psycholog přihoršit?

To je asi hodně individuální, závisí to na kvalitě odborníka. Bohužel v psychoterapii není vždycky záruka, že je dotyčný kvalitní terapeut. Lidi jsou různí, interakce s konkrétním člověkem vždycky na každého působí trochu jinak. I když je odborník, někomu sedne a někomu ne. Což platí i o poradcích, psycholozích a psychiatrech, kdy se jedná o odborníka, ale někomu prostě nesedne jako člověk, což snižuje účinek terapie. Pak je ještě možnost, kdy ten člověk není úplně odborník a pracuje špatně.

Jak se pozná, že pracuje špatně?

V psychoterapii může být podezřelou známkou, když nabízí rychlé, drahé, zaručeně efektivní služby. Takové to „za víkend a za deset tisíc vás zbavím všech vašich problémů nějakým magnetem na hlavu". Využívají toho, že lidé jsou zoufalí a dají spoustu peněz za něco, co je „rychle a účinně zbaví problémů". Myslím si, že jednou ze známek dobré terapie je to, že počítá i s tím, že se to nemusí povést. Je potřeba podívat se, jestli ti lidé mají vzdělání v nějaké sociální oblasti, ideálně v psychologii, a jestli mají psychoterapeutický výcvik.

Je tedy lepší vyzkoušet více terapeutů a najít toho, který je pro nás ideální?

Určitě je lepší zkusit někoho jiného, když člověku terapeut nesedne, z nějakého důvodu se u něj necítí dobře. Stává se to a je důležité nenechat se odradit. Prostě stane se, že člověku nesedne terapeut hned na první pokus. Chápu, že v situaci, kdy člověku není dobře, může být hledání trochu frustrující, ale vyplatí se.

Jak se vůbec hledá terapeut? Poradí mi s tím praktický lékař?

Pacienti mohou navštívit klinického psychologa či psychologa se soukromou praxí. Hodně záleží na tom, jestli se člověk sám rozhodne jít za psychologem nebo psychoterapeutem. Možnosti si může najít na internetu. Soukromí psychologové jsou obvykle placení, kliničtí psychologové jsou hrazeni pojišťovnou a často dělají poradenství. Ke klinickému psychologovi je třeba doporučení od doktora. Nemusí se to platit, ale někdy je nevýhodou, že je na tyhle psychology delší čekací doba. Často nemají volno hned, když to člověk potřebuje. 

Liší se nějak kvalita klinických a soukromých psychologů?

Klinický psycholog znamená minimálně to, že má atestaci v klinické psychologii, šest let po vysoké škole, podobně jako doktoři. Což znamená, že ten člověk má potvrzení, že prošel procesem, ze kterého načerpal nějaké znalosti. To je určitá známka kvality, ale terapii můžou oba ty typy dělat stejně dobře, někdy i stejně špatně. Terapie není úplně závislá na klinice. Je to trošku jiný způsob práce.

Co si vůbec představit pod pojmem duševní zdraví?

Já bych řekla, že to je stav, kdy se člověk cítí dobře, v pohodě, vyrovnaný, klidný, má radost z některých věcí, má pocit smyslu v životě. Ne že by člověk neměl žádné problémy, spíš ho nepříjemné věci tolik nepohlcují, dobře se vyrovnává s nepříjemnými situacemi.

Má to vliv na tělesné zdraví? 

Určitě je to hodně propojené. Ne každý to uznává, ale já tomu věřím stoprocentně. Spousta psychických věcí je propojená s tělem a naopak. Takže když se člověk cítí duševně špatně, může mít nějaké tělesné problémy. Ne vždycky si ale člověk uvědomí, že to může být i z toho. Potvrdit to ale moc nejde.

Takže kdybych byla tělesně nemocná, může to značit nějaké duševní problémy?

Může. Ale není dobré lidem říkat „jo, to máš z toho stresu“, obviňovat je. Jsou věci, které souvisí s tělesným zdravím, na které ta psychika nemá takový vliv. Určitě by to ty lidi nemělo odrazovat od toho, aby vyhledali lékařskou pomoc. Spíš by se měli snažit sledovat na sobě, jestli tělesné projevy nějak nesouvisí s tím, co se děje v životě. Tomuto propojení se říká psychosomatika, nebo psychosomatické onemocnění. V každém případě ale doporučuji konzultovat tělesné obtíže s lékařem. Spíš jde o to, že doktoři ne vždycky poukážou, že by to mohlo být ono. Občas mají tendenci psychologii podceňovat. Přitom by všichni pracovníci v této oblasti měli spolupracovat.

Platí, že když je někdo v duševní pohodě, tak se bude rychleji léčit?

Ano, ale není to podmínka. Celkově je tato oblast psychiky a duševního zdraví taková hodně individuální a neexistuje pravidlo, jak to funguje. Nejde něco takového zobecňovat.

Je nějaká činnost, kterou můžu dělat každý den pro to své duševní zdraví, aniž bych vyhledala nějakou odbornou pomoc?

Takových věcí je mnoho. Snažíme se v kampani nedávat úplně konkrétní rady, i když uvádíme nějaké tipy. Hlavně bychom chtěli, aby se lidi věnovali tomu, jak to mají oni a co potřebují. Každému může vylepšit den něco jiného. Protože každý žijeme úplně jiný život, je potřeba, aby si každý sám našel, co mu pomáhá. Může to být úplně cokoliv. Doufáme, že si lidé vyberou alespoň nějaké z našich tipů, které jim budou vyhovovat. Pro někoho to může být třeba dortík po obědě, pro někoho jóga po ránu, pro jiného večerní sledování televize. Každý by měl zjistit, co pomáhá jemu.

Může k duševní pohodě pomoct třeba zdravá strava?

Určitě. Výživa má samozřejmě na duševní zdraví opravdu velký vliv. Propojení tam určitě je. Když jíme dobré věci, pomáhá to i našemu mozku. Na druhou stranu by se s tím člověk neměl zbytečně trápit. Někomu to přijde přirozené, rád se jídlem zabývá, ale někdo na to třeba nemá čas, nebo mu to moc nesedí. 

Co je dobré dělat nad rámec těchto aktivit? Chodit na nějaké terapie? Když se člověk necítí nemocně, ale ani zdravě, co má dělat?

Trochu to stáhnu k té své přednášce z konference.  Co si myslím, že duševnímu zdraví pomáhá, je poznání a stanovení si vlastních hranic. Nejsou to žádná pravidla, spíš prostě poznat, co mě třeba vyčerpává, co mě štve, co mě dlouhodobě dráždí. Rozpoznat, co už je za těmi mými hranicemi, že mi do nich někdo leze nebo mám moc práce a to mi bere veškerý osobní život. Rozpoznat, co mi vyhovuje, co ještě skousnu a co už nechci, co mi dělá zle. Toho se držet, špatné od sebe a to dobré pouštět dovnitř.

Když má někdo náročnou práci, může se tomu stresu nějak vyhnout, aniž by z té práce musel nutně odejít?

To nelze jasně říct. Souvisí to s hodnotami konkrétního člověka. Pokud je pro něho práce důležitá, dá se aplikovat nějaká duševní hygiena, která se stresem pomáhá. Jsou to třeba zásady spánku, výživy, pohybu. Souvisí to i se vztahy na pracovišti. Duševní hygiena není omezená jen na práci, ale na celý život. Člověk musí sám zjistit, co by mu pomohlo. Je to dost individuální, někdo si může otevřít okno nebo koupit kytku, dát barevnou židli. Záleží na konkrétní situaci, ale člověk si může často pomoct jen tím, že se trochu zamyslí, co by v danou chvíli potřeboval a co by šlo udělat. Někdy stačí úplná maličkost. Jen si to musíme uvědomit.

Kde můžu najít tipy co dělat, když mě to nenapadne samotnou?

Může to být nějaké odborné poradenství, psychoterapeut. K terapeutovi není třeba chodit s vážným problémem. Stačí, že je to pro toho člověka důležité, může zajít za terapeutem a říct mu, že by se chtěl naučit, jak se má o svoji psychiku starat. Existují knížky, v nichž se o tomto tématu píše. Je také spousta článků na internetu, i když jsou často v angličtině. My se je snažíme v kampani to překládat, dávat tipy na nějaké české věci. Je možné sledovat například naši kampaň Nevypusť duši, tam máme nějaké tipy, jak pečovat o duševní zdraví. 

Je dobré za každou cenu myslet pozitivně, jak se teď všude říká? Nezpůsobím si tím ještě víc problémů, když to v sobě nahromadím?

Nechci říkat, co je lepší. Nicméně si nemyslím, že by člověk měl ignorovat, jak se cítí, a za každou cenu myslet pozitivně. Měli bychom vnímat, co potřebujeme. Je lepší nechat na sebe emoci působit a vypořádat se s ní než předstírat, že neexistuje. Když je nám špatně, je nám špatně, není dobré předstírat opak. Samozřejmě se stává, že společnost člověka často nutí, aby se přetvařoval. Jen je třeba dát si pozor, aby nás ty negativní emoce nepohltily úplně, proto někdy pomáhá vzpomínat na dobré věci, které se během dne staly.

Je něco, co pro své duševní zdraví děláte vy sama každý den?

Podobné otázky mě vždycky přimějí se zamyslet, jak na tom sama vlastně jsem. Snažím se dostatečně spát a jíst. Ráda jím, tak se odměňuji i dortíčky a dobrou kávou. Také si užívám kontakt s přírodou, když vidím květy nebo zvířata. Bohužel se k tomu nedostanu tak často, život v Brně mi to nedovoluje tak často, jak bych chtěla. Je pro mě důležité udělat si čas na odpočinek u seriálu nebo se věnovat příteli. Taky se snažím střídat zájmy a nenechat se pohltit psychologií.

Chtěla jste se psychologii věnovat vždycky?

Dostávala jsem se k tomu postupně. Když jsem se hlásila ze střední na Fakultu sociálních studií tak jsem chtěla pracovat s lidmi. Vybrala jsem si psychologii a sociologii. Představu jsem o tom oboru moc neměla, vztah jsem si k němu vytvářela postupně. Mám profilaci na klinickou psychologii a psychologické poradenství, které mě celkem oslovilo. Nejblíže mi je asi psychoterapie, té bych se chtěla věnovat.

 

Lucie Kučerová je Brňačka studující druhým rokem magisterskou psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Profiluje se na psychoterapii a klinickou psychologii. Je členkou realizačního týmu kampaně Nevypusť duši, kde působí téměř od jejího založení.

Klíčová slova: psychologie, psychoterapie, duševní hygiena, psychické onemocnění

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.