05.05.2015 18:00


Drážní odysea

Autor: Pešinová Zuzana | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Vlaková doprava je častou součástí života lidí. Vagon je prostor, kde je možné pracovat i relaxovat, ale také místo mnoha zajímavých a nečekaných událostí. Vlak je vlastně svět – jen v menším měřítku.

Vlakem jezdím ráda a jezdím jím často. Dvakrát denně, pondělí, úterý, čtvrtek, občas i ve středu, pátek a sobotu. Máloco mě díky tomu překvapí. Už vím, že pět minut neznamená nic, že kapky stékající po okně proti směru pohybu lokomotivy, jsou zdrojem převratných filosofických úvah a že elektrické zásuvky s oblibou mívají v tunelech umístěných mezi bodem B1 a bodem B2 pravidelnou pracovní přestávku a tedy se nevyplatí na ně ve zmíněném úseku spoléhat. Také, že nemá cenu hádat se s Němkou umíněně mávající místenkou, přestože je v kupé spousta dalších míst k sezení, a že nejhlučnější část mezinárodní vlakové soupravy se zaručeně nachází v tichém oddíle. Vše zvládám s kamennou tváří, a když se situace přiostří, sháním se po úsměvu.

Zuzana Pešinová (foto: Lubomír Dohnal)Naučila jsem se, že je absolutně zbytečné znepokojovat se kvůli narůstajícímu zpoždění. Zkouška trpělivosti je pak často zahájena v momentě, kdy trčíte na nádraží a číslo zapsané v příslušné kolonce na tabuli odjezdů v hale se drze přibližuje hodnotě Kristových let. Ve skutečnosti i třicet minut ještě ujde, a ani poté nesmí cestující člověk ztrácet naději, neboť většina spojů se opakuje v hodinových intervalech. Pokud se tedy trať nestala vlivem závady nepropustnou, očekávaný vlak se dříve či později do stanice dostaví, nebo přijedou jiné a není zcela vyloučeno, že pojedou na čas. Žádný důvod, proč se stresovat. V případě, že na včasném dosažení místa určení závisí něčí život nebo dokonce vaše kariéra, snadno od průvodčího získáte omluvný list.

Nedávno mé nervy nezachránil před pocucháním ani tento poctivý několikaletý výcvik. Zatímco je snadné (a pro klid duše nezbytné) naučit se počítat s chybami v systému, ne nadarmo vznikla průpovídka o tom, že neštěstí obvykle nepodniká turistické výpravy do výše položených oblastí, ale chodí po lidech.

Studijní povinnosti mě vyhnaly na dálný západ. Cesta vlakem „ku Praze“ neskýtala žádné neobvyklé komplikace – jen stávkující zásuvky, rozbitá čidla posuvných dveří a podobně. Při návratu to bylo něco jiného. Do kupé, v němž kromě mě do té chvíle nikdo neseděl, se o dřevěné holi přiloudal starý pán v kostkovaném saku. Na poslední chvíli přispěchala ještě mladší paní, ale její přítomnost je méně podstatná, neboť směřovala pouze do Kolína.

Muž se tázal, zda alespoň jedna z přítomných dam vystupuje v Pardubicích, případně, zda nejedeme ještě dále. Nemělo smysl zapírat. Jednak proto, že je mi krajně nepříjemné, mohu-li být přistižena při lži, jednak proto, že jsem už zvyklá hlídat věci lidem, v nichž (kdovíproč) vzbuzuji důvěru. Zdráhavě jsem připustila, že vlak opustím až později. „Často zaspím, mohla byste mě před Pardubicemi vzbudit?“ Zaskočení. Interkom, jenž by oznámil blížící se stanici, samozřejmě nefungoval a za okýnkem se odvíjela krajina zahalená neprostupnou tmou. „Nevím, jestli odhadnu správný čas. Obvykle tudy nejezdím“ připustila jsem hrdá na svou upřímnost. Nevěřil mi. „Když to přejedu, dostanete mě na starost.“ Mé rty se pokusily o úsměv.

Nejsem zběhlá ve zdvořilostních dialozích. Nenacházím správná slova, koktám. Něco mi však říkalo, že vyhrožovat člověku, kterého žádáte o pomoc, není úplně podle bontonu. Představila jsem si, jak spolu se zmíněním mužem stojím na nádraží v České Třebové a snažím se jej expedovat zpět na vlastní náklady a jako nežádoucí zásilku. Úzkost a beznaděj. Následující hodinu jsem se snažila ze známých časových údajů (včetně zhruba patnáctiminutového zpoždění, na něž nás upozornil průvodčí) vydedukovat čas příjezdu do Pardubic.

Naštěstí! Na základě nejistého vystupování pozbyla má osoba prvotní důvěryhodnosti. Stařík po celou dobu nezamhouřil jediné oko a před Pardubicemi se zvedl a poslušně zmizel z mého života. A pak že nezvládne vystoupit sám! Někteří lidé dokáží nemožné, stačí je jen trochu postrčit.

Po zbytek cesty jsem uvažovala, zda bych svůj osud dala všanc cizímu člověku v případě, že by mi zbývaly další mnohem důstojnější způsoby, jak situaci vyřešit – například možnost neoslovovat neznámé lidi. Nedala. Nerada pokládám byť jen zdánlivě zbytečné otázky, jen nerada otravuju někoho, kdo se nezajímá. Když mluvím, zadrhávám se, koktám, ztrapňuji se. Jestli existuje nějaký univerzální žurnalistický typ, s oblibou prohlašuji, že já jím rozhodně nejsem. Ale snažím se. Onehdy mě osvítila převratná myšlenka: Dokud vím, že bojuji, neprohrávám. Prý už to někdo řekl, ale nevadí. Naskočila jsem do vlaku a ten se – věrný své přirozenosti – rozjel. Můžu seskočit, nic mi nebrání, modřin se už dávno nebojím, ale neudělám to. Mám jedoucí vlaky ráda a bojuji.

Klíčová slova: fejeton, život, vlak, žurnalistika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.