02.05.2017 23:49


Dosáhne hokejová reprezentace po čtyřech letech na medaili? Kádr na to má

Autor: Pavel Podešva | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Čtyři roky. Tak dlouho čeká česká hokejová reprezentace na medaili z velké hokejové akce. Posledního úspěchu národní tým dosáhl na mistrovství světa ve Švédsku a Finsku v roce 2012, kdy pod vedením tehdejšího trenéra Aloise Hadamczika skončil na třetím místě. Od té doby hokejisté ze srdce Evropy byli dvakrát čtvrtí a dvakrát dostali stopku ve čtvrtfinále. Ukončit nejdelší čekání na medaili v historii samostatného českého hokeje se nyní pokusí ve Francii a Německu.

Je začátek května, což v České republice znamená sedmnáct dní instantního vlastenectví. Lidé se obléknou do dresů, potřou si obličeje národními barvami a stanou se hokejovými experty. Ti nejzarytější patrioti dají najevo svou lásku k vlasti vlaječkou vyvěšenou na autě. Všichni se pak sejdou v hospodách a barech a poženou české hokejisty za vítězstvím. Tedy pokud budou vyhrávat. Mistrovství světa v ledním hokeji 2017 ve Francii a Německu začíná v pátek 5. května a na rozdíl od minulých let projevuje veřejnost vůči české reprezentaci spíše známky optimismu než skepse. A oprávněně, neboť soupiska národního týmu skutečně vypadá, že by mohla ukončit čtyřleté čekání na medaili.

Mix střelců, hračičků i bojovníků

Jednou z největších slabin české hokejové reprezentace poslední doby byla střelecká nemohoucnost. V zápasech národního týmu padalo do sítě soupeřů opravdu málo branek. Vždyť za pět let dokázal nároďák na velkém turnaji překonat proti silnějším týmům hranici čtyř gólů pouze dvakrát, z toho jednou až po nájezdech. Češi se trápili. Přestože za zápas vypálili obrovský počet ran, na každý gól se nadřeli. Zkrátka chyběl střelec.

Soupiska i přípravné zápasy však dokazují, že současný tým o střelce nouzi mít nebude. Především trojice Jakub Voráček, Tomáš Plekanec a David Pastrňák budí svou útočnou silou respekt. Voráček letos v základní části NHL nasbíral dvaašedesát kanadských bodů. Ještě lépe na tom je dvacetiletý Pastrňák, který získal pětasedmdesát bodů a s počtem sedmatřiceti gólů patřil mezi desítku nejlepších střelců NHL. O něco hůř je na tom Plekanec, který, co se produktivity týče, zažil nejhorší sezonu od roku 2011. Na vině ale není pokles formy, nýbrž nová role bránícího útočníka, kterou centr Montrealu Canadiens v týmu dostal. Přenesou-li si tito tři formu z ligy na mistrovství světa, nebude o gólové hody nouze.

Většinu útočníků však tvoří hokejisté působící v Evropě. Soudě dle výkonů v přípravě i klubech svou kvalitu mají a dokáží konkurovat světové špičce. Například Jan Kovář vyhrál kanadské bodování play off ruské KHL a stálice jako Roman Červenka mnohokrát dokázaly, že v reprezentaci odehrají své. Českému útoku nechybí ani výteční a přesní střelci z větších vzdáleností. Rána z hole takového Michala Řepíka vždy zvedá komentátory se židlí, což národní tým využije zejména v přesilových hrách. Na soupisce figurují i hračičkové, na které se trenér může spolehnout v případě samostatných nájezdů. Robin Hanzl již mnohokrát předvedl, že má ruce ze zlata. Nouze není ani o bojovníky, kteří nevypustí žádný střet a svou houževnatostí dokáží strhnout celý tým.

Takto pestrý a vyvážený útok česká reprezentace neměla již dlouhá léta a jakmile si hráči z NHL zvyknou na široké kluziště, budou zdrojem nočních můr všech obránců.

Konstruktivní i tvrdé zadní řady

Problémy s produktivitou českého nároďáku samozřejmě nelze házet pouze na útočníky, neboť obrana je v moderním hokeji základ kvalitního útoku. Obránci již dávno nejsou za hromotluky, kteří mají víc zubů než mozkových buněk, a jejich práce netkví pouze v čištění prostoru před gólmanem. Kvalitní bek dnes musí být jak tvrdý, tak především konstruktivní – musí umět bruslit, založit útok, rozehrát, uklidnit situaci, podržet puk a tvrdě vystřelit.

Přesně takoví obránci českému týmu poslední roky chyběli. Reprezentace se nacházela v situaci, kdy musela spoléhat buď na veterány jako Židlický, nebo na mladé hráče typu Šimek a Jeřábek. Mezi těmito generacemi zela propast, kdy zkrátka nebylo kde brát. To bylo před pár lety, dnes tito – sice stále mladí, ale už zkušenější – beci dospěli a jejich klubové i reprezentační výkony naznačují, že se s nimi musí počítat. Což dokazuje i zájem ze strany klubů z NHL.

Pokud je předností útoku vyváženost jednotlivých hráčských typů, o obráncích to platí dvojnásob. V týmu se nachází dva beci z NHL – Radko Gudas a Michal Kempný - přičemž oba za poslední sezónu výkonnostně vyrostli. Gudas si zakládá především na tvrdé hře, za což také často okupuje trestnou lavici. Avšak v uplynulé sezóně zapracoval i na střelbě a technice a stal se tak jedním ze základních kamenů obrany Philadelphie Flyers. Jeho prací sice stále bude bránit prostor před brankou, blokovat střely a snažit se, aby to protivníky bolelo, nicméně trenéři se na něj mohou spolehnout i jako na beka, který umí vyvést puk, založit akci a vystřelit.

Druhou akvizicí z NHL je Michal Kempný, který prožil poměrně úspěšnou premiérovou sezonu v dresu Chicaga Blackhawks. Kempný je právě ten druh obránce, který český nároďáku postrádal – konstruktivní, tvořivý, s dělovou střelou z příklepu. A díky působení v nejlepší lize světa se zlepšil jeho postřeh, bruslení a rychlost rozhodování, takže už nedělá tolik chyb.

Ani evropští hráči za svými zámořskými kolegy nezaostávají. Například Jakub Jeřábek, který 1. května podepsal nováčkovský kontrakt s Montrealem Canadiens, byl pátým nejproduktivnějším bekem KHL a Radim Šimek měl lví podíl na loňském úspěchu Liberce. Oba jsou to takticky vyspělí obránci, obětaví, silní na puku a schopní tvrdě a přesně vystřelit. Za zmínku sotjí i fazóna Jakuba Krejčíka, který si do reprezentace přenesl výtečnou formu z mistrovské Komety Brno.

Neprostupná zeď nebo cedník?

Pod největší úspěchy české hokejové reprezentace se vždy podepisovali brankáři. Zde také vězí jak největší možná slabina, tak i přednost českého národního týmu. Brankářská trojice sestává ze jmen Dominik Furch, Pavel Francouz a Petr Mrázek, přičemž jedničkou bude nejspíš gólman Detroitu Mrázek.

S Petrem Mrázkem je to jako na houpačce. Na jednu stranu umí vychytat týmu výhru v podstatě sám, zvládá pokrýt neuvěřitelné množství střel a předvádí akrobatické zákroky. To dokazují i výběry nejlepších akcí z NHL, v nichž Mrázek často figuruje. Na druhou stranu, když nemá zrovna den, pustí za záda i zdánlivě neškodné pokusy. Nevyrovnanost Mrázkových výkonů také zapříčinila, že se o post brankářské jedničky Detroitu přetahoval s Jimmym Howardem. Může se zdát, že takový brankář není pro turnaj jako je mistrovství světa úplně vhodný, nicméně Mrázka zdobí vysoká psychická odolnost. Ani nějaký ten ušmudlaný gól jej nevyvede z míry a chytal-li jednu třetinu špatně, v žádném případě to neznamená, že tak bude chytat celé utkání.

Mrázkovi budou krýt záda Pavel Francouz a Dominik Furch. Oba to jsou kvalitní gólmani s pevnou pozicí ve svých klubech a umí podat skvělé výkony. Kvalit Mrázka - když má den - ale nedosahují.

Vzato kolem a kolem

Trenérovi Josefu Jandačovi se podařilo poskládat vyvážený tým, který kloubí dravé mládí i zkušenost. Hvězdy i bojovníky. Dříče i hračičky. Avšak na turnaji o formátu mistrovství světa jen jména výsledek nedělají. Důležitější bývá parta a pohoda v kabině. A samozřejmě také štěstí, neboť o úspěchu a neúspěchu rozhoduje jediný zápas – čtvrtfinále.

Z textu by se mohlo zdát, že Česká republika patří k největším favoritům. Nikoli. Nároďák sice disponuje nejlepším kádrem za poslední léta a má reálnou šanci uhrát dobrý výsledek, favorité jsou ale trochu jinde. A počítat se musí i s houževnatými Švýcary a bojovnými Němci, kteří chtějí na domácím šampionátu konečně udělat medaili.

Podle jmen jsou druhými největšími aspiranty na titul Švédové, kteří si po loňském nepodařeném turnaji budou chtít napravit renomé. Dalším týmem mířícím na nejvyšší příčky jsou Rusové, u nichž je v podstatě jedno, s jakým kádrem přijedou. Vždy budou silní. O něco slabší se letos jeví Finsko, jejichž případný úspěch by byl spíše překvapením. Američané jsou již tradičně nevypočitatelní.

No a pak je tu Kanada. Tým, jemuž dorostla generace, která udává trendy a pevnou rukou vládne světovému hokeji. Kanaďané již nejsou prasata, která umí soupeře pouze zmlátit, zranit, narazit na mantinel a přetlačit v brankovišti. Současní hráči javorového listu se vyznačují skvělým bruslením, technikou i hokejovým myšlením a své soupeře přehrávají rozdílem dvou tříd, jedno o koho jde.

Nicméně i Kanada se dá porazit, nedá se však porážet. A ačkoli letos nemají tak silný tým jako v předešlých dvou letech, stále platí za největší favority mistrovství světa 2017 v Německu a Francii.

Klíčová slova: MS v hokeji 2017, KHL, NHL, česká hokejové reprezentace

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.