11.05.2014 23:25


Domove, sladký domove

Autor: Barbora Božková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Je jaro, slunce svítí, ptáci zpívají, vzduch příjemně voní kvetoucími stromy a rostlinami. Příroda jako by se po zimě radovala z toho, že se může zelenat a plodit nový život. Pro nevyléčitelně nemocné či umírající lidi ale může být i takto krásné období tím nejsmutnějším v životě – obzvlášť když kouzla přírody pozorují skrz okno nemocničního pokoje. Valná většina z nich by přitom poslední dny života nejradši trávila se svými blízkými v domácím prostředí.

Z téměř tři roky starého výzkumu veřejného mínění agentury STEM/MARK pro hospicové občanské sdružení Cesta domů vyplývá, že osmasedmdesát procent lidí v Česku by chtělo umírat doma. Devětašedesát procent lidí by chtělo být na konci svého života obklopeno rodinou. Bezmála polovina dotazovaných by si přála mít po svém boku partnera a pouze pět procent lidí by chtělo umírat pod lékařským dohledem.

Ve skutečnosti ovšem většinu umírajících čeká právě takzvaná institucionalizovaná smrt, tedy odchod ze života v některém z léčebných či sociálních zařízení. Po své smrti se tak stanou jen dalším číslem na seznamu, vykazovaným některým z ústavů.

Z dat Ústavu zdravotnických údajů a statistiky vyplývá, že v roce 2012 zemřelo v České republice celkem 108 189 osob. Z celkového počtu zemřely celé tři čtvrtiny, to znamená 73,9 procent lidí, právě institucializovanou smrtí. Pro srovnání, pouhých jednadvacet procent lidí pak zemřelo v domácím prostředí.

Zajímavé je i zjištění, kolik procent umírajících zemřelo ve kterém typu zařízení. V nemocnici zemřelo téměř šedesát procent osob. Jeden z deseti pacientů zemřel v léčebně dlouhodobě nemocných. Tam se většinou umisťují starší lidé, kteří nepotřebují akutní lékařskou pomoc, jejich nemoc ovšem není léčitelná. Cynik by dodal, že se vlastně jedná o odkladiště nepotřebných nemocných. Přes šest procent lidí zemřelo před dvěma lety v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením a dalších sociálních zařízeních. 

Barbora Božková. Foto: Marie KepertováAč stále ještě nemáme k dispozici statistická data za minulý rok, můžeme předpokládat, že čísla budou relativně podobná. Myšlení lidí se však v tomto ohledu začíná měnit, což dokládají i  výsledky výzkumu zpracovaného pro sdružení Cesta domů. Otázka kvality konce lidského života se tak konečně pomalu ale jistě dostává do popředí veřejné debaty.

Výzkum agentury STEM/MARK dokonce odhalil velmi povzbudivou informaci, a sice že až  osmdesát osm procent dotazovaných je ochotno starat se o své blízké až do konce. Ani zdravotníci nemají podle tohoto průzkumu problém s tím, že by většina nemocných mohla umírat doma – devět z deseti dotázaných uvedlo, že domácí prostředí považují za nejlepší místo pro umírající pacienty. Mezi zdravotníky, pacienty a jejich blízkými tedy panuje shoda o ideálním prostředí pro důstojný odchod člověka. Proč tedy statistika i realita mluví o opaku?  

Faktem je, že smrt a umírání jsou pro většinu populace stále tabu. Sedmdesát sedm procent populace a devadesát procent zdravotníků si myslí, že se o umírání a konci života nemluví ve společnosti dostatečně. Lidé se pak v souvislosti s umíráním bojí především bolesti a ztráty důstojnosti či sobestačnosti. Podobné obavy jsou mnohdy přehnané a zbytečné, bolesti je možné  minimalizovat za použití účinných léků. Zbylým dvěma úzkostem se dá předejít otevřeností vůči sobě samému a komunikací s nejbližším okolím. Pokud si člověk přizná svoji smrtelnost a možnou nemohoucnost, může se paradoxně přiblížit své rodině a získat tolik potřebnou morální oporu.   

S péčí o dlouhodobě nemocné a umírající je také spojeno mnoho legislativních i byrokratických háčků, které velmi znesnadňují situaci pacientům i pečovatelům. Domácí péče je náročná na čas pečovatelů, velkou roli hraje i finanční stránka. Zdravotní pojišťovny totiž například nehradí mobilní paliativní péči neboli domácí hospic. Velmi potřebná služba sestává z odborného týmu lékařů, psychologů a zdravotních sester, kteří pravidelně dojíždějí do domácnosti umírajícího a ve spolupráci s jeho rodinou se snaží o co nejméně bolestný odchod člověka ze života.

Jistou variantu k domácí péči mohou pro některé rodinné příslušníky představovat stále více vyhledávané hospice. Přestože o nich má mnoho lidí zkreslenou představu – například že jsou doplňkem běžné nemocniční péče, nebo že jsou vzhledem ke svým názvům a přidruženým kaplím určené pouze pro katolíky – i ony si již našly svou klientelu a představují bezpečné útočiště pro téměř čtyři procenta umírajících.

Statistika je nicméně neúprosná. Ústav zdravotnických údajů a statistiky spočetl, že v citovaném roce 2012 se pouhých pět procent úmrtí událo v důsledku vnějších příčin, jako jsou například sebevraždy, dopravní nehody, utonutí a podobně. Zbylých pětadevadesát procent představovala úmrtí z přirozených příčin, tedy kvůli stáří, hlavně ale na následky nemocí.

V tisku se stále omílají informace o tom, že Češi a Češky nejčastěji umírají na nemoci srdce a krevního oběhu, to jest na infarkty a mozkové mrtvice, ale i celé spektrum zhoubných nádorů. Neustále se také prodlužuje přirozená délka života, pomalu ale jistě tedy začne přibývat zástupců nejstarší generace. Poučené generace, která se již dnes začíná zajímat o možnosti důstojného umírání ve známém prostředí. Pokud se i my začneme vracet ke kořenům a uvědomíme si, že smrt je naprosto přirozenou součástí života, jakýmsi přechodem na druhý břeh, při kterém nás klidně mohou provázet naši nejbližší, možná si konečně uvědomíme, že vztah k sobě samým a k našim nejbližším je to jediné, co v životě stojí za to.  





Klíčová slova: umírání, hospic, mobilní hospic, paliativní péče

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.