30.04.2019 21:51


Doktorkou na urgentním příjmu. Dvacet čtyři hodin bez spánku, s plným soustředěním a oběma nohama v kriminále

Autor: Kateřina Vajsová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Doktorka Karolína Brodinová dnes slouží na urgentním příjmu v Novém Městě na Moravě. V práci bude celý den a celou noc, od sedmi do sedmi. Služba s nízkou pravděpodobností, že se chvíli vyspí, v klidu nají nebo si alespoň dojde na záchod dřív, než ve čtyři hodiny odpoledne. Já mám možnost vyzkoušet si její službu s ní.

Na urgentní příjem nemocnice v Novém Městě na Moravě přicházím chvíli po desáté hodině dopoledne. Ve dveřích mě vítá téměř padesátiletá žena, určitě přes metr osmdesát, s černými vlasy a velice tmavýma hnědýma očima. Doktorka Karolína Brodinová. Působí energicky, rozhodně a příjemně. Vcházím s ní do slunečnicově žluté místnosti plné zdravotnického zařízení. Je tu pět lůžek s množstvím přístrojů na měření tlaku, tepu, EKG, rozvody kyslíku a množství dalších aparátů, které nejsem schopná rozeznat. Všechna lůžka jsou plná. Doktorka Brodinová zasedá k počítači ve vedlejší místnosti. Na pacienty vidí přes prosklenou stěnu.

Hned v první minutě dostávám lekci o tom, co to znamená skutečně dělat deset věcí najednou. S otevřenou pusou koukám na množství informací, které je doktorka schopná udržet najednou v paměti. V okamžiku, kdy zapisuje o počítače zprávu jednoho pacienta, přichází z vedlejší místnosti druhá doktorka konzultovat zdravotní stav úplně jiného pacienta. Do toho zazvoní telefon, takže jedním uchem poslouchá, co říká doktorka a druhým telefonát. Přičemž odpovídá oběma. „Prosím tě, kolik měl pán glymču (glykemii, množství cukru v krvi)?“ ozve se setra z vedlejší místnosti. „3.4,“ odpovídá bez zaváhání, aniž by se zeptala, o kterého pacienta se jedná, nebo se musela podívat do dokumentace. Mezitím vyzvedne oběd některému z kolegů, který někdo přinesl. V průběhu tohoto všeho dále pokračuje v psaní pacientovy zprávy o vyšetření. Já mám problém si vzpomenout, co jsem měla ke snídani…

Na tomhle oddělení se dveře netrhnou. Zazvoní telefon. „Deset minut hypertenze,“ informuje doktorka ostatní. Volali kolegové ze záchranky. Po několika minutách přijíždí sanitka. Na lůžku leží starší pán. Obě sestry jsou u něj. Zavádí mu kanylu, odebírají krev, měří EKG. Připojují ho na přístroj, který mu bude měřit tep, tlak a okysličení krve. Při všech těchto procedurách u pacienta, který je při vědomí, zjišťují důležité informace. „Berete nějaké léky?  Používáte léky na ředění krve, warfarin? Máte na něco alergii? Bolest na hrudi? Máte cukrovku? Motá se vám hlava? Co vás bolí? Jaká je to bolest? Tupá, bodavá? Mluví se vám dobře? Je vám slabo? Pamatujete si, co se stalo?“ ptá se buď sestra, nebo doktorka. Všechny odpovědi se zapisují a kontrolují s předchozími lékařskými zprávami, informacemi od záchranářů nebo kartou pacienta. Celý tým je sehraný, komunikuje pro mě naprosto neznámou řečí a sotva znatelnými gesty. Každý z nich ví, co má dělat.

Kolik lidí, tolik nemocí

Jeden z pacientů se při kolapsu pokálel a pomočil. Sestry bez mrknutí oka okamžitě přistupují k pacientovi, svlékají mu kalhoty i trenýrky. „Můžeme ty trenýrky vyhodit?“ ptá se jedna ze sester. Nejspíš odpověděl, že ano, protože v mžiku letí do koše. Zbytek oblečení jde do zeleného pytle. Ze smradu, který se okamžitě šíří celou místností, se mi zvedá žaludek. Na tohle se nemůžu koukat, ani to čuchat. Sestry musí. Pacienta omyjí a přinesou mu přikrývku, aby se mohl zakrýt. Pokračuje se v léčbě. „Tohle není nic neobvyklého. Když je pacient bez sebe, často povolí svaly,“ vysvětluje doktorka.

Celý den se opakuje to samé dokola. Přivezou pacienta, nebo přijde sám. Uloží ho na lehátko, doktorka ho prohlédne, sestry odeberou krev, zjistí se anamnéza, pacient se zapíše a po stabilizaci pacienta se určuje co s ním. Někteří jdou po úlevě domů, jiní zůstanou v nemocnici. Na urgent přicházejí všichni pacienti s akutními potížemi, kromě dětí bez úrazů nebo bolesti břicha, ženy s gynekologickými problémy a rodičky. Škála nemocí i pacientů je hodně široká. Od mladého kluka, kterého bolí záda, tak, že se nemůže učit na maturitu, přes paní s těžkým zvracením z lokální anestezie, ke starší ženě, která má v klidu tepovou frekvenci 130. Což je frekvence, kterou by normálně měla mít při běhu maratonu.

Z urgentu jdou pacienti domů, nejčastěji na internu, neurologii, ARO nebo JIP. Vlastně po celé nemocnici. „Máme postel pro tu paní, co ji sem teď vezou? Takže na interně už máme jen jednu postel pro ženu a tři pro muže? Máme teď místo? Ne, musíme počkat, až paní dokape kapačka a pak můžeme rozhodovat kam s ní. Musíme improvizovat, někdy je to očistec.“ Celý den se řeší místa pro pacienty. Je jich zoufalý nedostatek. A stejně tak personálu. „Nemáme dost sester, ani sanitářů. Přes den tu je jen jeden a v noci není na našem oddělení žádný. „Vypomáhají nám sanitáři z interního oddělení. Přitom jsou situace, kdy tu potřebujeme chlapa,“ povídá doktorka.

U některých pacientů, kteří dnes do nemocnice přijeli, jsem přesvědčená, že simulují. U jiných, že tohle mohli vyřešit doma paralenem. U několika zase nedokážu pochopit, jak to, že jsou ještě na živu. Všechny bez rozdílu je ale musí vyšetřit. Přijedou sem lidé se svěděním těla po grapefruitu i těžce nemocní. „Třeba tahle paní, má celou A4 diagnóz a my občas nevíme, co s tím. Není se navíc čeho chytit. To je na to zavolat House. Medicína totiž umí i takové zázraky, že my těm lidem stále prodlužujeme život. Bez medicíny by už nebyli,“ popisuje doktorka jeden z případů.

Urgentem i záchytkou

Ve tři hodiny odpoledne mám pocit, že urgentem prošlo snad tisíc lidí. Ve skutečnosti je však pacientů za celý den okolo třiceti. Pravidelný rytmus oddělení na chvíli přeruší příchod dvou policistů. Přivádí asi třicetiletého muže, kvůli testu na drogy. Ten je ale nechce podstoupit, na což má právo. „Odmítá test krve i moči. Budeme šetřit napadení,“ jeden z policistů s někým telefonuje. Personál nezná důvod, proč policie muže zadržela. Doktorka tedy provádí alespoň základní vyšetření a policisté i s mužem odchází.

Tohle ovšem není ojedinělý případ spojený s policií. „V noci tu fungujeme jako záchytka. Vodí je sem vystřízlivět. Záchytka s asistencí policie je jen pro ty agresivní,“ komentuje noční fungování oddělení doktorka Brodinová. Policisté dokonce nemají povinnost se zadrženým na urgentu zůstat, pokud je klidný. „Policie odmítá neagresivním pacientům poskytovat doprovod, protože tuto povinnost opravu nemá. Policie by měla být kontaktována v okamžiku, kdy se pacient stává agresivním, nebo pro zdravotnický personál nezvladatelným,“ informoval zdravotníky vedoucí právního oddělení nemocnice Josef Petr po komunikaci s policií.

Po malém vyrušení se vše vrací do vyjetých kolejí. Po pěti hodinách začínám mít velký hlad. A kručení v břiše mi je trapné. Zatím co se s mírným pocitem viny, že utíkám z bitevního pole, vytrácím do bufetu pro záchrannou svačinku, doktorka se dál věnuje pacientům a hlavně jejich zprávám. Papírování je nekonečně a žere spoustu času. „Zprávy musí být podrobné, já jsem pořád oběma nohama v kriminále. Všechno musí být sepsané, léky, nemoci, diagnózy, doporučení,“ vysvětluje nekonečné papírování. Mám pocit, že víc než doktorkou jsem otrokem papírování. Deset minut u pacienta a třeba hodina u počítače. Na nic se nesmí zapomenout, nic se nesmí vynechat.

Kolem čtvrté přichází první doktorčina přestávka na záchod. A v malé pauze mezi jedním a druhým slovem lékařské zprávy přichází na řadu bleskový oběd. Treska s bramborem. První jídlo, které ji vidím jíst. Poslední dva brambory oběda nestíhá. Přijíždí další sanitka. Znovu do práce, brambor nebrambor.

Výměna stráží, je tu noc

O dvě hodiny později se střídá ranní a večerní služba sester. Po dvanácti hodinách se těší domů. Na obou je vidět velká únava z dlouhé směny. Předávají informace o pacientech svým kolegům a odchází. Doktorka zůstává. Ještě třináct hodin.

V deset večer přichází moje první krize. Pálí mě oči, zívám a mám nutkání jet domů. Ale není to nic, co by nespravilo jedno silné kafe, maximálně dvě. Připadám si jako naprostý opak doktorky Brodinové. Je stále soustředěná a nejeví sebemenší známky únavy. Na oddělení se stále plno. Kdy tohle skončí? V noci už snad bude klid, říkám si. Zazvoní telefon. Za 25 minut kolaps. Klid nebude.

Kolem půlnoci se začíná oddělení konečně vylidňovat. Pacienti odchází buď domů, nebo jsou převezeni na jiná oddělení. Doktorka dopisuje zprávy některých z nich a sestry plní úkoly z denního seznamu úkolů. Počítají léky, kontrolují přístroje a tak dále. V jednu hodinu se opět ozve telefon. Vezou paní po pádu v koupelně. Potom co nemohla sama vstát, se snažila dotlouct na příbuzné. Do nemocnice ji přiváží o půl jedné ráno. Nemá viditelná zranění, ale vypadá velice slabě. Na urgentu se musí zjistit, co jí je a co s ní udělají.

O půl druhé moje odhodlání vydržet do rána padá. Jsem hrozně unavená. A to jsem nic nedělala. Doktorka mě přesvědčuje, že už se nic zajímavého nejspíš dít nebude, a můžu klidně jet domů. Podléhám tedy. Doktorka dopíše zprávy, a pokud bude mít štěstí – nikdo nepřijede – půjde si na chvíli lehnout do pokoje pro lékaře. „Půjdu se natáhnout, ale většinou neusnu, protože jsem rozpumpovaná a přemýšlím nad pacienty. Nakonec ale stejně usnu jako špalek,“ vysvětluje. Sestry zůstanou na oddělení. Pokud se něco stane, doktorku zavolají. V sedm ráno jí skončí dvaceti čtyřhodinová směna a ona se vrátí domů k manželovi a dvěma dcerám.

Klíčová slova: Urgentní příjem, Karolína Brodinová, Nové Město na Moravě, reportáž

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.