22.10.2016 22:44


„Dokáži si představit, že bych napsal i něco jiného, než Aristokratku,“ říká spisovatel a kastelán Evžen Boček

Autor: Klára Procházková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Evžen Boček vydal na velký knižní čtvrtek dvanáctého října třetí díl příběhů o Marii Kostkové z hradu Kostka. Komický příběh vypráví o rodině, která v restitucích získala po svých předcích starý hrad v Čechách a po několika desítkách let se stěhuje z Ameriky, aby se ujala jeho správy. První část příběhu Aristokratky vyšla v roce 2012. Získala cenu Miroslava Švandrlíka a stala se českým bestsellerem. Sám spisovatel je kastelán na zámku Milotice na Hodonínsku a již v roce 2008 vydal knihu pod pseudonymem Deník kastelána. 

Evžen Boček je především kastelán. Spisovatel je až v druhé řadě a vlastně se jím ani moc necítí. "Úspěch knihy jsem skutečně nečekal a vážně mě překvapilo, co všechno spustila. Dokážu si však představit, že bych napsal i něco jiného. Už ale ne ve stejném stylu," říká při rozhovoru a psychicky se připravuje na besedu v Mahenově knihovně, která ho čeká za pár hodin. Na první pohled sice působí jako bručoun, umí být ale velmi milým společníkem, se kterým se dobře povídá. 

Knihu Poslední aristokratka jste vydal v roce 2012, ale psal jste ji celých osm let. Co bylo prvním impulsem?

Nad tématem jsem nejdřív asi rok jen přemýšlel. Hlavně nad nějakou aristokratickou rodinou, která se vrací do Čech, protože zde v restitucích získala hrad. Zhruba v roce 2004 jsem se rozhodl ten příběh začít psát a skutečně hodně jsem přepisoval, mazal a měnil. Původně měla být kniha v er formě, pak jsem ji přepsal do ich formy. Nakonec jsem si načrtl pár stránek jako deník a ukázalo se, že to asi bude nejlepší forma. Myslím, že kdyby kniha nevyšla, tak ji přepisuji dodnes. Možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem ji vydal. Chtěl jsem zafixovat tu podobu a už to nemoct přepsat.

Kniha měla mít původně skoro pětset stran a vy jste ji rozdělil do  několika tenčích svazků. Proč?

Sám nemám rád tlustý knížky a říkal jsem, že by to nikdo takhle tlusté  nečetl. Rozhodl jsem se měřit svým čtenářům stejně, jako měřím sobě a knihu jsem rozdělil. Už vyšly tři části a ze čtvrté mám napsaný kousek. S třetím dílem jsem si prý dal docela na čas, tak snad čtvrtý díl dopíšu tak, aby vyšel příští rok.

Dokážete si představit, že byste po Aristokratce napsal i jinou knihu?

Představit si to určitě dokážu ale to, že bych napsal neco jiným stylem už si představit neumím. Nevím, zda bych dokázal psát něco depresivního a vážného. Plánuji ještě čtvrtý díl Aristokratky a ten by se měl jmenovat Vlna zločinnosti na zámku Kostka. Nicméně ani to nebude vážné ale spíš humoristické.

První knihu s názvem Deník kastelána jste vydal pod pseudonymem, příběhy Marie z Kostky již ne. Proč?

Chtěl jsem se vyhnout okamžiku jako je tento i tomu, co bude následovat dnes v Mahenově knihovně. Nerad jsem středem pozornosti. Navíc i knihy o Aristokratce jsem chtěl vydat pod pseudonymem, ale to už mi vydavatel nedovolil.

Již dvacetčtyři let pracujete jako kastelán na zámku Milotice. Jak se dá skloubit práce kastelána a psaní knížek?

Poměrně snadno. Jsem už starší člověk a vstávám kolem čtvrté ranní. Píšu do šesti a pak normálně pracuji.

Byl pro vás zámek Milotice inspirací?

Vzhledem k tomu, že tam dělám kastelána dvacetčtyři roků, tak mě to samozřejmě ovlivnilo. Interiéry popsané v knize mu dost odpovídají. Podle mě by ale postavy z Aristokratky mohly fungovat v jakékoliv stavbě, kterou jim někdo vrátil v restitucích. Třeba v hotelu, jen by tam pak místo knížete Schwarzenberga byla nějaká jiná postava.

Proč jste vlastně zvolil jako vedlejší postavu, kterou zámecká rodina z Kostky bere jako vzor, knížete Schwarzenberga?

Protože ho zná úplně každý. I když je pravda, že když jsem knihu psal, ještě nebyl tak známý jako teď. Podle mě byl v té době v senátu, ale i tak je to nejznámější český aristokrat a ještě navíc bohatý, takže je jakýmsi protipólem pana hraběte z Kostky, který je velmi chudý. Každá hlavní postava z Aristokratky má v knize svůj protipól. Manželce pana hraběte je protipólem princezna Diana. Hospodyně paní Tichá má jako nepřímý protipól Helenku Vondráčkovou a hlavní postava Marie má jako protipól její šílenou guvernantku. Jen kastelán v knize nikoho nemá, protože ten nesnáší všechny stejně.

Zvedlo vám vydání Aristokratky v Miloticích návštěvnost?

Nedá se úplně říct, že by ji zvedlo. Občas přijíždí lidé z Čech, kteří až do této doby vůbec netušili, že nějaké Milotice existují. Občas také přijde někdo, kdo si mě nechá vyvolat a chce podepsat knížky. Obecně se ale letos na hrady a zámky jezdilo hodně, takže i u nás bylo hodně lidí.

Co obnáší práce kastelána ve 21. století?

Představte, že máte veliký starý dům, na kterém se stále něco kazí a padá. Vy se o něj musíte starat a zajistit na tu starost peníze, které vyděláváte z návštěvnických prohlídek. Starám se tedy o provoz návštěvnický i technický. Dá se říct, že jsem takový manažer. Řeším všechno od rozbitého záchodu, co nesplachuje, přes návštěvníky, co jezdí po parku na kolech, až po cizojazyčné texty prohlídek a opravy zámku za několik miliónů.

Zámek Milotice je známý svými interaktivními prohlídkami v kostýmech. Jak vás to napadlo?

Většinou máte na zámcích kostýmované prohlídky ale v těch kostýmech tam chodí průvodci a vy jdete jako návštěvnice v civilu. My ale našim návštěvníkům nabízíme, že se mohou převléci do kostýmů a půl hodiny se v nich procházet po zahradách. Kostýmy samozřejmě nejsou původní, ale jsou ušité podle starých katalogů a barokních obrazů a rozhodně to nejsou žádné hadérky. Naše děvčata si s tím dala dost práci. Celé to ale samozřejmě vymyslela má manželka. Mě by to nikdy nenapadlo.

Vy na zámku přímo bydlíte?

Ano, bydlím tam s celou rodinou, takže mé dcery vlastně vyrostly na zámku. Ta mladší už je z něj ale pryč a je za to dost ráda. Je to tu dost jako na Václaváku někde v Praze. Všude spoustu lidí, hluk, provoz a člověk nemá chvíli klidu. Když není sezóna, tak se uklízí, leští se podlahy a stále se něco dělá. Celé je to takový kolotoč, který nikdy nekončí. Dá se říct, že jste v práci ve dne v noci. Když se díváte po interiérech, tak se rozhodně nekocháte, ale stále vidíte někde nějaké nedostatky a věci, které je třeba opravit.

Dokážete si představit, že byste skončil a dělal něco jiného?

Já jsem na zámku vlastně celý život a změnu si ani nepředstavuji. Myslím, že něco jiného už asi dělat nebudu a ani bych nechtěl. No a až skončím, budu muset ze zámku odejít. Ale to je ještě daleko.

 

Evžen Boček:

Narodil se v roce 1966 v Kyjově a vystudoval obor čeština - dějepis na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Po univerzitě rok učil na základní škole v Hodoníně a v roce 1992 se stal kastelánem na zámku Milotice na Hodonínsku. V roce 2008 vydal svou první knihu s názvem Deník kastelána, která vyšla pod pseudonymem Jan Bittner. Knihu Poslední aristokratka, která vyšla v roce 2012 už vydal pod svým jménem. Román získal cenu Miroslava Švandrlíka za nejvtipnější knihu roku a stal se českým bestsellerem. V současnosti mu vychází třetí díl příběhu a příští rok by měla vyjít poslední část.


Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.