27.02.2015 13:05


Dokážeme v módě zpomalit?

Autor: Kubová Barbora | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Žijeme v uspěchané době. A tohle vražedně rychlé tempo se nevyhnulo ani oblasti módy a odívání. Tytam jsou časy švadlen a krejčích, kteří vyráběli oděvy přímo na míru a člověk je pak nosil snad půlku života. Módní diktát velí jasně – rychle nakoupit kousky oblečení, které nadčasovostí ani kvalitou právě neoplývají, párkrát je provětrat a potom nechat ležet ve skříni a spěchat pro nové. Stejně jako se dnes místo fast food občerstvení stále větší oblibě těší spíše obchůdky s bio potravinami a restaurace s kvalitní zdravou kuchyní, pojedeme si v budoucnosti všichni na vlně tzv. slow fashion? Záleží to jen a jen na nás.

Před nedávnou dobou světem módy otřásla norská reality show SweatShop – Dead Cheap Fashion. Z módních blogerů, tedy z těch, kteří snad nejvíce ze všech propagují trend „oblečení na jedno použití“, vybrali tři, které pak na měsíc poslali do Kambodži. A to přesně do míst, kde se vyrábí oblečení velkých módních značek, které obléká většina z nás. Společně s třemi mladými lidmi se diváci této reality show mohli podívat, v jak nelidských podmínkách pracují lidé zaměstnaní u velkých módních řetězců. Směšně nízké mzdy, bídné pracovní prostředí, úmorně dlouhá pracovní doba jen s krátkými přestávkami. Nekonečné sezení u šicího stroje s ohnutými zády a šití jednoho a toho samého švu na jednom a tom samém střihu trička. A komu by to nestačilo, ten bude ještě „doražen“ paradoxem paradoxů – lidé, kteří toto, pro nás cenově snadno dostupné oblečení, šijí, by za jeden vlastnoručně ušitý kousek museli dát téměř celou svou roční výplatu.

Právě díky formátu reality show na mě zapůsobil SweatShop silněji než lecjaký dokument na toto téma. Došlo zde totiž k přímému střetu dvou světů, dvou realit. Srážka marnivosti, povrchnosti a plýtvání s bídou a existenčními problémy.Barbora Kubová. Foto: Veronika Kovářová. Blogeři, zvyklí na západoevropskou úroveň života, s hrůzou zjistili, že živořící Kambodžané pracující v továrnách na oblečení, žijí celoživotně v domech menších, než je  jejich vlastní pokoj. Setkání s dívkou, jejíž matka zemřela v důsledku vyhladovění kvůli chudobě, se pak neobešlo bez bouřlivých emocí, a to jak ze strany blogerů, tak ze strany mojí.

Oblečení a móda jsou fenomény dnešní doby a všichni chceme vypadat dobře. Já sama se vždy řadila mezi nákupní maniaky, kteří nikdy nemají dost. Cedulky s nápisem, kde byl ten který kousek oblečení vyroben, mě popravdě nikdy nezajímaly. Více než často jsem si bez nejmenšího rozmyslu koupila něco, co jsem nepotřebovala nebo s vědomím, že si danou věc obleču tak maximálně jednou. Určitě mluvím za naprostou většinu žen, když popíšu tuto situaci: z obchodu si s velkou slávou a nadšením přineseme nový svetřík nebo kalhoty v krásné nákupní tašce. A od té doby se na tento původně chtěný kousek jen ve skříni usazuje prach. Po zhlédnutí SweatShopu se ve mně ale hnuly ledy. Nějak se mi už nechce zarytě si nevšímat toho, že za každým ušitým švem je příběh – třeba příběh člověka, který strávil shrbený úmorné hodiny u šicího stroje a vyráběl oblečení, které si bez rozmyslu koupím a pak je nechám hnít v šuplíku nebo chátrat na ramínku.

Věřím tomu, že v dnešním světě mohou i zdánlivě malé činy každého z nás něco zásadního změnit. Sami dokážeme ovlivnit budoucnost nejen naši, ale třeba i lidí na druhé straně zeměkoule. Když už víme, že se děje něco, co se nám nelíbí, je pak jen otázkou naší povahy a svědomí, jak s tím naložíme. Vyměnit pohodlí ignorance za přemýšlení nad tím, jaké má naše chování vlastně dopad, a následné podniknutí kroků směrem ke změně je, jak sama dobře vím, věc dost složitá. Neříkám, že se máme vydat demonstrovat za pracovní práva do Kambodži, držet hladovku před sídly velkých módních výrobců nebo po zbytek života střídat jen dva seprané děravé svetry. Stačí přibrzdit v nakupování, nakupovat v secondhandech, využívat lokální výrobce, investovat do kvalitnějších kousků, které nepodléhají krátkodobým módním rozmarům. Třeba tím jednou přimějeme velké firmy, jejichž obchody jsou v každém nákupním centru, aby přestaly vykořisťovat pracovníky v rozvojových zemích. Všichni lidé jistě mají právo na práci, její podmínky ale musí podléhat etice.

Já, až se příště budu v nákupní horečce řítit k pokladně s plnou náručí nepotřebných kousků, o kterých už předem vím, že mě jejich nošení bude bavit nanejvýš týden, tak nejen že zpomalím, ale rovnou zařadím zpátečku. Staré dobré pořekadlo by mohlo získat zcela nový rozměr - to, odkud pochází šaty, které nosíme, bude snad v budoucnu dělat člověka. 

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.