31.10.2017 21:27


Dojíždění plní peněženky

Autor: Kristýna Čermáková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Většina studentů je odkázaná na každodenní cestování a o víkendu dojíždění domů. Pokud nemají to štěstí, že bydlí kousek od školy, zažívají několikrát měsíčně dobrodružství zvané cesta hromadnou dopravou. A čím dále bydlí, tím se zvyšuje množství dokladů, které ke své cestě potřebují. Šalinkarta, ISIC, oranžová slevová kartička, měsíční kupony, jednotlivé jízdenky, inkarta, věrnostní slevy… To vše je každodenní rutina.

Kristýna Čermáková. Foto: Kristýna Čermáková

„Tohle nepotřebuji, slečno, ale děkuji,“ směje se mi průvodčí. Zmateně na něj pohlédnu a pak si uvědomím svou chybu. Místo Inkarty pro České Dráhy mu podávám kreditku. Rychle zamumlám omluvu a hrabu se v peněžence, abych našla správnou kartičku. „Musíte si cestovní doklady dávat někam zvlášť, do jiné přihrádky,“ radí mi dobromyslně průvodčí, zatímco načítá lístek. No jo, to bych ráda, ale v druhé přihrádce peněženky mám studentskou průkazku. A v další brněnskou šalinkartu. V postranní kapse leží pražská Lítačka a v té poslední mám drobné na lístky, když zrovna jedna z těch karet nevlastní aktuální kupon.

Když jsem se nastěhovala do Brna, začala jsem si zjišťovat, jak co nejlevněji cestovat domů. Základem bylo pořízení brněnské šalinkarty na hromadnou městskou dopravu. Spokojená, že jsem si vystála dlouhé fronty, typické pro začátek semestru, jsem měla dojem, že mám všechno zařízené. Každý týden ale jezdím dlouhé trasy vlakem, a tak potřebuji přeci ještě nějakou slevu na vlaky. České dráhy nabízí svou inkartu. Paráda, a kde se zařizuje? No přeci tam, kde jsem vystála ty dlouhé fronty. Když jsem získala i tuhle kartičku, vše bylo perfektní. Než přišel objev, že k inkartě potřebuji i oranžovou slevovou kartičku, která je takovým přenosným potvrzením o studiu.

Když jsem si poté spočítala, že na lístcích po Praze, kde každý týden o víkendu přestupuji na vlak so svého bydliště, prodělávám měsíčně slušnu částku, rozhodla jsem se rozšířit svůj arzenál plastových karet o Lítačku. Již tradičně jsem vystála frontu, tentokrát v Praze, aby mi řekli, že musím do Brna na studijní oddělení, nechat si potvrdit studium, protože s Masarykovou univerzitou nemají smlouvu. Protože ale vlaky zrovna nejely, rozhodla jsem se využít konkurenční autobus. „Ale slečno, u nás musíte mít na potvrzení studia Isic, bez něho to nepůjde,“ usmívala se naučeným úsměvem stevardka.

Pokud někdo považuje studium na vysoké škole za náročné, tak pravděpodobně právě z tohoto důvodu. Obíhání všech úřadů, aby člověk na tu školu mohl vůbec jezdit, a stihnout to všechno ideálně v týdnu před začátkem semestru, by se dalo považovat za nový olympijský sport.

Když poté člověk, naprosto unavený a ztahaný veškerou byrokracii, konečně všechno zařídí a chce si odpočinout, zajde si koupit svačinu do supermarketu. Ten nejlepší pocit totiž je, když stojíte u pokladny, prodavačka se na vás podívá a zeptá se, zda máte věrnostní kartičku, a vy jí slavnostně zamáváte žlutou Billa kartou přímo před nosem. Máte ji! Konečně něco, co už vlastníte a nemuseli jste kvůli tomu na studijní. Triumfální pocit. A prodavačka se zmůže jen na jediné: „Ale slečno, tady jste v Tescu.“

Klíčová slova: cestovani, jizdenky, karty, sleva, student

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.