28.04.2015 23:57


Dobrovolník na Ukrajině: Lidé tam své vládě nevěří

Autor: Štěpánková Natálie | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Na východě Ukrajiny je stále válka. Jak ovlivňuje každodenní život lidí ? Věří Ukrajinci spíše své vládě nebo Rusku? Přinášíme rozhovor s Čechem Michalem Kislickim, který na Ukrajině strávil rok. Nejdříve na západě země a později jako dobrovolník na východě, v oblasti kde ukrajinský konflikt propuká naplno, v místech, kde je strach ze smrti na denním pořádku.

Michal Kislicki si z dobrovolnictví na Ukrajině dovezl mnoho lidských příběhů. Fotoarchiv Michala KislickihoBrno - Rozhovor s Michalem Kislickim je i přes popsané hrůzy a utrpení lidí plný naděje a pozitivní energie. Na Ukrajinu se za pár dní vrací, bude pokračovat ve svoji práci dobrovolníka. Do Česka přijel, jen aby mohl ostatním složitou situaci obyčejných Ukrajinců popsat a motivovat je k pomoci. 

Jak vypadal váš den dobrovolníka na Ukrajině? 

Nejdříve jsem vozil potravinové balíky na frontu, teď se starám o běžence. To jsou dvě úplně jiné práce. 

Jak to tedy probíhalo, když jste jezdil na frontu?

Ráno je porada, kde si rozdělíme práci. Také probíráme, co se předchozí den a noc událo. Já jsem jezdil v týmu s řidičem a rozdávali jsme potravinové balíčky. Balíček má deset kilo, chystají je jiné týmy a my si je vyzvedávali ve skladě. Běžně jsme jich brali dvě stě na jeden náklad. Rozváželi jsme je pak do měst na frontě, nejčastěji do okolí Debalceve. Dobrovolníci ve městech o nás řeknou lidem den předem. Lidé se sejdou na náměstí a tam jim balíčky rozdáváme. Bývá to stresující, často se tam sejde až tisíc lidí a my máme jen těch dvě stě balíčků a nějaké léky. Lidi se perou, mívám strach, že mě dav ušlape. Někdy si bereme na pomoc vojáky, aby udržovali odstup. Jeden balíček je určen pro jednoho člověka na měsíc, ale kontrolovat to v takovém množství lidí nejde. Na nějakou evidenci není v těch podmínkách čas. O kilometr dál dopadají rakety a rozprskávají se granáty. Musíme to rychle rozdat a odjet dál kvůli naší i jejich bezpečnosti. V podvečer se vracíme, je nutné být doma do šesti do večera, pak vojáci uzavírají cesty.

Kde berete potraviny do balíčků? 

Využíváme finanční dary od dobrovolných organizací, sbírky z kostelů po celém světě nebo příspěvky od jednotlivců. Za tyto peníze nakupujeme jídlo ve Slovjansku. Je to v této oblasti poslední město, kde ještě věci nějak fungují. Pak ještě rozvážíme balíčky od Člověka v tísni. 

Balíčky od Člověka v tísni fungují jinak?

Lidé z Člověka v tísni jsou na základně a koordinují projekty. Práci pro ně dělají Ukrajinci, což je pro ně dobré, protože tak mají i placené zaměstnání. Někteří naši řidiči jsou od nich placeni. Není to velká částka, ale můžou uživit svou rodinu. Balíčky jsou určené konkrétním lidem. To je pro nás složité, musíme je nejdřív najít. Lidé jsou vystrašení, bojí se nám otevřít. Člověk zažívá víc osobních příběhů. Pomoc je často pro invalidy nebo staré opuštěné lidi, kteří jsou celé dny sami zavření doma. Je to těžké na psychiku, chcete pro ně vždy udělat víc a zůstat s nimi. Ale musí se jet dál pomáhat dalším. Poznal jsem tam tak mnoho lidí. Když zaútočili Rusové na Vuhlehirsk, dobyli jej a téměř srovnali se zemí, většina lidí tam zemřela. Znal jsem je.

Michal Kislicki a ostatní dobrovolníci u města Vuhlehirsk. Osobní fotoarchiv Michala Kislickiho

Z dobrodruha dobrovolníkem

Jak se stalo, že jste odjel na Ukrajinu?

Ten zaběhnutý život tady mi přestal vyhovovat. Vždycky jsem rád četl dobrodružné knížky, třeba od Otokara Batličky, který psal příběhy o tom, jak procestoval celý svět. Řekl jsem si, že to přece dokážu taky! A v dubnu 2014 jsem vyrazil a první zastávka mojí cesty byla Ukrajina.

Takže hned při první zastávce na Ukrajině jste změnil svoje plány a stal jste se dobrovolníkem?

Ne, to bylo na delší dobu. První zastávka byla v Zakarpatí. Došel jsem k městečku Chust a první lidi, které jsem potkal, jsem poprosil, jestli by mi dali jídlo a nocleh za práci. Oni mě vzali k sobě domů a já jsem jim začal pomáhat na poli a domácímu s jeho podnikáním. Nakonec jsem u nich žil sedm měsíců.

Vnímal jste v té době co se na zbytku Ukrajiny děje?

Zakarpatí je na obrácené straně toho konfliktu, ale pořád je to Ukrajina. Ten kraj to ovlivňuje také a já jsem chtěl vědět, co se děje ve zbytku té země. Člověk z televize pořád slyšel, jak dobrovolníci jezdí na Donbas a dělají tam spoustu práce pro jiné lidi. A mě to oslovilo, chtěl jsem někomu pomoct.

Takže jste prostě pokračoval  na východ Ukrajiny?

Nevěděl jsem kam jet. Zprávy jsou občas matoucí a přesně se neví, ve kterém městě je zrovna fronta. Přes místního pastora na Zakarpatí jsem dostal kontakt na organizátora dobrovolníků z kostela Dobrá zpráva ve Slovjansku. Obnovovali zrovna centrum pro děti bez domova. Když se začalo bojovat, tak ta budova byla rozstřílena jako první. Celou ji postavili znovu jen dobrovolníci. Je tam spousta dobrovolníku, potkal jsem třeba i jednoho Američana, který přijel pomáhat. Vozíme léky, potraviny, do frontových oblastí a vše co je potřeba. Poslední dva měsíce se staráme o běžence ve Slovjansku

Kam míří utečenci, když opustí své domovy? Mají nějaký cíl cesty?

Oni neopouštějí své domovy. Většina lidí na Ukrajině se zuby nehty drží svého domu, protože vědí, že když jej opustí, přijdou o něj. Státní systém Ukrajiny dvacet let upadal a dneska téměř nefunguje. Nějaké sociální zabezpečení lidí v bídě nefunguje. Ukrajina nemá střední třídu, má jen velmi bohaté lidi a pak spoustu lidí kolem hranice chudoby. Proto ti lidé pokud jednou mají dům, který není rozstřílený, snaží se tam vydržet.  Přežívají o hladu, ve špíně a nemocech. Když dům opustí, někdo přijde a celý ho vyrabuje, to je tam normální. Když je dům rozstřílený, nebo se v ulicích města už bojuje, odchází. Ale většinou bez plánu, bývá to na poslední chvíli. Třetina lidí jede za známými dál na Ukrajinu nebo do Ruska. Další třetině pomáhají dobrovolníci. Třeba v Kyjevě je žena, které stačí zavolat, že máte utečence, který tam chce odejít a ona vše zařídí. Je jedno, jestli je to starý nebo mladý člověk, muž nebo žena, s dětmi nebo bez. Má svoji sekci dobrovolníků, a ty lidi tam rozsídlí. Snaží se jim najít práci, je to jednodušší než ve Slovjansku. Poslední třetina nemá kam odjet. Když utečou, chtějí zůstat ve svojí oblasti a věří, že se potom vrátí domů. Ale v těch oblastech je to zničené, práce tam není.

Michal Kislicki při předávání dárků ukrajinským dětem. Z fotoarchivu Michala Kislickiho

Dětem na Ukrajině se už teď říká Děti války

Jak konkrétně pomáháte běžencům, kteří prchají z nebezpečných oblastí?

Běženci se vozí do Slovjansku od začátku konfliktu, ale předtím nebyl takový nával. Na začátku února začaly silné útoky na Debalceve a Vuhlehirsk. Ve výběžku, který držela ukrajinská armáda a ruská jej chtěla dobýt, žilo padesát tisíc lidí a ti najednou chtěli odejít. Naši řidiči začali jezdit dnem i nocí. Později se přidali i autobusy hromadné dopravy ze Slovjansku. I tak to nestačí. Když první den přijelo pět set lidí, nevěděli jsme co s nimi. Pomohla nám vláda. Postavila stan a každému, kdo cestoval dál ze Slovjansku, nabídla jeden bezplatný lístek na vlak. My jsme ve stanu a rozdáváme jídlo, utěšujeme je, rozdáváme jim oblečení a zabezpečujeme je. Ti, kteří nemají kam jet, zůstávají v odstavených vagónech. Žijí tam.

A ve Slovjansku je bezpečí?

Bezpečí je relativní pojem. Slovjansk je padesát kilometrů od fronty, nebojuje se tam a normálně tam nepadají rakety, ale jsme v jejich dostřelu. Před dvěma a půl měsíci přiletěla salva raket uprostřed dne na sousední Kramatorsk, který je jen o pět kilometrů blíž k frontě než Slovjansk. Zabilo to asi šedesát lidí. Nikdo nebyl připravený, protože nebyl důvod to město odstřelovat. My jsme byli právě ve stanu a najednou jsme slyšeli výbuchy. Tehdy jsem si uvědomil, že můžu kdykoliv zemřít. Pokud by Rusové chtěli, tak za den dobijí i Slovjansk. Během jediného dne se tam situace může změnit. Ale nelze žít neustále ve strachu, ve Slovjansku je zatím klid a tak to bereme.

Jsou na útok lidé nějak připraveni? Připravila jim třeba vláda evakuační plán?

Lidi připravení nejsou. Není vytvořený žádný evakuační plán nebo něco podobného. Na Ukrajině se stát se o lidi nestará. Jediné, co jsem zaznamenal, byly plakáty, vylepené po obchodech. Jsou tam různé druhy výbušnin a granátů a informace, jak je poznat a číslo na pyrotechniky.

Jak jsou na tom děti utečenců ve Slovjansku?

Děti jsou na Ukrajině konfliktem hodně poznamenané. Už teď se jim říká děti války. Některé děti, které byly třeba půl roku na frontě, viděly takové věci, které my neuvidíme za celý život. Snažíme se o ně postarat, jsou tam sirotci nebo samotné matky s dětmi. Ale ve Slovjansku se žije válkou, školy fungují, ale není tam čas na zábavu. U domu pro utečence se teď díky příspěvku Mariny Porošenkové postavilo alespoň dětské hřiště. Děti tam mají prolézačky, můžou hrát fotbal, občas seženeme kostýmy a snažíme se tam pro ně uspořádat nějakou slavnost. Ale obecně se tam mají děti špatně. Bylo by pro ně nejlepší, je z této oblasti dostat.

Michal Kislicki s dalšími dobrovolníky a manželé, kterým pomohli odjet za synem. Soukromý fotoarchiv Michala KislickihoUkrajinci své vládě nevěří

Byl jste dlouho na západě Ukrajiny. Jak se lidé  v Zakarpatí dívali na konflikt v jejich zemi?

Zakarpatí je vzdálenostně blíž České republice než konfliktu. Ale lidé to vnímají. Někteří muži museli při mobilizaci nastoupit do války. Informace, které od nich pak chodí jsou často jiné, informace z médií. Lidé to pak vidí tak, že televizi moc věřit nemůžou. Protože v médiích je neustále vše jen pro válku. Je potřeba Rusy vyhnat, jsou všichni špatní, zaútočili na nás a je potřeba nad nimi zvítězit. Lidem se samozřejmě nelíbilo, že někdo napadl území Ukrajiny, byl odervaný Krym a teď ještě další části. Ale že by většina lidí věřila své vládě, to prostě říct nemohu.

Znamená to, že spíše věří Rusku?

To určitě ne. Je to složitější. Spousta lidí politice Ruska věřila na začátku. Na Donbas přišly ruské jednotky v neoznačených uniformách a začaly vzbouzet obyvatelstvo. Říkali jim, že Krym už je odtržený a lidé se tam budou mít líp. A že líp se můžou mít i oni. Lidé na to slyšeli a spousta jich tomu uvěřila. Ale dnes už chtějí jen konec války. Svým způsobem už jim je jedno jak konflikt dopadne, která strana vyhraje. Chtějí, ať vznikne nějaká hranice a každý půjde na tu stranu, kam bude chtít.

Vítězství jakékoliv strany je pro ně přijatelnější než válka?

Ano. Protože ve válce jen nesmyslně umírají každý stovky civilistů a vojáků na obou stranách. Konflikt se nijak nevyvíjí. Poslední velký útok byl před dvěma měsíci. Ruská armáda zaútočila na Debalcevo. Dobyla ho, byl tam velký masakr, tři a půl tisíce ukrajinských vojáků tam zemřelo. Spousta civilistů přišla o svoje domy, část taky zemřela. A nic to nezměnilo. Ukrajinská armáda teď dostala podporu od Ameriky. To znamená, že Ukrajina zaútočí a kousek si dobije zase zpět. Tak to bude akorát trvat roky a roky.

Co by tedy podle vašeho názoru měla Evropská unie nebo NATO pro Ukrajinu udělat?

Nějaký názor na to mám, ale upřímně nevím, co by bylo nejlepší řešení. Ať už jde o Evropskou unii, Rusko nebo spojence NATO, mám jedinou myšlenku. Tím, že budou dál dodávat zbraně, tak konflikt neskončí. Jedna strana vždy na chvíli získá navrch, ale bude se dlouho bojovat dál. Myslím, že Ukrajina by udělala nejlíp, kdyby nechtěla ani do Evropské unie ani k Rusku. Měla by zůstat sama pro sebe a být partnerem všech, být jaksi „neutrální“.

Jak se k různým stranám konfliktu stavíte vy, dobrovolníci?

My jako dobrovolníci neřešíme politiku. Pomáháme všem, nejen civilistům ale i vojákům na obou stranách. Je důležité, aby se tam lidé přestali rozdělovat na oni a my, jen tak může ta válka skončit. Snažíme se začít mír odspodu. Mezi obyčejnými lidmi je někdy vidět, že chtějí, aby ta válka pokračovala. Myslí si, že další boje vyřeší jejich osobní zklamání ze ztráty blízkého člověka. My se jim snažíme ukázat, že toto jim nijak nepomůže, že musí najít smíření v sobě.

Jak to ti lidé vnímají? Pomáhají si vzájemně třeba?

Ano, lidé si tam pomáhají různými způsoby. Jsou dobrovolníci z celé Ukrajiny, kteří přijedou do oblasti konfliktu a pracují přímo s lidmi od rána do večera. Spousta lidí, kteří nemají možnost odjet, zase třetinu výplaty, která je na Ukrajině už tak dost malá, posílají lidem, kteří to potřebují. Ve Slovjansku lidé kupují jídlo a nosí ho potřebným. Někteří přijímají běžence k sobě na byt. První utečenci, kteří na začátku války odešli z Doněcku do Slovjansku, jsou dnes jedni z nejaktivnějších dobrovolníků. Někteří jezdí neustále přes frontu, pomáhají evakuovat lidi. Dělají toho pro ostatní hrozně moc a často kvůli tomu, že to sami zažili a někdo jiný jim pomohl. Na tom je dobře vidět jak se pomoc mezi lidmi šíří.Michal Kislicki se vrátil z Ukrajiny, kde dělal dobrovolníka. Autor: Natálie Štěpánková

Vozil jste potraviny i ukrajinským vojákům. Jak na tom jsou?

Vojáci hodně pijí, to asi není žádné překvapení. Myslím, že jednou začas je potřeba se tam ožrat, jinak to nejde vydržet ty podmínky. Jsou na tom špatně, nejsou připravení, nemají žádné zázemí. Když jim nějaký dobrovolník dá starého forda, tak jsou rádi. Mají málo aut, nemají ani sanitky, ty si dělají ze starých dodávek. Ukrajinské velení také není dobré. Hodně se mluví i o tom, že tam funguje korupce a velitelé prodávají své vojáky.

Nejhorší pro ně je, když jsou zajati. Když separatisti zajmou ukrajinského vojáka, natočí s ním nejdřív propagandistické video o tom, jak jej ošetřují, jak jej zachránili. Má to ostatním vojákům ukázat, že bojují zbytečně, že v zajetí jim bude líp a separatisté se o ně, na rozdíl od jejich vlády, postarají. Ale na těch videích jde vidět beznadějnost těch zajatých vojáků. Bývají zmlácení a jen se dívají do země, ví, že jsou v bezvýchodné situaci a budou nejspíš zastřeleni. Vojáky z videí potom už nikdy neuvidíte. Někdy se podaří výměny zajatců, ale to jsou jen výjimky, je jich málo.

*Michal Kislicki se narodil v roce 1988. Pochází z Brna a vyučil se elektrikářem a až do loňského dubna se tak živil. Dnes je dobrovolníkem na Ukrajině a dle jeho slov ho tam čeká ještě spousta práce. S přáteli založil spolek Chuť pomáhat, který bude pomáhat Ukrajincům, jejichž životy jsou ovlivněny válkou.

Klíčová slova: válka, Ukrajina, Rusko, Michal Kislicki, dobrovolník

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.