17.03.2015 11:38


Dobrovolnice odletěla na tři měsíce do neznáma

Autor: Jandová Hana | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Pomáhat. Toto heslo provázelo studentku Kláru Matulovou, když se minulý rok rozhodla na celé léto vycestovat do zahraničí. Nejela ani za brigádou, ani na dovolenou. Vyrazila na tři měsíce do africké Keni, aby se tam jako dobrovolnice věnovala dětem. Denně se setkávala s nemocí, chudobou a špínou, ale i s neuvěřitelnou radostí ze života. Ze svých cest má spoustu zážitků. Jednou jí například neznámá žena vložila do náručí dítě s nadšením, že jej bude chovat běloch.

Brno – Afrika Kláru lákala už od dětství. Doma se prý se svým snem svěřila poprvé v patnácti letech. Od té doby čekala na plnoletost a hlavně na příležitost. Afriku rozhodně nechtěla poznat jen jako turista. Prázdniny po druhém ročníku vysoké školy se jí zdály ideální, a tak začala hledat vhodnou organizaci, která v Africe zaštiťuje dobrovolnictví. Díky náhodě narazila na řád Oblátů a seznámila se s dalšími dvěma mladými lidmi, kteří cestu podnikli s ní.

Pak už přišlo zařizování, loučení i obavy z nadcházejících událostí. „Připadala jsem si jako ve snu. Vše šlo tak hladce – domluvy s lidmi v místech, kam pojedeme, letenky, očkování. Do toho jsem ještě řešila školu, protože jsem chtěla mít zkoušky hotové co nejrychleji. Měli jsme také velký strach z útoků, které se v tu dobu začaly v Keni objevovat. Velmi těžké bylo postupné loučení s blízkými a vědomí, že odlétáme na tři měsíce úplně do neznáma,“ vzpomíná dobrovolnice.Dobrovolnice Klára Matulová. Foto: Archiv K. Matulové.

Měsíc strávila Klára s kamarádem a kamarádkou v dívčím sirotčinci v Marimbě, další dva měsíce učila na základní škole v Tindinyu. Kolega se po měsíci od dívek odpojil a odjel do Jižního Súdánu. „Domov pro osiřelé dívky v Marimbě řídí žena z Kanady, které nikdo neřekne jinak než ‚mama Rita‘. Když ovdověla, odjela do Keni a založila sirotčinec. Říká, že měla na jednu starou paní příliš mnoho peněz,“ vypráví studentka.

Sirotčinec funguje dobře, ačkoli na naše poměry bohatý není. Například každá dívka má k dispozici dvoje oblečení, aby se mohla převléci do čistého. „Když jsme se téměř po třech měsících do Marimby vrátili se zážitky z jiných míst, uvědomili jsme si, jak dobře se tu děvčata mají,“ popisuje Klára. Přesto jsou osudy dívek v sirotčinci velmi pohnuté. „Pocházejí ze špatných podmínek a mnoho z nich má zkušenost se zneužíváním. Musely tvrdě pracovat, čelily i tomu, že se jich příbuzní pokoušeli zbavit. Jsou vděčné za to, že v sirotčinci mohou být a ve škole se velmi pilně učí,“ vysvětluje Klára. Dobrovolníci se v Marimbě věnovali děvčatům hlavně v jejich volném čase.

V Tindinyu se české dobrovolnice (už jen samy dvě) podílely i na výuce dětí. „Bylo to skutečně náročné. Nefungoval žádný řád. Když jsme se s učiteli na něčem dohodly, druhý den bylo vše jinak. Nic neřešili. Pro nás byl tento přístup velmi vyčerpávající. Každý tvrdil něco jiného. Nevěděly jsme ani, kdy přesně skončí školní rok. Prostě jedné soboty ráno poslali děti ze školy domů, protože už pro ně neměli nic k jídlu. A tak začaly prázdniny,“ vypráví cestovatelka.

  

Běloch je pro dítě požehnáním

První věcí, která v Keni dobrovolníky nemile překvapila, bylo špinavé hlavní město. „Slyšela jsem i o tom, že se děti potloukají po ulicích, žebrají, kupují si lepidla a fetují je. Když jsem je pak viděla na vlastní oči, bylo to opravdu těžké.Dobrovolnice se svými svěřenci. Foto: Archiv K. Matulové. Člověk by si je nejraději všechny vzal k sobě, ale nemůže dělat vůbec nic,“ svěřuje se Klára. Setkali se také s obdivem černochů vůči bělochům. „Běloši jim přinesli křesťanství, vnímají je tedy jako někoho, kdo má blízko k Bohu. Někteří černoši mají více kuráže a podají cizinci ruku, pozdraví ho. Když se na ně usměje, jsou štěstím bez sebe. Jednou mi nějaká paní strčila do náruče své malé dítě. Vnímala jako velké požehnání, že ho chová běloška,“ popisuje Klára. 

Keňa je pro Evropany naprosto odlišný svět. „Na všechno mají spoustu času. Je naprosto běžné čekat na někoho dvě hodiny po smluveném termínu. Když jednou kamarád přišel jen o půl hodiny později, byl šťastný, že přišel včas a je skoro jako běloch,“ usmívá se Klára. „Tamější lidé jsou úplně jiní než my. Nežijí pro kariéru ani pro peníze. Netouží po velkém domě či novém autě. Netrápí se, když něco nemají. Umějí být prostě mnohem šťastnější,“ dodává. 

Klíčová slova: dobrovolnictví, Afrika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.