12.11.2019 11:06


Disidentka Jana Soukupová: Měla jsem radost, že proti režimu můžu konečně něco dělat

Autor: Kateřina Hladíková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

V osmdesátých letech psala pro samizdatový časopis Host. Brněnští disidenti se scházeli u ní v bytě. Po událostech 17. listopadu 1989 pořádala společně s Hanou Holcnerovou a dalšími odpůrci režimu demonstrace v Brně. Věděli jsme, že je příležitost něco změnit, vzpomíná Jana Soukupová.

Jana Soukupová s prvním vydáním Moravských novin, věnované Sametové revoluci

Jak vzpomínáte na sametovou revoluci?

Jako na nejhezčí událost v životě. Nikdo netušil, že odporný komunismus někdy za našeho života pomine a najednou se tak stalo. Mně bylo třicet let, takže jsem si revoluci užila v nejlepší formě a strašně se mi to líbilo.

Opravdu to bylo tak nečekané?

Dnes si člověk říká, že se nastávající události daly vytušit kvůli pádu Berlínské zdi. Ze všech komunistických států byli ale čeští bolševici opravdu přesvědčeni, že jejich systém nezanikne. 

Jako disidentka jste věřila, že komunistický režim padne?

Spíše jsem doufala, než věřila. Právě proto nás asi bylo tak málo. Lidé si tehdy pád komunismu nedokázali představit a mysleli si, že musí ten hnusný socialismus nějak přežít.

Jak jste se o událostech 17. listopadu dozvěděla?

V sobotu 18. listopadu jsem byla v divadle Husa na provázku, kde měli Poláci z divadla Teatr 77 hrát Proměnu podle Franze Kafky. Před přestavením došel Milan Ráček, který nám začal vykládat o událostech na Národní třídě. Poláci chtěli hrát, ale všichni diváci se zvedli a odešli. Jen jeden komunista zůstal sedět. Ovšem Poláci už pro jednoho člověka představení nehráli. Druhý den jsme svolali první demonstraci na náměstí Svobody.

Tehdy už jste začali věřit, že režim padne?

Ještě ne. 

Kdy jste si uvědomila, že změna přišla?

Změny přicházely postupně. Věděli jsme, že je příležitost něco změnit a že musíme. Změnám jsme uvěřili až ve chvíli, kdy se stal disident a přední chartista Václav Havel prezidentem.

O sebe jsem se nikdy nebála

Jak jste se k disidentu dostala?

V brněnských hospodách. V nich jsem potkala chartistu Dušana Skálu, který vydával samizdatového Hosta. Oslovil mě jako člověka, který psal do Brněnského večerníku. Já jsem měla obrovskou radost, že můžu psát pro samizdat. Tam jsem dělala rozhovor s Petrem Cibulkou, který si u mě doma nechal archív a vodil tam lidi. Státní bezpečnost (StB) mu byla stále v patách, takže věděli i o mně.

Nebála jste se?

O sebe jsem se nikdy nebála. Měla jsem obrovskou radost, že proti režimu můžu konečně něco udělat. Bála jsem se však o děti. Naštěstí v té době už nezavírali ženy s malými dětmi bez muže, mezi které jsem patřila i já.

StB vás několikrát vyslýchala. Ani při tom jste se nebála?

Ne, byl to akorát strašný „opruz“, protože se jezdilo až do věznice v Bohunicích. Při prvním výslechu se na mě snažili nastoupit. V té chvíli se však otevřely dveře a vešel obhájce Petra Cibulky Jiří Machourek, který byl obhájcem všech brněnských disidentů a estébáci před ním měli respekt. Když tam nakráčel, hned se stáhli.

Byl nátlak u výslechu opravdu tak veliký?

Ano. V Brně působil slavný estébák Miloš Bata a ten například křehoučkého básníka Jana Pukalíka vláčel za vlasy. Studenta Pavla Švandu umlátili. Já toto nikdy nezažila a nedostala jsem ani facku. 

Generační výměna musí být

Jak si myslíte, že se česká společnost po třiceti letech o vybojovanou demokracii stará?

Pořád máme zlomené charaktery z bolševika. V Bibli se píše, že všichni lidé pamatující otroctví musí vymřít, aby další generace mohla založit nový život v zaslíbené zemi.

Takže myslíte, že jsou stále ve společnosti pozůstatky z bývalého režimu?

Jsou a veliké. Jinak by lidé nevolili bývalé estébáky a prorusky smýšlející občany. Nemohli by tady být nadále komunisté.

V posledním půlroce jsou v Česku velké demonstrace proti stávající vládě. Neznamená to, že tedy demokracie funguje dobře?

Demokracie funguje, protože to můžeme říct, můžeme to napsat a nikdo nás nezavře. Občanská společnost se probouzí, protože přichází nová generace nezatížená bolševikem. Starší generace stále žijí s nalomeným hřbetem z dob komunismu, kdy občané chodili k volbám, protože museli.

Myslíte si, že se tito lidé starají málo o věci veřejné?

Jsou frustrovaní tím, že změna nepřišla dostatečně včas. Neznají jazyky a nikam nejezdí, protože se bojí. Žijí tady v tom kotlíčku a myslí si, že jejich životy může někdo vyřešit. Populisté jako Okamura, Zeman nebo Babiš pak toho využívají.

Nynější demonstrace jsou často kritizované za to, že napodobují události listopadu 1989. Jaký na to máte názor vy?

Paradigma těchto demonstrací je úplně jiné. Nesnaží se položit systém. Snaží se jen upozornit, že vládnoucí politiky nevolí všichni a že s jejich vládou nesouhlasí. Jsem ráda za současné demonstrace. Jak jinak se mají nespokojení lidé vyjádřit.

Jak by měla česká společnost pečovat o demokracii?

Je to hrozně těžké. Přehlcení dezinformacemi je obrovské a lidé mají tendenci si číst jen to, co chtějí. Jsme uzavření v sociálních bublinách a posloucháme stejné názory pořád dokola. Kdyby se tohle dalo nějak změnit, možná by současná situace byla lepší.

 

Jana Soukupová je brněnská spisovatelka a redakční spolupracovnice MF Dnes. Od roku 1985 přispívala do samizdatového časopisu Host. V jejím bytě se scházeli brněnští disidenti. V listopadu 1989 pořádala společně s Hanou Holcnerovou a dalšími disidenty demonstrace v Brně. V prosinci 1989 založila s Jiřím Voráčem první nezávislé noviny – Moravské noviny.

Klíčová slova: listopad 1989, Sametová revoluce, disident, demonstrace, 30 let svobody

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.