Dění v pohledné budově menzy na "Moraváku" mnohdy připomíná Kocourkov

Kladem menzy na Moravském náměstí je, že zbavuje hladu stovky studentů a to nejen z Masarykovy univerzity. Problém ovšem je, že za to musíte zaplatit vysokou cenu a snést i jisté oběti. Ale vlastně tady je jedna pozitivní věc. Po poměrně výrazném a neohlášeném zdražení jídel se už netvoří fronty, které mnohdy sahaly přes jedny dveře, schody a druhé dveře až do (nedej bože mrazivého) počasí. Pokud se sem tedy vydáte, ušetříte hromadu času. Ale stojí to za ty nervy?

Vždyť už přístup k vydávacím pultům je nepříjemný. Tísnivý, asi jen metr široký koridor přitom někteří netrpěliví studenti používají kromě vstupu také k odchodu. Jako by nemohli použít „dlouhou“ několikametrovou objížďku vedoucí přes jídelnu. Nemusím dodávat, že pro klaustrofobiky (a basketbalisty) je tato část pozemským vyobrazením pekla.

Samotné objednávání je jedna velká show. Denní nabídka vpravo, týdenní vlevo, polévka uprostřed. Pokud ale chcete jídlo číslo jedenáct, máte smůlu. Číselník končí devítkou. Musíte proto na pokladnu. A co pokrm ve slevě? Že by v roce 2017 nebyl problém přenastavit cenu v systému? Omyl, opět musíte šlapat na pokladnu. Když překonáte i tyto nesnáze, dávejte si pozor, abyste jako první zvolili číslo a až poté přiložili ISIC. Jinak totiž hrozí, že propadnete panice, nakupíte chyby a polévka, nebo nedej bože dražší jídlo, se vám zaúčtuje dvakrát. To není nic příjemného, obzvlášť ne pro typického „chudého“ studenta.

Lekce používání číselníku ale nekončí. Musíte si být jisti, ne si jen myslet, že vás personál sleduje. V opačném případě se můžete od věčně špatně naladěných kuchařek či kuchařů dozvědět, že takhle teda ne. Jejich rozpoložení je nepochopitelné. Vždyť se v Brně snad nenajde nikdo jako Hawkeye Pierce ze seriálu M*A*S*H. Toho neměl kuchař rád kvůli tomu, že svérázný kapitán jednou poslal oběd na chemický rozbor – a tam zjistili, že to není jídlo. Na milovníky polévky čeká ještě další mise. Ona je to vlastně zkouška trpělivosti. U polévkového stanoviště je totiž z druhé strany pultu i na něm většinou pusto prázdno. Přitom kuchařů a kuchařek poletuje po kuchyni „habakuk“ (jak by řekl Mireček z Básníků). Pokud už tam něco je, udržujte pozornost. Může to být léčka v podobě sedmnáctikorunové dýňové speciality.

Když už konečně dostanete jídlo (doufejte, že se právě nesmaží věčně nedostupné hranolky), nejásejte předčasně. Stačí zaostřit na talíř. Například nenápadná masová směs, která vás sice stojí příjemných osmatřicet korun, ale menza si za ni účtuje více než dvojnásobek. Nejeden poctivec by už nyní zaplakal. Ale tím hlavním, s čím by tato menza dokázala zaskočit i Zdeňka Pohlreicha, jsou brambory. Jednou nedovařené, jindy zase zkažené, výjimečně podávané i se zeleným nádechem. Po tomto zážitku se těšíte domů za maminkou. Také máte silný argument, proč konzumovat hranolky ve velkém. Mimochodem, solničku přítomnou na každém stole velmi pravděpodobně nebudete potřebovat. Naopak by se vám na některé polévky a omáčky hodilo něco jako „odsolovač“.

Všechny tyto nedostatky samozřejmě působí směšně, když si připomeneme doby minulé. A nemusí být ani ty velmi smutné, válečné. Stačí některými (ne)pamětníky stále opěvovaný socialismus s nekonečnými frontami a permanentním nedostatkem všeho. Tak či tak je škoda, že má menza spojovaná s Masarykovým jménem tolik „much“ a studenti musejí kvůli zaplnění žaludku často překonat řadu překážek. Ale jak řekl právě prezident osvoboditel: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl.“

O velkém srovnání menz čtěte zde