Děláme vše pro to, abychom pacienty s covidem zachránili, říká dobrovolník z Motola

Praha – Pavel Bakule druhým rokem studuje 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Během první vlny koronavirové pandemie pracoval jako dobrovolník na infekčním oddělení Motolské nemocnice. Nyní pomáhá na plicním oddělení. „Beru to jako praxi zadarmo,” říká mladý medik, který na otázky Stisku odpovídal z karantény.

V médiích se nyní mluví o druhé vlně koronaviru. Řekl byste, že se něčím liší od té první?

Určitě. Zdá se mi, že během první vlny nebylo tolik nakaženého personálu, a to je nyní problém. Pacientů je hodně, péče je stejná, a když se nám nakazí tři sestry a musí být v karanténě doma a děje se to příliš často, ubývá personálu. Sám jsem teď v karanténě, měl jsem kontakt se setřičkou, které vyšel pozitivní test. Když nám takto přibývají pacienti a ubývá personál, není to dobré.

Jak se liší vaše práce na infekčním oddělení od té nynější na plicním?

Během první vlny na infekčním to bylo jiné. Ještě jsme tolik nevěděli, co dělat. Míchali se tam různí pacienti, ti s covidem i bez něj. Také jsem se tam ještě příliš nesetkával s nakaženými lidmi, byl jsem spíš po ruce. Asistoval jsem sestřičkám, nosil jsem jim třeba inzulín. Teď během druhé vlny jsem na plicním už přímo u pacientů, i u těžkých případů.

Jsou na plicním oddělení nějaká zvláštní opatření?

Musí se samozřejmě nosit respirátor. A bez ochranného obleku nesmíme být u pacientů víc jak čtvrt hodiny. Celkem děláme dvanáctihodinové směny.

Odkud přicházejí dobrovolníci pomáhající v Motole?

Když nejsou zkoušky, je v Motole hodně mediků. Ale nejsou tam jen oni. Mezi dobrovolníky jsou například i studenti pedagogie, kteří pomáhají zdravotníkům s jejich dětmi. To je sice jiný typ pomoci, ale je rozhodně potřebný. V Motole nám také pomáhají například i studenti, kteří studují na záchranáře.

Jak se s touto tak fyzicky a psychicky náročnou prací vyrovnáváte?

Dobře. Beru to jako praxi zadarmo. Můžu si vyzkoušet dost věcí z oboru, od zavádění kanyly po podávání inzulínu. Baví mě to. Beru to tak, že děláme všechno pro to, abychom pacienty zachránili. Těžké je to s ochrannými obleky. Nejdéle jsem v ochranném obleku byl dvě hodiny a bylo to hrozný. Třeba na ARO jsou tak oblečení pořád. Respirátory máme nasazené neustále.

Jak svou hospitalizaci na plicním oddělení prožívají pacienti?

Je to případ od případu. Ti, co jsou připojení na umělé dýchání, si to neuvědomují, protože jsou v umělém spánku. Jsou tam i lidé, kteří mají určité formy stařecké demence, u nich těžko říct. Na oddělení většinou leží starší lidé, ale i o trochu mladší, tak okolo šedesátky. Jsou většinou optimističtí.