04.04.2014 20:38


Couchsurfing na vlastní kůži

Autor: Grabowská Helena | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Studentský servis

Cestovat s nízkým rozpočtem není vůbec hračka. Všemožní dopravci nás lákají na skvělé nabídky, jenomže doprava není často ta nejdražší položka na výletovém rozpočtu – tím je ubytování. Takže jsem se rozhodla vyřešit situaci poněkud netradičně.

Když mi bylo čerstvých osmnáct, dostala jsem od táty k narozeninám dvě letenky do Paříže. Moje radost a nadšení byly od začátku astronomické, pak jsem ale začala kalkulovat s dalšími výdaji – jídlo ani vstupy nejsou problém (v pařížských galeriích a památkách jdete všude zadarmo, pokud je vám méně než dvacet šest a jste obyvatel Evropské unie). Ale ubytování? Ono pět tisíc nevypadá tak monstrózně, ale když jste student s přiškrceným rozpočtem, moc se vám je nechce vyhazovat jen za to, že si máte kde večer lehnout a po celém dni osprchovat své unavené tělo.

A tak začínám hledat alternativní možnosti. Po krátkém pátrání narazím na internetovou stránku Couchsurfing, volně přeloženo surfování po gaučích. Směju se tomu vtipnému názvu, ale nakonec se z toho vyklube to nejideálnější řešení. Princip je podobný jako u ostatních sociálních sítí ­– vytvoříte si svůj účet a komunikujete s ostatními členy. Někteří ubytování jen nabízejí, druzí chtějí pouze cestovat a přespávat, jiní dělají oboje. Společně s přítelem si dávám pořádně záležet na tom, aby náš profil vypadal věrohodně a lákavě. Potom začínáme hledat vhodného kandidáta. Po necelé půlhodince máme asi deset adeptů a všem rozesíláme žádosti s krátkým textem o tom, kdo jsme a proč bychom chtěli přespávat právě u nich. Dva dny před odletem se nám ozývá mladý Indonésan, který je v Paříži na stáži. Bydlí na Montmartru a jeho německý spolubydlící jel na prázdniny k rodičům. Padá nám balvan ze srdce, že se nás nakonec někdo ujme a nezůstaneme týden na ulici. Stačíme si s Himskym, tak zní Indonésanovo jméno, vyměnit jen pár informací, ale i tak z toho mám skvělý pocit a na výlet se nevýslovně těším.

Můj přítel, já a Himsky, Autor: Helena GrabowskáNaše letadlo začíná pomalu ale jistě klesat k cíli a nám se naskýtá okouzlující pohled na Eiffelovku, která vypadá s těmi všemi blyštivými světýlky jako kýčovitý vánoční stromeček. Přes počáteční obavy jednoduše najdeme cestu do metra a zjišťujeme, že ačkoli se už pomalu blíží půlnoc, vozy jezdí v intervalu dvou minut. Tomu říkám servis! Za čtvrt hodiny přijíždíme do cíle.

Chvíli čekáme před potemnělým východem z metra, když si všimneme, že k nám míří drobný kluk v kožené bundě. Směje se od ucha k uchu a perfektní angličtinou nás vřele zdraví. To mě naprosto odrovnává a zmůžu se jen na chaotické poděkování v lámaném jazyce. Cítím se jako idiot, že jsem neodpověděla nějak profesionálněji, ale anglické konverzace si bohužel v Česku moc neužiju. Himskymu to ale zdá se nevadí a pokračujeme ještě pět minut k jeho bytu.

Po otevření dveří nás čeká šok. Tohle že je studentský byt? Obrovská okna přes celou šířku zdi, koženkové sedačky, myčka, digestoř, všechno vypadá jako z časopisu o designu. Vracíme naše spadlé čelisti do normální polohy a odkládáme si zavazadla. Pak se dáme s Himskym do řeči. Vysvětluje nám, že se sám v tak velkém bytě nudil, a tak začal ubytovávat lidi z celého světa. Už u něj byl kluk z Brooklynu, jeden Litevec a tříčlenná skupinka Němců. Říká, že ho zajímají cizí kultury, proto chápe Couchsurfing jako bezvadnou příležitost k nasávání všemožných kultur napříč zeměkoulí. Sbírá taky bankovky, mluví plynule třemi jazyky a k tomu se ještě učí japonsky. Prostě kosmopolitní nadšenec. Navíc všechno dělá s obrovským úsměvem na rtech, který mu, jak jsme zjistili o pár dní později, nesmaže ani perný den v práci.

Vytáhnu z kufru balíček a podám mu jej. „To je dárek za to, že jsi nás vzal k sobě, strašně ti děkujeme,“ vysvětluji mu. S radostí vytahuje Studentskou pečeť, Lentilky, Radegasta a další české drobnosti, které jsme mu dovezli. „Miluju sladké, to abych začal zase cvičit,“ směje se. Pak nám ještě udělá malou prohlídku bytem, dá nám od něj klíče a odporoučí se spát.

Po většinu dní se sejdeme na hodinku pozdní večeře na bytě a probíráme všechno a nic. Moje angličtina se závratným způsobem vylepšuje a já už se odvažuju i vtipkovat a pronášet dvojsmyslné poznámky. Himsky je skvělý společník a za chvíli mám pocit, že ho znám už věky. Když po týdnu odjíždíme, je mi skutečně líto, že jej dlouho neuvidím. Po té době totiž neopouštím hotel, ale přítele. Zároveň je mi hned jasné, že to nebude moje jediná „surfovací“ zkušenost, kterou kdy podstoupím.

Český člověk nevěří ničemu a nikomu, ani sám sobě. Když jsem vykládala svému okolí o našem pařížském bydlení, jejich první reakce byla většinou: „A to jste se nebáli, že vás třeba okrade a vyhodí na ulici?“ (anebo naopak: „On se nebál, že ho vykradete a zmizíte? Jste přece cizí!“). A v tomhle se věčně skeptičtí Češi pletou – lidem můžete věřit, když jim dáte šanci a ukážete jim své dobré úmysly. Asi jsem věčný optimista, ale myslím si, že na zlé lidi narazíte stejně dobře v Brně jako v Paříži. Jenže těch dobrých je velká většina, stačí si to vyzkoušet na vlastní kůži a zkusit si zasurfovat na cizí gauč.

Klíčová slova: Couchsurfing, cestování, Paříž

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.