01.11.2014 11:21


Co vám neřekli o programu Erasmus

Autor: Ivana Chalupová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

S velkou slávou, a pár slzami na rozloučenou, jsem opustila rodné hnízdo a vydala se vstříc nové životní zkušenosti. Odjela jsem na semestr do Bruselu jako účastník studijního programu Erasmus. Kamarádi, kteří se programu už účastnili přede mnou, se předháněli ve vyprávění zábavných historkek a zážitků. Zapomněli se ale zmínit o syndromu, který postihuje téměř všechny Erasmáky vracející se domů. O post-erasmus syndromu. 

Nechci se chlubit tím, jak jsem se měla skvěle. I když opravdu měla. Ani o tom, kolik nových lidí jsem potkala, kolik zemí a měst navštívila (5 zemí, 11 měst), nebo kolik druhů belgického piva ochutnala. Vlatně ani o tom, kolik zkoušek jsem kvůli tomu musela dělat napodruhé. Nebo o tom, že se můj pobyt v Belgii protáhl z jednoho semestru na dva.

Ivana Chalupová. Foto: Annamária Ondrejková

To, co jsem v uplynulém roce prožila, teď trochu visí v oparu, kterému se ve studentské komunitě říká, hezky internacionálně, post-erasmus syndrom. Projevuje se jednoduše a téměř u všech jedinců, liší se jen svou intenzitou. V praxi to vypadá asi tak, že vycestujete studovat do zahraničí, užíváte si volnějšího semestru, poznáváte studenty ze všech koutů světa a cestujete. Ale ten den, kdy to všechno končí, přijde rychleji, než se na začátku zdá. A než se nadějete, sedíte zase v té stejné knihovně, kterou jste tak rádi opustili. Chodíte na přednášky, kde vás nic nepřekvapí. A nebo bydlíte místo na koleji, kde to žije šestkrát do týdne, zpátky u rodičů. Procházka městem, kde bydlíte odjakživa, není tím stejným dobrodružstvím, jako když objevujete svůj dočasný zahraniční domov. A v menze vaří pořád stejně špatně. Vaše okolí vnímá jen zasněné povzdechy a lamentování. A nebo jen nepřítomné pohledy.

Návrat zpět do reality není jednoduchý a každý se s ním vyrovnává jinak. Mně trvalo týden, než jsem zase začala mluvit plynně česky. A další týden jsem si zvykala na svou domácí postel, která byla najednou moc tvrdá. A na návrat do stereotypu, který jsem tak ráda před rokem opustila, jsem si nezvykla doteď. Někteří ze zahraničních kamarádů začali „preventivně“ plánovat další studijní pobyt. A zejména Španělé se přestěhovali na pláž, aby dohnali absenci slunečního záření. Ti aktivnější si naplánovali návštěvy i na druhé straně Evropy.

Po jedenácti měsících jsem si kromě dvou velkých kufrů, tří plných krabic a zásoby piva na celé léto odvezla i vzpomínky, které mi nikdo nevezme. Erasmus byl zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Dodal mi sebedůvěru, vybavil mě jazykově a naučil trpělivostí s , nejen belgickým, byrokratickým aparátem. A za ten rok se pro mě Brusel stal druhým domovem. Nejen proto, že jsem výrazně zvýšila hodnoty ve statistice snědené čokolády na člověka. Navíc jsem si začala víc vážit starých dobrých českých kamarádů, kteří mi zvednou náladu kdykoli je potřeba. Třeba už jen tím, že je můžu potkat každý den. A potom, mít kamarády takřka po celé Evropě, není úplně k zahození!

Klíčová slova: Erasmus, syndrom, návrat

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Milan Chalupa | 08. 11. 2014, 10:05
Je dobré to vědět, Ivanko. Taťka