14.12.2019 23:37


Co ty lidi vede k potřebě ztlumit se až na hranici otravy, to zůstává velkým otazníkem, říká adiktolog David Věchet k fenoménu alkoholu v Česku

Autor: Tereza Švecová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Kampaň s názvem Nepít je normální říká, že ročně vypije každý Čech na 12 litrů čistého lihu a že spotřebou jsme tak druzí v Evropě. K první opilosti v Česku dochází již ve dvanácti letech. Své k tomu pověděl pracovník adiktologické ambulance David Věchet.

David Věchet v ambulanci

Brno – Vysokou mírou konzumace alkoholu je český národ neblaze proslulý. Mezi mladými se navíc rozmáhá trend trávení času binge drinkingem, tedy nárazovým pitím alkoholu ve velkých dávkách. O tom, jakým směrem by podle něj měly vést kroky ke zvrácení tohoto trendu a také o možnostech prevence hovořil adiktolog David Věchet v prostorách své ambulance. 

Kdy jste se poprvé napil alkoholu?

Asi ve třech letech, nedopatřením při rodinné oslavě. Údajně to byla odložená sklenička gruzínského koňaku a přišlo se na to tak, že jsem tancoval na stole a pak velmi rychle usnul. Pak jsem se napil, jak to bývá, někdy v pubertě.

Podle národní protidrogové strategie pro rok 2019 se míra pití u dětí a mladistvých v Česku snižuje, přestože je na evropské poměry stále vysoká. Průměrným věkem první opilosti je zde dvanáct let. Není to přece jen brzy?

Ano, je to relativně brzký věk, se kterým si spojuji fázi dospívání, ve které dítě začíná fyzicky postupně připomínat budoucího dospělého. V rodinách se navíc mohou objevovat zaběhlé vzorce chování typu „tak ať si s námi připije“. Co ale z dat naší ambulance pozoruji častěji je, že daleko dřívější je kontakt s cigaretou než alkoholem. Také je otázkou, jestli se první opilostí myslí právě to, když se jako nám kdysi s orchestrem podaří ve dvanácti sehnat jedno pivo, a nebo se bavíme o partách kupujících si pet láhve a pijící rekreačně někde za městem. Je třeba soustředit se i na to, jak je možné, že někdo mladistvému nebo dítěti alkohol vůbec prodá.

Může být závislost na alkoholu u dospělého ovlivněna věkem, ve které s pitím začal?

Určitě. Nemyslím, že by platila přímá úměra dříve=horší/závažnější, co ale víme je, že alkohol poškozuje určité části dospívajícího mozku. To má dopad třeba na pozdější rozhodovací funkce nebo sebekontrolu svého chování. Současně se takhle konzumace alkoholu velmi brzo normalizuje.

Mluvíte-li o normalizaci pití – že jsou Češi národem alkoholiků už asi nikdo nezpochybňuje, svou spotřebou jsme druzí v Evropě. Co podle Vás tkví v české lásce k alkoholu? 

Toť otázkou. Jeden z důvodů, který vidím, je naše geografické položení. Jsme přesně uprostřed alkoholových kultur. Jižní pití vína, severozápadní pití kvašených nápojů typu pivo a severovýchodní pití destilovaných nápojů se přesně tady potkávaly, skrze románské základny či keltské osady. A potkávají se doteď. Palírna je tady pak skoro na každém rohu. Věčným otazníkem přitom zůstává, jakou funkci vlastně plní hospoda – jestli je to jenom místo, kde se pije, nebo primárně místo nějakého setkávání. I historický vývoj zde dle mého sehrál zásadní roli.

Alkohol jste v práci o směrování adiktologické kliniky prezentoval jako prostředek ke zbavení se bolesti tělesné i duševní, trýzně a prázdnoty. Pokud je v Česku problematika pití celoplošná, můžeme to pokládat za odraz určitého trendu nespokojenosti ve společnosti?

Ano, samozřejmě. Úzkost může být kolektivní a jestliže se bavíme o alkoholu jako nástroji k tomu před něčím uniknout, právě ten historický vývoj, život pod nadvládou, tady mohl napomoct rozvoji pití. Ať už to byla nadvláda Rakouska-Uherska nebo drsnější modely posledních padesáti let před sametovou revolucí. Už konec právě Rakouska-Uherska s sebou přinesl vznik první protialkoholní léčebny u nás. Tehdy se řešilo, jestli je to dané industrializací, jestli za to může první průmyslová revoluce a vznik měst.

Teď pod nadvládou nežijeme, proč pořád tolik konzumujeme?

Protože za ty roky už je tento vzorec normalizovaný a stává se běžnou součástí lidského života. Přes všechny snahy dostat reklamu na alkohol z televizí má například Plzeňský Prazdroj letos opět kvalitní reklamu útočící na city, kde dívčina zpívá na chóru tatínkovi vánoční koledu.

Považujete alkohol za přirozenou součást lidského života? 

Když bychom škrtli přívlastek lidského, tak alkoholové kvašení jako přirozená chemická reakce určitě součástí života je. Destilace už asi ale jako dar lidstvu nepřišla. A přestože alkohol přese všechno zůstává jedem, o kterém analýzy tvrdí, že neexistuje jeho bezpečná dávka, i na konzumaci alkoholu něco pozitivního může být, například z psychosociálního hlediska nebo v rámci enzymatického pročištění. Existují kmeny, které kupodivu přestože nejsou součástí alkoholových společností, tak jednou za rok nějaké kvašené nápoje pijí. Dochází tam k rituálům, které vedou až ke společnému zvracení. Tady jde asi o enzymatické pročištění organismu. Pak se ale rok, dokud nezkvasí další várka, zase abstinuje. Druhá věc je tedy nadmíra užívání.

Část lékařské obce stále zmiňuje právě menší dávku alkoholu v rozumném intervalu jako neškodnou. Neomlouváme si kolektivně jen neschopnost se alkoholu vzdát?

Může to tak být. O relativně bezpečném užívání, které se z pohledu závislostních kritérii drží v normě – člověk chodí do práce, nezvedá dávky, nepije i tehdy, když vlastně nechtěl a podobně – se můžeme bavit jako o nástroji k tomu si občas ulevit nebo někam společensky zapadnout. Nemusí a pravděpodobně to ani ale není ten jediný nástroj, který v takový moment k dispozici mám, je ale pravda, že i moje dcera, která se rozhodla stranit pití se teď na studentském bytě obává toho, jak bude trávit volný čas, když ostatní několikrát týdně chodí cíleně pít.

Úřad vlády, Ministerstvo zdravotnictví a Všeobecná zdravotní pojišťovna natočili ve spolupráci s Českou televizí kampaň s názvem Nepít je normální, která se skládá ze tří krátkých edukačních spotů (viz). Jaký má taková kampaň smysl?

Každá intervence je dobrá, z pohledu zde potřebné prevence by ale samozřejmě bylo lepší, kdyby to nebyla kampaň jednorázová, ale dlouhodobější. Stejně jako nápis „pij s rozumem“ by na lahvích nemusel být tak malým písmem. Spousta odborníků pro léčbu závislosti říká, že cesta není jen přes jedince, ale přes společnost. S ní jako s celkem je ale problematické pracovat, de-normalizovat některé vzorce. Samozřejmě není realistické říct, že udržíme abstinující společnost, dnes dobře víme, že nelze zamezit tomu, aby i ty děti nepily vůbec. Cílem ale zůstává oddálit to první užití. O to se preventivní kampaně jako tahle také pokouší. 

A mohou uspět?

Záleží, finance by třeba mohly být spíše použity na něco efektivnějšího, třeba na prevenci ve školství, ta je podle mě stěžejní. Školy sice mají zpracované nějaké minimum prevence, zodpovědný metodik by ale neměl být kantorem na plný úvazek, který je metodikem ještě nějak navíc. Koordinátor prevence by měl dle mého být právoplatným členem akademického sboru a taky tak finančně ohodnocen. Od věci by nebylo přemýšlet ani o posunutí té osmnáctileté hranice výše, zvážit alko zámky v autech, velmi také chybí programy ohledně minimalizace rizik pití. Klíčovou ale samozřejmě zůstává ta de-normalizace pití obecně v naší společnosti.

Jak například?

 Například se musíme snažit ukázat hlavně mladým, jak víkendy trávit jinak, než těžkým binge drinkingem (volně přeloženo nárazové pití ve velkých dávkách), cestou do nějaké otravy. Tady se nebavíme o relativně bezpečném užití a viditelném zneužití toho nástroje. Když si chci nožem nakrájet chleba, taky si u toho nechci poranit prsty. Tady jde ale vidět, jak se lidi někdy vysloveně odrovnávají. Navíc spolu, bavíme se o binge drinkingu v komunitách, kde ostatní pijí stejně. Co ty lidi vede k potřebě ztlumit se až na hranici otravy, to zůstává velkým otazníkem.

 

Tento článek je součástí alkoholového speciálu, více zde

Klíčová slova: alkohol, česko, závislost, kampaň

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.